Tak tohle je můj čtvrtý pokus, kdy se to snažím publikovat, tak už to snad vyjde :( Jinak se omlouvám, ale ten počítač včera prostě nespolupracoval :( Tady máte druhou polovinu a snad se vám bude líbit :)

Posledním skokem se mé špičky dotkly stabilní podlahy na druhém konci trámu a já i s věcmi ve svých rukách přešla do přímého středu, kde na podlahu dopadala barevná scenérie.  Po celém mém těle hrály barvy a ve světle poletovaly částečky prachu. Tohle místo mne uklidnilo, jako vždy. Uvolnila jsem své ruce a všechny věcmi dopadly s žuchnutím na podlahu, zatímco já se zakloněnou hlavou vnímala teplé paprsky světla na svém krku. Bylo to příjemné...nemyslet, jen vnímat. Jako by ze mne všechen stres alespoň na malou chvíli, na kratičký moment opadl.  Žijí v domnění, že jejich dcera je mrtvá!.. Při prolétnutí téhle jednoduché věty mou hlavou se mé oči prudce zavřely, skoro bolestivě, ale ani zavřené oči nezabránily stéct jedné jediné slze po mé pravé tváři dolů. Pár minut se má mysl utápěla ve smutku a teprve pak se mé oči otevřely a rozmazaný pohled mi padl na starou komodu. Zamířila jsem k ní a otvírala bez rozmyslu jednu zásuvku za druhou. Vyhazovala věci na zem, tahala za deky, házela zápalky, knihy...to všechno letělo pryč a dopadalo na okolní podlahu. A teprve v poslední zásuvce úplně vzadu mé prsty nahmataly drsnou látku a zatáhly. V obou rukách jsem držela fialový batoh. Už starý, potrhaný a pošpiněný. Jediná věc, která mi zůstala. Vibrovala skrze mne energie, pulzovala každým dotykem látky, až ke konečkům prstů u mých nohou. I s batohem jsem se vrátila doprostřed kruhu a posadila se. Bříšky prstů přejížděla po nášivce růžového medvěda na přední kapse ignorovala díry, které způsobil čas. Pamatuju si na ten den, kdy jsem šla do školy ale máma nevěděla, že jsem si vzala další batoh a už se nevrátila.....jsem hrozná dcera. S podivným zvukem, který se rozlehl všude jsem otevřela kapsu a zašátrala uvnitř. Do ruky jsem uchopila složený kus papíru a vytáhla jej. Malý na okrajích zažloutlý a pomuchlaný obdelníček ležel v mojí dlani a já na něj s citem shlížela. Nic mne nezajímalo a to ani batoh, který jsem odhodila pryč. Stačil mi jen ten papír. Bylo naivní myslet si, že zastavím ten třes rukou, když mé nehty opatrně oddělovaly sklady fotografie a bylo hloupé si myslet, že to vydržím. Brečela jsem ještě dávno předtím, než jsem se na fotografii podívala. Byla to ona... Ta stejná fotografie, kterou jsem si vzala, napůl zničená, ale pořád krásná. Porovnávala jsem. Vidět je na té fotografii a porovnat jí s jejich tvářemi. Proč mi přišlo, že se vůbec nezměnily?... Nějakým způsobem se má záda dotkla podlahy a já zůstala natažená tam.  Ubíhaly dlouhé minuty, kdy se mi hlavou míhaly vzpomínky na dnešek. Na to, jak byl šílený, emotivní, příšerný a byla jsem taky připravená ponořit se do hlubin spánku, kdybych neuslyšela šramot a blížící se hlasy.

„Au, zatraceně, kruci Ethane dávej pozor!"

