Tak promiňte je to o něco později, ale ty testy a škola jsou šílený :( Učení mě jednou zabije :( Nicméně snad se nezlobíte a tady je kapitolka :)

„Takže je někde bez oken, a drží ji dva muži. A neví, kde je...."

„Jo, Einsteine, skvělá dedukce. To už jsme slyšeli."

Plácla jsem sebou po zádech na dřevěné parkety. Už je to dvacet minut. Dvacet minut od chvíle, co jsem se posadila do tohohle kruhu a převyprávěla svou vizi o Brittany Foxové a zahájila tak tohle divné sezení v kroužku. Po celém těle mi pod oblečením naskočila husí kůže. Bylo to hrozné, a já nenáviděla ten bezmocný pocit. Bylo ticho. Všichni pohrouženi ve svých myšlenkách až na Tylera, který již snad po páté shrnul celý příběh, Cam zarytě mlčel a díval se do země, Audrey si pohrávala se svými brýlemi a Meghan se tiše hašteřila s Tylerem. Nejhůře na tom byl Ethan. Seděl vedle mne a po celou dobu nevydal jedinou hlásku, vlastně se ani nepohnul. Bylo to děsivé a můj pohled neustále zalétal práve k němu. Aura, která ho obklopovala se nedala s ničím srovnávat. Skoro jako by upadl do temnoty, ze které jsem ho chtěla dostat. Aniž bych si uvědomila, co dělám se má levá ruka dotkla Ethanovi. Nedal nic najevo, a j áse chtěla odtáhnout, ale v momentu, kdy jsem z rukou chtěla vyklouznout svou dlaň otevřel a ta má do ní zapadla. Stiskl mne a už nepustil.

„Fajn, takže to máme Brittany Foxovou, ale co Holly Parkerová a taky ten novej malej kluk, jak se to jmenuje?..."

„Alex, Alexandr Madison."

Můj mozek, jako by neposlouchal, když jméno mého bratra opustilo má ústa. Nemusela jsem ani zvednout pohledy, abych zjistila, že na mne všichni civí.

„Jo, to je on. Utekl ze školy, ne?...nebo něco takovýho jeho rodiče říkali."

Meghaniny otázky byly na jednu stranu chytré, ale na druhou otravné. Mé zuby se k sobě pevně tiskly.

„On by neutekl."

A bylo to tady znova. Moje pusa prostě nemohla zůstat zavřená, ale neposlouchala mne. Úžasný.

„Jak to víš? Kde bereš jistotu? Zjistili jste se Sebastienem něco?"

Pohlédla jsem nahoru. Jak zvláštní byl osedět na tomhle místě v kruhu na starých, dřevěných parketách kolem barevných stínů, které vrhala skleněná vitráž, navíc s lidmi, které jsem doteď prakticky ignorovala. Mé oči se zaměřily na Audrey. Seděla na protějším místě přede mnou a měla prázdný, možná skelný pohled. Zasněný....její aura nabírala na zvláštní melancholii a opatrně zvedala pohled, jako by v mých očích hledala ujištění. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nezjistili jsme mnoho, ale vím určitě, že Alex Madison neutekl od svých rodičů."

Atmosféra kolem zhoustla a já ucítila pevný stisk na své levé ruce. Nenašla jsem sílu na to se na Ethana otočit. Proudilo mnou zvláštní jiskření, když držel mou ruku, jak probíhal souboj mezi mnou a Audrey. Nezažila jsem, aby se Audrey tak hádala, ale teď bych lhala, kdybych netvrdila, že v jejích očích byla divná bolest.

„Fajn, budu ti věřit Stopařko. jen říkám, že útěk z domova je v této době už celkem normálním řešením."

A pak tam najednou byla Meghan. Pozorovala jsem, jak se mírně naklonila k Audrey, jako by sdílely nějaké tajemství a setkaly se ve vzájemném objetí. Bylo tak silné sledovat, když se jejich aury vzájemně promíchaly a spojily v jednu. Proč?... Můj pohled putoval přes Tylera na Cama. Oba se dívali na stejnou scénu, ale stejně tam bylo něco v jejich pohledu. A jakmile se mi věty a pocity Audrey spojily, jako kusy skládačky jsem zalapala po dechu.

