Doufám, že je vám taky takové horko jako mně :( Nejdříve vám chci hrozně poděkovat, já nečekala, že Stopařka někdy obsadí místo v první desítce :D Ale je to tady 8.místo...moc vám děkuju ;) Zlepšilo mi to náladu a protože jsem měla kousek Stopařky rozepsaný, tak tady je dokončená část...snad si jí užijete ;)

„Omlouvám se za vyrušení, ale pokud dovolíte, tak si tuto skupinu odvezu a je mi líto za jimi způsobené potíže."

Sebastienova chůze byla klidná a vyrovnaná, vůbec ne taková jako hněv zuřící pod povrchem. Působil jako lovec a jen z jeho pohybů čišelo chladné nebezpečí. Já i ostatní jsme na sebe vhrli kradmé pohledy.Nikdo se nechtěl pohnout, ale věděli jsme , že nemáme na výběr.

„Aha, zajisté. Prosím odveďte si je, nezpůsobili problémy."

Za jiných okolností bych se usmála téhle ironii, když hned za zády slečny Tornerové seděl napůl bezvědomý muž a ona tvrdí, že jsme jí právě neukázali naše nadání a tím i nedali všanc naše životy.

„Vy jste jejich...ehmm...vychovatel?"

V kanceláři bylo hrobové ticho a já přemýšlela zda si je šéfová policie vědoma téhle atmosféry, která nebyla dvakrát příjemná. Sebastien roztáhl rty do hraného úsměvu a přitom sekl výhružným pohledem hlavně po mně. Jistě, že se dovtípil, kdo za tímhle stojí.

„Ano, to jsem. A teď, když dovolíte odvezu si je. Ignorujte prosím veškeré lži a nepravdy, co vám napovídali. Děti dokážou mít bujnou fantazii."

„Všichni do auta....hned."

Neušel mi pohled na Audrey, která vypadala nejvíce zasažená Sebastienovým hněvem. vypadala, že se každou chvíli složí na zem rovnou tady, proto jsem ignorovala sebastienův výhružný záblesk v očích a nevnímala tlak v hlavě, mířila jsem rovnou k Audrey a podala jí pomocnou ruku.

„Díky."

Audreina odpověď byla v mé hlav tichá a skoro nezřetelná, ale přesto jasná.

„Ta dívka vypadá, že by jste jí měl, co nejdříve odvézt k doktorovi."

Podpírala jsem Audrey, jak nejlépe mi to šlo a přitom uvnitř vřela vztekem. Naštvaná na Sebastiena, když jsem nemohla zjistit, jak nás našel a z části i na slečnu Tornerovou. Na její nedůvěru a náhlý nezájem o všechno, co jsme jí řekli. Odepsala nás a teď to zbývalo na nás....na mně.

„Zajisté, odvezu Audrey do správné péče. To se můžete spolehnout."

Kolem mě a Audrey se vytvoříl hlouček. Cam s Tylerem a Ethanem vytvořili něco jako hradbu kolem nás dvou a Meghan která vypadal zkroušeně. Sebastien vrhal blesky přímo na mne a já hrdě zvedla bradu. Ponesu následky, ale nedovolím mu zkazit, to co jsem začala. Naše skupina se sunula ke dveřím a já opatrně předala napůl omdlévající Audrey do Ethanovi náruče.

„Vy víte, že je to pravda! Cítíte to, uvnitř! Nelhali jsme vám! Prosím vás. Já-vás-prosím."

Držela jsempohled slečny Tornerové, která vypadala zmateně a ostražitě. Její aura překypovala lží a mnou projela ostrá bolest, když na mé rameno dopadla sebastienova ruka.

„My už odcházíme, Stopařko."

Cítila jsem a viděla hněv, který ze sebastiena sálal. Nechala jsem jeho auru mě obklopit a čerpala jeho emoce. Vztek mě přiživoval.

„Ne! Musíte jim pomoct! Musíte je zachránit!"

Já to přehnala. Sebastienův vztek byl natolik, rozsáhlý, že mne úplně pohltil. Prakticky jsem viděla skoro rudě, když se mi slečna Tornerová ztratila z dohledu a já se ocitla přehozená přes Sebastienovo rameno a bušila do jeho zad ani nevím proč.

„Ne! Sebastiene ty to nechápeš! Pusť mě dolů!"