Cože?!... Tělem mi projel šok a já se v rychlosti posadila a svůj zrak zaměřila na druhý konec místnosti respektive ke schodišti. S každým okamžikem se ozývalo špitání a šramocení s kroky a rozhodně nebyli jediné. Co tu kruci dělají?!... Nikdy sem nikdo nechodí a dost pochybuju, že by se sem sami odvážili. Navíc tu byl jen jeden člověk, který znal bezpečnou cestu....Ethan. Ten zrádce... Srdce mi tlouklo jako splašené. Nebyla zrovna nejlepší chvíle, aby mne viděli takhle. Jako trosku s ubrečeným obličejem a tímhle nepořádkem kolem. S trpělivostí a úctou jsem složila fotku do své kapsy a nechala jí tam, když jsem jedním trhnutím gumičky v mých vlasech nechala vlasy rozpustit a z části zakrýt svojí tvář. Jen naprostý idiot by neslyšel hluk od schodiště.

„Pššššš! Buďte zticha, chcete aby o nás věděla?"

„Není třeba se namáhat Meghan...ona už o nás dávno ví."

Rozpoznat Audreyin hlas bylo jednoduché, ale to nemělo fakt, že si to všichni odskáčou. Hlavně Ethan...

„Audrey, jak to víš?!..moment aha jasně, už chápu. zapomeň na to. Už tam budeme?"

Hlasy se rychle přibližovaly. Můj odhad, kdo půjde jako první byl více, než brilantní, protože rozpoznat známou postavu a hnědé vlasy s košilí, když  Ethan vyšel nahoru bylo lehké. Naše pohledy se střetly, když udělal první krok ven ze schodiště. Doufala jsem, že mu dojde hrozba v mém pohledu a nebýt tak daleko postarala bych se o to, aby jsem ho shodila z těch schodů. Náš oční kontakt trval jen chvilku, dokud to nebyl Ethan, kdo jako první neuhnul pohledem a nenatáhl ruku směrem ke schodišti. Postupně vytáhl Meghan, Audrey jej zdvořile odmítla, Tyler se nechal klidně vytáhnout a nakonec Cam. I na něj se můj pohled zaměřil v okamžiku, kdy se jeho obličej objevil nad schody.

„Děláte si srandu?...trámy, prach, pavouci...a teď tohle?"

Můj pohled přeskočil po celé skupince a zvlášť na Meghan, která se snažila vyplést něco z jejích vlasů, když třeštila oči na trám, který byl teď jedinou cestou na druhou stranu ke mně. Poskytoval, tak jediný most mezi touhle a druhou stranou. Mé dlaně se zatnuly do pěstí podél mého těla.

„Co tu děláte?!"

Můj hlas zněl jako směsice křiku a sípání, což nebylo moc působivý, ale slyšely mne na druhém konci. S mojí vzteklostí se i mé vidění zaměřilo na slabé záře, které sílily na druhé straně.

„Jdeme si promluvit. Tady máme jistotu, že neutečeš."

Můj pohled švihnul po Camovi, když se s lehkostí postavil na začátek trámu a rozpažil ruce jak testoval rovnováhu.

„A ty jsi jejich mluvčí odkdy?"

Má nálada byla už teď na bodu mrazu, ale myslím, že by to mohlo být horší. Cam udělal několik váhavých kroků a nespustil ze mne pohled.

„Asi od té doby, co jsi to vzdala ty."

Vzdala?!... Moje nehty se zaryly do mojí kůže od drtivého stisku. Nebylo to fér a Cam to věděl. Pisklavý zvuk přerušil moje myšlenky a přede mnou se objevila scéna, jak na trám stoupá i Meghan a přidržuje se Cama. S jejich počínáním se mi stáhlo hrdlo. Každou chvíli mohli spadnout dolů.

„Vraťte se! Nechci s vámi mluvit! a vůbec....nemáte tu, co dělat!"

Vládla ve mně vzrůstající panika. Vadilo mi to ticho, které bylo najednou pryč a Cam s Meghan už byli v polovině trámu a sunuli se dál.

„No, jako nás už tohle nebaví. Hlasovali jsme a máme po krk toho, jak nás odstrkuješ. Chcem být taky součástí týmu. Nemusíš řešit záhady sama."

Tenhle hlas patřil Tylerovi. Neviděla jsem na něj, protože můj pohled byl zafixovaný na Meghan a její udržování rovnováhy. Pořád si něco nadávala pod nosem a já věděla, že to není nic pěkného na můj účet.