„Tys utekla?!"

Všichni ztuhly, to jsem dokázala vycítit, ale jediné, co mne zajímalo byla Audrey. Zvedla hlavu z Meghanina ramena a zadívala se na mne. Za jejími brýlemi se leskly neprolité slzy, které potlačovala a na tváři jí i přesto hrál lehký úsměv.

„Neměla jsem moc na výběr, Stopařko."

Nevadil mi Audreyin dar telepatie zrovna v tuhle chvíli a vzájemně se dívaly do očí. Utekla od rodičů.....jako já. Možná proto si s ní rozumím nejlépe. Po mých krátkých úvahách můj pohled přeskočil na Meghan. Krčila se vedle Audrey a zírala jak na mne, tak na Audrey. Jako by čekala, že se každou chvíli Audery sesype, jako balíček z karet. Přemýšlela jsem. Jak se sem vůbec dostala Meghan?...a co teprve Tyler?... I na něj jsem se podívala. Široce se na mne zubil a nervózně se ošíval. Nedělalo mi problém vědět, jak se sem dostal Cam, ale co oni?....Probralo mne Meghanino povzdechnutí.

„Rodiče mne sem strčily, když už jim ruply nezvy z tý mojí telekineze, jak oni říkají satanovo prokletí. Byli věřící."

Jako důkaz povytáhla rukáv svojí bundy a na zápěstí se jí houpal jemný stříbrný řetízek s malým křížkem jako přívěsek.

„....prostě se přes to nedokázali přenést, že kolem mne vybuchují věci, takže jednou mě sbalili a šoupli do děcáku...jednoduchý."

Cítila jsem hnusný pocit, který mě užíral uvnitř. Netušila jsem nic. Nic o Meghan ani Audrey......to, co udělala Audrey i Meghanini rodiče. Zbýval už jenom Tyler. Vyhledala jsem jeho pohled a vynutila úsměv, doufajíc, že mne pochopí. Přikývl.

„Nemám tak srdceryvnej příběh, jako holky. Je známý, že neumím žádný super věci, neházím věcma myšlenkou, nevidím lidem do hlavy, nevysávám jim duše, nebo nevidím, to jak se cítí, takže jsem prakticky obyčejnej. Co, ale umím jsou počítače. Vždycky jsem to uměl. Zaheslovat program, obejít zabezpečení....to všechno mi bylo k ničemu máma umřela."

Mé oči se zavřely. Panebože..... Trvalo mi snad hodiny, než jsem oči dokázala znova otevřít a i tak byl můj pohled rozmazaný, když hledal Tylerovu tvář. Čekala jsem smutek, černou auru, ale on se usmíval a jeho aura skoro zářila..jen šedé vlny byly prakticky nepatrné.

„Nemusíš nad mým příběhem brečet. Má máma je teď na lepším místě, kde chtěla být, a určitě je na mě pyšná, když pomáhám hledat lidi, a všechny, co to potřebujou."

Pohled mi klouzal po všech. Po Ethanovi, který ztratil sestru, která je jeho poslední rodinou, po Meghan jejíž rodiče byli natolik hloupí, aby opustili svou dceru, kvůli pitomýmu problému, po Audrey, která utekla od svých rodičů, Tylerovi, který ztratil mámu a přes to, dělá něco užitečnýho, a Cam.... Naše oči se střetly a ty jeho byly hluboké a intenzivní. Moc dobře mi to připomnělo jeho příběh. Ve srovnání s nimi jsem byla netečná. Má minulost byla jako pohádka. Můj krk byl stažený, plíce prázdné.Všechny nás spojovala tragická minulost a rozdílné schopnosti, které nikdo nepochopí, a byla jsem to jen, já koho tohle nikdy nezajímalo.

„J-já....se om-omlouvám. Všem vám dlužím omluvu."

Nepustila jsem Ethanovu ruku, protože to nešlo. Držel mne na pevném bodě a dodával mi určitý druh síly. Potřebovala jsem to.