Tiché a rozvážné ne, bylo mou odpovědí. Byla jsem nepříčetná. Tvář Alexe a Holly Parkerové mi vytanula na mysli. Nevím, kudy mě Sebastien nesl ale nepoznávala jsem ta místa. Rozhodně to nebyly chodby plné lidí v uniformách, jako jsme přišli my a jen o moment později má váha dopadlo do jednoho ze sedadel v dodávce. Kolem se rozléhaly hlasy. Rozeznala jsem camův a meghanin ze všech nejvíce, ale já je ignorovala. Má mysl byla někde jinde. U mého bratra. U mého malého bratříčka a i mých rodičů. Kvůli mě nemůžou přijít i o syna, já nemůžu přijít o bratra, kdybych Sheenu Hutchinsovou zastavila už tehdy, tak by se možná tohle nestalo. Vina mě požírala zevnitř. Potřebovala jsem se stočit do klubíčka a přemýšlet. Ani mi nedošlo, že mi po tvářích stékají slzy a hlasy se projasňují, když ze mne vztek vyprchával.

„Proč brečí?!"

„Já to nevím!"

„Nechte jí být, nevidíte, že je rozrušená?! Chováte se, jako pitomci, oba dva!"

Ucítila jsem meghninu přítomnost po mém pravém boku. Chytila můj loket a jemně ho stiskla. Vyslalo to do mě pocit podpory. Ať jsme chtěla sebevíc, tak jsem s těmito lidmi měla vztah aniž bych si to přiznávala.

„Sebastien je hodně naštvaný, a tím hodně myslím extra.....jedeme domů."

Zvláštní, že při šeptaných slovech do mého ucha sebou mé tělo škublo při vyslovení slova domov. Jak řekl Sebastien brzy si budu muset najít jiný domov, už ne tady. Přikývla jsem a ponořila se do zírání z okýnka na tak dlouho, dokud dodávka nezastavila. Musela jsem se udržet klidná. Nedovolit Sebastienovi ukázat mou slabost,a to ani ve chvíli, kdy se dveře na mé straně otevřeli a neotevřel je nikdo jiný, než Sebastien.

„Všichni z auta. Máte pět minut, než vás chci vidět v kanceláři.....a mimochodem. Máme návštěvu."

Co? Jakou návštěvu?... Sebastienova záda se vzdalovala, když po mně každý vystupoval z dodávky pryč.

„Co tím myslel?"

Tyler vyslovil otázku, na kterou chtěl znát každý odpověď, ale ani jeden z nás jí neznal. Zavrtěla jsem hlavou a vyčerpaně se opřela o dodávku. Černé myšlenky mi vířily hlavou.

„Omlouvám se vám všem Netušila, jsem, že to dopadne takhle. Doufala jsem, že to prostě pochopí, že nám pomůže."

Znovu mě začali pálit oči a já zamrkala, abych ten pocit odehnala. Svou omluvu jsem myslela vážně a každý mlčel. Jen jsem si všimla Audrey, která se během cesty musela probrat a teď působila o něco lépe.

„Není to tvoje chyba, kdyby tam Sebastien nepřišel....vyšlo by to."

Byla tam chvíle porozumění mezi námi všemi. Stáli jsme tam snad poprvé v takové souhře. Viděla jsem to, jejich barvy byly velice podobné a čas utíkal. Poslední, co jsem potřebovala bylo žehlit pozdní příchod.

„Myslím, že bychom měli jít."

Má záda se odlepila od dodávky a ostatní šli přede mnou. Teda skoro všichni. Cam se plížil za mými zády. Cítila jsem skoro jakoby mi dýchal za krk. Zpomalila jsem a ohlédla se. Cam mě pozoroval a neuhnul pohledem, když jsem jej načapala.

„Máš nějaký problém?!"

Slova, která jsem vyštěkla nezněly vůbec mile ale nestarala jsem se. Zastavila jsme přímo u dveří pouštějíc Cama před sebe, ale ani se nepohnul, pokrčil rameny.

„Jen přemýšlím....plním svou část dohody. Kdy splníš ty tu svou?"

Dech se mi zasekl v krku a já zavřela oči. Zapomněla jsem v tom všem. Dohoda. Tajemství za tajemství. Byla bych naivní, kdybych myslela, že někdo jako Cam by zapomněl.

„Nezapomeň na to."