„Jo, a když už jsme u toho, tak nejsi jediná, kdo je tady tak trochu užitečnej. Tady Ethan, Audrey a Meghan byli navšívit městskou knihovnu, kam Brittany Foxová chodila a já, ten největší génius tady..."

„Audrey?..buď tak laskavá a prašti ho místo mě. Jsem zaneprázdněná."

Udělala jsem krok stranou, abych lépe viděla na druhou stranu, a to přesně ve chvíli, kdy se Audrey obrátila na Tylera a mile se usmála. Už jsem si myslela, že to neudělá, ale  nestřežené chvíli dostal Tyler ránu do ramene a zaskučel.

„Auuuu, hej tohle bylo nefér."

„Díky, Audrey!"

Bylo mi jedno, jak stupidní tahle situace je. Já chtěla vypadnout. Připadalo mi to, jako by mi někdo vtrhl do soukromí. Na moje místo a já se cítila stísněná v rohu.

„Až přejdeme můžete jít vy!"

A tahle Camova věta mi došla až příliš pozdě. Dva páry nohou skočili z trámu a přistáli na okraji plošiny. Cam se díval na mě a já propalovala jej. Meghan ta si otírala neviditelné nečistoty z oblečení a rozhlížela se kolem.

„Tak tohle je ono?...Ví o tomhle Sebastien?"

Chuť hnusně Meghan na otázku odseknout byla velká. Myslím, že Sebastien o tomhle věděl tak napůl. Věděl, že sem chodím, ale on sám tu nebyl už pěkně dlouho. A díky za to.

„Ne, neví o tom."

Se stisknutými zuby ze mne vyšla tahle jediná věta, a v koutku jsem zahlédla, že Audrey s naprostým klidem balancuje na trámu a už má za sebou dobrou polovinu.

„Jen bych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct předtím, než jsem byl přerušen. Napojil jsem se na počítačovou síť městské policie.V policejním sboru změnily kapitána, respektive kapitánku. A já myslím, že by nám ty záznamy mohly pomoct."

A Audrey doskočila na druhou stranu. Mile se usmívala a zvedala hlavu ke skleněné barevné vitráži.

„Fajn, Tylere, tak se dostaň na druhou stranu a můžem začít."

„Začít s čím?!"

Má brada se zvedla nahoru a já přehlížela barvy aury u každého z nich. Cam něco plánoval. Viděla jsem mu to na očích. Navíc zvedl ze země všechny věci, které jsem předtím položila. Kufr a složku.

„S tímhle. Řekneš nám, co víš, co víme my a dáme to dohromady. Všichni si přejí být nalezeni, Stopařko. To jsou tvoje slova."

Camovo modré oči se ke mně přibližovaly a moje dýchání se zrychlilo. Ta věta takhle nekončila, ještě jsem vždy pokračovala. Všichni si přejí být nalezeni....živí, nebo mrtví.

„Cam má pravdu. Já ti říkala, že na to nejsi sama. Vidíme to. Hroutí se to na tebe."

Přes Camova ramena jsem nemohla Audrey na její chytráckou větu cokoliv odseknout, takže jsem doufala, že při usilovném myšlení  na jednu konkrétní větu to Audrey zaznamená.

„Jo, přesně. Musíme s tím pohnout. Ty seš třeba ta, kdo ty lidi najde, ale my máme taky svoje nadání, takže chceme pomoct."

„Až na mě vy si ty svoje nadání strčte někam, ať žijí novodobé technologie!"

„Tylere!"

Dala se očekávat rána kterou způsobila Meghan tím, jak jen mávla rukou a Tyler se zapotácel na trámu a spadl na plošinu. Každý sval v mém těle byl napnutý. Meghanina síla byla hodně nestabilní a tohle mohlo málem skončit katastrofou, kdyby se Tyler zapotácel jen kousek jiným směrem.

„Přestaňte dělat kraviny děcka. Máme tu důležitější věci na práci."