„Nemusíš se nám omlouvat. Nikdy ses na to neptala a my o tom nikdy nemluvíme. Nemusí tě to mrzet."

Ale to bylo přesně, to co se dělo...vina byla to, co jsem cítila a trhala mne na kusy zevnitř.Uklidnila jsem se. Mé tiché vzlyky zmizely a znovu zavládla ta děsivě tichá atmosféra, i když teď byla spíš jako ticho v porozumění.

„Teď bys nám mohla říct svůj příběh..."

„Tylere!"

Můj mozek rozmýšlel, zde se mám smát nebo brečet, když chudák Tyler schytal po své otázce první pěst od Meghan.

„Fajn, já to tak nemyslel, já jen myslel, že když si tu vylejváme srdce, tak se konečně dozvíme pravdu."

Myslím, že každý čekal tu chvíli, kdy povím celý příběh o své minulosti právě teď, ale mýlili se. Neměla jsem na to energii, ani náladu.

„To už stačilo Přišli jsme kvůli něčemu jinému. Je třeba s tím pohnout."

Camův hlas se podobal spíše vrčení a rozkazu, když se má hlava otočila na něj, tak mne překvapil mlhavý oranžový dým, který Cama obklopoval. Navíc Camovi oči nebyly otočené na mne, ale mnohem níže. Na mou ruku. Přepadl mne zvláštní pocit. Byla to u Cama žárlivost?

„Dej mu čas si na to zvyknout."

Audrey?...Zvyknout na co? Audrey se mile usmívala, když promluvila v mých myšlenkách, Meghan na mne šibalsky mrkla a Tyler předstíral, že se dívá jinam. Co to má být?... Lehký krouživý dotek na mojí ruce mne probral z transu.Ztuhla jsem a pak se podívala na mou ruku. Spočívala v té Ethanově a Ethanův palec mi na dlaň kreslil malé kroužky, když jsem se podívala do jeho obličeje, tak se díval do prázdna, jako by si to ani neuvědomoval. Vědomá si vší té zvláštní pozornosti jsem svou ruku odtáhla a položila si jí do klína. nebyla ve mne odvaha se na kohokoliv podívat.

„Fajn, tak co kdyby Stopařka zkusila zase vpadnout do těch svých snů a někoho najít. V tuhle chvíli bereme vlastně cokoliv ne?"

Dobrý nápad Meghan... Meghanina slova zůstala viset ve vzduchu a nikdo se nevyjadřoval. Já měla ale jasno. Musím to zkusit. Už kvůli Ethanovi....Jeho nucený úsměv, který se objevil na jeho tváři při očním kontaktu byl dost velkým důvodem. Má ruka se pozvolna sunula nahoru k mému krku k uchopení řetízku. Zavřela jsem oči. Mé prsty se obalily kolem chladivého kovu. Čekala jsem na známé vibrace a jiskření.

„Nedělej to."

Skoro jsem vyletěla z kůže, když na mém levém rameni zlehka přistála dlaň. Ethanova dlaň. Údivem jsem zamrkala a otočila se přímo na něj. Oříškové oči byly podlité krví a leskly se. Neměla jsem ani ponětí, co to Ethan dělá.

„Proč?....copak ty nechceš najít svou sestru?"

Atmosféra kolem by se dala krájet. Můj hlas nebyl dvakrát silný ani sebejistý. Za to Ethan vypadal na pokraji volby. Svěsil hlavu, několikrát se nadechl s ještě hlubším výdechem, než vstal. Zamrzelo mě, když zmizelo teplo jeho ruky na mém rameni. Učinil dva kroky, než přímo přede mne postavil kufřík. Stříbrný kufřík ve kterém ležel medvídek a věci Holly Parkerové. Lehké tušení, co se stane mi blesklo hlavou.Ethan kufřík otevřel.

„Najít Britt je to jediné, co chci, ale o Britt už něco víme. Je tu taky někdo jiný. Má sestra je silná. Zkus najít ji...."