Mé oči se otevřely do široka a já ustoupila o krok dozadu. Působila jsem vyděšeně a Cam to věděl. na tváři mu hrál vítězný úsměv, já bych skoro přísahala, že jsem cítila jeho dech na mé tváři, než se ale s triumfálním úsilím prostě obrátil a vklouzl dovnitř. Ani se neotočil, když se jeho záda vzdalovala. Uf, tohle bylo......děsný. Zvládla jsme vyčkávat minutu, než se i moje nohy přímo rozběhly, dusajíc po koberci do sebastienovi kanceláře.. Přišla jsem poslední, ale stále včas. Sebastien tam nebyl, za to ostatní měli ve tvářích zkroušené výrazy a nehýbaly se. Zaujala jsem své místo na okenním parapetu a druhou část přenechala Ethanovi. Nebylo tu víc míst k sezení a tentokrát mi jeho přítomnost nevadila, dokonce jsem vyzkoušela milý úsměv, když jsem dosedala na parapet a Ethan mi jej opětoval. Zvláštní, že mi v tu chvíli někdo propaloval díru do krku.....doslova.

„Fajn, takže plán je takový. Vy budete mlčet, byla to moje chyba a ponesu si za to zodpovědnost. prostě nechte sebastiena mě seřvat."

Všichni na mě zírali, jako bych spadla z Marsu a já už se připravovala na odpor, který rychle potlačím. Nebyla možnost, že by Sebastien seřval někoho jiného.

„Zajímavý vývoj událostí, Stopařko. Věděl jsem, že jednou začnete spolupracovat, ale je trochu srdceryvné, že až teď."

Sebastien se vynořil ze dveří a jeho oči okamžitě vyhledaly mě. Slyšela jsem za jeho slovy jasnou zprávu. Jen mi potvrdil, že musím odejít a to podnítilo mojí podrážděnost.

„Fajn, Sebastiene do toho...spusť až už to máme za sebou."

Schválně jsem dech nechala v mých plic a zadržovala jej dlouho. Nelíbil se mi pohled, který mi sebastien dával a už vůbec se mi nelíbil jeho úsměv.

„To, co jsi udělala bylo hloupé. Hloupé, nezodpovědné a naprosto banální. Líbilo by se vám všem, kdyby vás zavřeli do výzkumného centra? Ty by jsi měla hlavně pochopit, jak těžké je uvěřit v něco jako telekineze, nebo čtení myšlenek, nebo.......dar vidět auru."

Srdce se mi v hrudi rozbušilo. Narážel na mé rodiče a já se obrnila k útoku.

„Sebastiene, ne!....Nemůže za to. Byla to volba nás všech, navíc to šlo dobře. Ona nám uvěřila, mohli jsme je zachránit!"

Meghan byla Sebastienem jen odmávnuta rukou a posadila se zpátky do křesla. Pořád mi všechno vrtalo hlavou. Těch několik let tady se neshodovalo s dnešním sebastienovým chováním. Nepoznávala jsem ho, změnil se.

„Jak jsi věděl, kde jsme?"

Ta otázka mi splynula ze rtů a já se soustředila na záchvěvy barev. Lež a paravda byly dvě odlišné věci a já čekala, kdy mi Sebastien zalže přímo do očí.

„Mám své zdroje, Stopařko. A navíc jsme vás zde potřeboval. Je tu někdo, kdo by s vámi všemi určitě rád mluvil."

Na Sebastienova slova a zavolání se dveře do kanceláře znova otevřeli a každý v místnosti ztuhl, když do pokoje vklouzla nejprve žena, kterou jsem snadno poznala a následoval ji o hlavu vyšší muž. Rodiče Holly Parkerové...Parkerovi. Nikdo nepromluvil a mě se zmocnil nepříjemný pocit v okamžiku, kdy pan Parker podržel otevřené dveře o něco déle a tehdy vstoupili oni...Clark a Steph Madisonovi. Oba nejistí s prosebnými pohledy upřenými přímo na mě. Blankytně modré a hnědé oči. Má matka a můj otec.

Tak zbývá nám už snad posledních šest kapitol :/ :D Ale budu ráda za názory, klidně i kritiku (slušnou) a doufám, že nezapomenete na vote, když se vám bude kapitola líbit ;)

PS: Doufám, že trávíte prázdniny a tyhle vedra někde u vody ;)