Při Camově zvolání děcka jsem se celá napnula. Už jsem ho neslyšela to dlouho říkat. Navíc stál hned vedle mne a já si neodpustila se na něj podívat s pozvednutým obočím. Tvářil se divně.

„O co se tu snažíš?"

Slovy vyyšla syčivě skrz mé zuby od toho, jak jsem je pevně svírala u sebe, ale Camovi se v očích jen prapodivně zalesklo a poodešel ode mne pryč.

„Nevím, na co narážíš."

Tahle jednoduchá odpověď mě vytočila ještě víc, ale co tenhle vztek znásobilo bylo vidět, jak Ethan přechází přes trám. Rozběhla jsem se, proběhla kolem Cama a všech ostatních, než jsem klidně skočila na trám. Ethanovi se šokem rozšířily zorničky a na trámu se musel skrčit aby udržel rovnováhu. Rychlými a dlouhými kroky jsem se přibližovala  a pak na něj ukázala prstem.

„Ty!...Tys je sem přivedl!"

Ethan zvedl ruce v gesta obrany. V okamžiku jeho aura zesílila. V úrovni těla na jeho srdci se začaly šířit plazící se úponky černé a šedé barvy spolu s modrou. Smutek, provinění.... Ale bylo tam i něco jiného, paprsky oranžové, ale nechápala jsem je. Co tam dělá aura vzteku a zuřivosti?...

„Máš pravdu. Omlouvám se ti. Přivedl jsem je, ale....nezvládám to. Chápu, že děláš, co můžeš, ale je to pomalé. já jsem vyděšený. Potřebuju najít Britt, dřív než bude pozdě..prosím."

Neměla jsem slova. Popadl mne uvnitř drásající pocit. Každé slovo, které Ethan a řekl a surová upřímnost, která tam byla ke mně promlouvala a já jí plně rozuměla. Kontrolovala jsem zda se mě Ethan nikde nedotýká a nepřebírám jeho pocity, ale ne. Cítila jsem se stejně. Chápala jsem ten pocit. Já ztratila Alexe, Ethan Brittany....nezvládnu to sama. I kdybych chtěla, tak Alex je teď pro mě prioritou a nic s tím neudělám.

„Stopařko nech ho! Přemluvili jsme ho, aby šel s námi."

Hlasy za mými zády se rozléhaly všude, ale já potřebovala jistotu od osoby přede mnou. Vzpomínka na jeho výraz, když jsem se probrala z té vize. Vzpomínka na pocity Brittany Foxové. Potřebuju pomoc...

„Já tě prosím, Stopařko. Chci najít Britt. "

A já s pohledem do oříškových očí byla rozhodnutá. Přikývla jsem a chytila Ethana za rukáv, když jsem jej vytáhla na nohy. V jeho očích se zračilo pochopení a tmavé úponky se změnily na světle zelené...naděje. Konečky mých prstů se ohnaly, aby prošly skrz ty šlahouny i když prošly na prázdno. Doufala jsem, že další naděje se nerozpadne na malé kusy rozbitých střepů. A že udržím naději v Etahnových očích, když jsem se otočila zpátky a přitom balancovala na trámu.

„Je to v suchu lidi, neshodila ho!"

Tyler na druhém konci vypadal nadšeně. Všichni vypadali spokojeně. Vlastně všichni až na mě. Začínáme...

Hotovo :D Tak a další kapitola za námi...uf :D Dá to zabrat :( Ale k věci děkuju vám za moc úžasných votes a komentářů ♥...díky (je slabé slovo) ale mám radost, protože nevím, jestli to něco znamená, ale už je povídka na 18. místě v žebříčku fantasy a to je super ne? :D Nečekala jsem to :D A jinak pro info budu ráda za podporu i teď. Začíná se nám to rozjíždět a už jen 12 kapitol a bude konec :/ No, jo no......už se pustíme do hledání Brittany Foxové, Alexe Madisona a Holly Parkerové, takže lidi, bude co číst :D

Mějte se..... ;)

Tina

PS: Neměl by někdo zájem vytvořit k této povídce trailer? Nebo někdo kdo se v tom vyzná a řekl mi třeba v jakém programu a tak? :)