Před mým obličejem se objevil plyšový medvěd s růžovou mašlí kolem krku. Má ruka pustila přívěsek a kříž se mi volně spustil na hruď. Mé ruce se obalily kolem medvěda. Měl černé korálkové oči, a byl hebký. Mívala jsem hodně podobného. Byl celý černý s černýma očima a bílým flekem na pravém uchu. Podruhé jsem zavřela oči. Představila si tvář Holly Parkerové. Holčičku s krásnýma očima, jak si hraje s tímhle medvědem. Usilovně jsem myslela na jednu a tu stejnou situaci, jako už párkrát předtím. Drtila jsem plyš mezi prsty a plynule dýchala. Nic se nedělo. Stejný výsledek jako předtím. Žádné brnění v konečcích mých prstů nebo cokoliv se nestalo. Už zase... Jen prázdno. Otevřela jsem oči a zjistila, že byl každý pohled zaměřený na mě. Ve všech očích byla zřetelná zvědavost a očekávání. S povzdechem jsem zaklonila hlavu a medvěda postavila před sebe.

„Nic se nestalo."

Byla jsem naštvaná sama na sebe za moje selhání.

„Možná, že se málo soustředíš, nebo něco podobnýho."

Vynutila jsem si na tvář něco připomínající úsměv věnujíc ho Tylerovi. Moc dobře jsme věděla, že to není ten důvod. Je to kvůli mně.

„Nebo je to kvůli nám. Nesoustředíš se, protože jsme tady my všichni."

Nebo, že jsi tu ty Came...Mé myšlenky mě samotnou překvapily. Můj pohled se držel na podlaze a na mých sepjatých rukou v klíně. Světlo začínalo pomalu slábnout. Stmívalo se.

„A co ten kluk? Máš něco co patří jemu? Možná to vyjde s ním."

Mé srdce vynechalo úder. Alex....Najednou mne začala pálit má vnitřní kapsa. Jako bych cítila kresbu v mé bundě. Mé prsty se pohnuly, ale pak se zarazily. Vzhlédla jsem.

„Ne. Stmívá se. Zkusím to sama a později. Pojďme dolů."

Na má slova jsem vstala. Začali se zvedat i ostatní s úlevnými výdechy a protahováním, nebo klepáním zimou. Všichni jsme si třely zmrzlé paže.

„No, páni. Je tu fakt kosa. Musíme se znovu vrátit?...není tady něco jako zadní východ?..záchranný žebřík?...cokoliv?"

Zavrtěla jsem na Meghan hlavou, když s nenávistí upírala pohled na cestu přes trám. Přímo vrčela vztekem.

„Bohužel, to je jediný způsob. Tyler ti může pomoct."

Nějaká maličká část mě musela Meghan poškádlit. Bylo zajímavé sledovat, jak se změnila její aura a její tvář zrůžověla. Možná od zimy, vzteku, nebo něčeho jiného.

„Tyler?! Děláš si srandu?!..."

„Proč? Budu tě přidržovat."

Meghan chudákovi Tylerovi něco odpověděla, ale nerozuměla jsem. Zařadila jsem se do fronty a čekala. první šel Cam. Zastavil se hned, jakmile provedl první krok na trámu. V domnění, že chce slézt jsem mu uhnula, ale přímo před mým obličejem se objevila jeho otevřená dlaň. Všimla jsem si, že si vzal rukavice. Zvedla jsem obočí.

„Nepotřebuju jistit. Jdi."

Nepodívala jsem se Camovi do očí. Jen jsem odmávla jeho ruku s tím, že to každý vidí. Cam si tiše povzdychnul, ale pak se otočil zády ke mně a pomalými, krátkými kroky se sunul na druhou stranu. Sledovala jsem jeho záda. Nerozuměla jsem mu, ale o co se snaží?

Za mnou se ozvalo odkašlání. Patřilo Ethanovi a já se zmateně otočila. Ethan se na mne usmál klukovským úsměvem a ukázal, že jsem na řadě. Úsměv jsem mu oplatila a pozpátku vstoupila na trám. Udělala jsme dva kroky, než jsem se otočila zády a tentokrát se můj pohled setkal s Camovým na druhé straně. Přímo mne propaloval. Ráznými a lehkými kroky jsem doběhla na druhou stranu a skočila. Mé boty dopadly jen kousek od Cama, který se ani nehnul. Narovnala jsem se.

„Co to má znamenat, Came?"

Drtila jsme tichá slova skrz zuby, tak aby to na druhé straně nikdo nemohl slyšet. Na trámu byla Audrey, kterou Ethan pustil před sebe. Šlo tu o čas. Cam mi nevěnoval špetku pozornosti. Tu spíš věnoval Audrey, a tomu, jak balancovala na dřevě.

„Nechápu tě. Nic nedělám, Stopařko."

Mé jméno vyslovil jako by to byl odpad. Zabolelo to, ale s tím se ve mně vzedmul vztek. Chytila jsem Cama za rameno a dala si dobrý pozor, aby se nedotkla jeho kůže kdekoliv to bylo možné. Ztuhnul a konečně se na mne podíval.

„Ty ses přes to stále nepřenesl, že ano?"

Ten moment byl jeden z těch, které si nikdy nepřeji nikomu zažít. Maska, kterou si doteď Cam držel na moment praskla. Já zalapala po dechu, jak z přímého středu jeho těla vytryskla aura. Obalila mne a pohltila. Po celém těle se mi rozlil hřejivý pocit, dostavili se motýli v břiše, a mně se zastavil dech. Cam byl to jediné, co existovalo. Jeho oči, jeho ústa, jeho ruce, úsměv......miluju Cama. Šokem jsem se zapotácela, když na má ramena zlehka dopadly dvě ruce.

„Děje se něco?"

A pak to bylo pryč. Aura se změnila, a já našla sílu se od Cama odstrčit. Mrkala jsem jako šílená abych se všeho zbavila. Zapotácela jsem se dozadu, ale má záda narazila do cizího hrudníku. Ethanova hrudníku. Ty pocity!...Srovnala jsem si své myšlenky v hlavě. Tohle bylo zlý.Hodně zlý. Můj pohled putoval nahoru, než jsem našla Cama jak zírá na mne. Z mých očí to musel vyčíst a já z těch jeho. Nepřenesl se přes to. Ještě pořád mě miluje.

„Co se tu stalo? Nelíbí se mi, jak na sebe zírají."

Neodtrhla jsme od Cama pohled a přímo se bezvládně nechala podpírat od Ethana. Cam si toho musel všimnout, protože předtím než jeho pohled ztvrdnul do ledové, kamenné masky se zkroutil do ublíženého naštvaného výrazu. Otočil se ke mně zády.

„Came."

Jméno mi sklouzlo ze rtů, a Cam se v tu chvíli rozeběhl pryč. Natáhla jsem ruku, ale hmátla do prázdna.

„Came!"

Nezastavil. Zmizel na schodech a já zůstala stát na tom samém místě. Zatraceně...

„Předpokládám, že to, co se teď stalo není moc dobrý."

Nespustila jsme oči z místa, kde ještě před chvíli Cam stál.

„Ne, Meghan tohle rozhodně není dobrý."

Cam stále cítí to samé. Nepřenesl se přes to.

„Jsi v pohodě?"

Ethan promluvil těsně u mne. A mně až teď došlo, že jej stále používám, jako oporu. Odtáhla jsme se pryč. Každý teď viděl nezapomenutelné divadlo. Jedno je jisté. Musím to urovnat. Se všemi, hlavně s Camem a najít ztracené osoby. Mám až příliš nabitý program. Se zapnutím své bundy se mé těžké kroky a hlava plná myšlenek rozešla ke schodišti.

„Pojďte dolů. Sebastien, tam už určitě čeká."

A my jsme odešli, ale každý z nás s rozdílnými pocity.

No, a zase konec :( :) Tak asi jsem vás moc nepotěšila, nevím :D Budu ráda za názory a podporu. Jste úžasní :D A už sestavuji plán, o čem v těch dalších jedenácti kapitolách budu psát....už se to rýsuje :D Nevím, jací jste fanoušci Ethana nebo Cama, sama nevím, co s těma dvěma udělám, tak se taky můžete vyjádřit. Tak jo, mějte se a přežijte do prázdnin :D