:)

Tak jsem na sebe docela naštvaná, že mi trvalo týden přidat pokračování :( Ale musela jsem to udělat až teď....škola je teď ke konci volnější, ale bojuju za známky, takže nemám moc času na psaní :/ Sorry :( Ale vaše komentáře a votes a ta podpora mi hrozně pomohly, díky :D Takže snad se vám bude líbit tahle kapitola ;)

V celé místnosti byla dusivá atmosféra. Nedalo se tam skoro dýchat a já se jen snažila všechny vjemy ignorovat a srovnávala si všechno v hlavě. Třas rukou jsem skryla do rukávů mikiny a ve spěchu si kapuci svojí mikiny stáhla zpátky. „Viděla jsem tě v parku s tím chlapcem. Znáš Alexe." Tahle jediná věta se mi míjela pořád a pořád v hlavě.

„J-já, te-teda....omluvte nás."

Zbylo mi jen třeštit oči na odcházející pár do ložnice. Žena byla pevně rozhodnutá vtáhnout svého manžela do ložnice. Matka a otec... Tvrdé a tuhé polknutí prošlo mým krkem. Ne!... už ne! Válčila jsem se svými vlastními pocity a nechala se vytáhnout od Sebastiena na nohy do rovné polohy. Vlny uklidňování se přes mě přelévaly ve vlnách, a když to bylo příliš vyklouzla má ruka ze Sebastienova sevření.

„Jsem v pořádku, Sebastiene."

Mně ani sebastienovi nemohlo uniknout vzlykání tlumené dveřmi ložnice a podivný šepot. Nedokázala jsem to poslouchat a raději si nervózně proplétala prsty. Má mysl byla někde jinde, než měla být do okamžiku, než se kolem mého zápěstí bleskurychle obtočila silná ruka a má kapuce mi byla stržena z hlavy a vedle mého obličeje se objevil cizí předmět. instinkty mi velely vyškubnout se ze sevření a zavřít oči, ale já ztuhnula a strnula při pohledu na Sebastiena, který byl tím, kdo držel mé zápěstí a vedle mého obličeje držel rámeček z fotografií a těkal pohledem mezi snímkem a mnou. Sevření ještě zesílilo a já cítila několik pocitů najednou....vztek, zklamání, zradu a každý ten pocit společně s barvou se zařezával hluboko do mě.

„Jaká byla naše dohoda při našem prvním setkání Stopařko...nebo Katie?!"

Sebastienův hlas se mi přímo rozeřval v hlavě a já nedokázala zastavit přicházející vizi. Nemohla jsem to ovládat a Sebastien věděl, kam udeřit...

***

Celé nebe se mračilo tím, jak byli všude černočerné mraky. Máma by řekla, že je to hrozné počasí, smutné, omšelé, tmavé, a i dnes zahalilo oblohu, jako včera. Spustila jsem pohled z oblohy a přitáhla si kolena k tělu, jak jsem se snažila přitisknout se, co nejvíc ke starému kontejneru. Tohle bylo moje místo už třetí den. Oblečení mám špinavé, v mém batohu mám ještě kusy jídla, ale co mám dělat? Možná, že útěk nebyl nejlepší nápad... Země mne studila a já se jen děsila chvíle, kdy z nebe začnou padat obří kapky. Ne. Byl to dobrý nápad... Vzala jsem svůj batůžek a pomalu ho otevřela. Někde to tu bylo... Po chvilce šmátrání a hledání jsem v dlani držela složený malý papír. S třesoucími ho rozkládám a už teď vzlykám a tečou mi hloupé slzy. Maminka a tatínek... Zlobili by se na mě, kdyby věděli, že jsem tu fotku ukradla, ale já je potřebovala vidět. Oba se tam usmívají a jsou šťastní. Maminka má na nich šaty jako princezna celá v bílém a všude kolem jsou květiny. Tatínek jí pevně drží a tancují spolu, smějí se na sebe. Beze mně vypadají šťastnější. Maminka mi o té fotce říkala, nejsem na ní, protože jsem se ještě nenarodila, a bylo to správné..jsem divná a zničila jsem to. První kapky vody dopadly na papír a já fotku rychle složila a uklidila do batůžku. Byla mi zima, pršelo nejvíce za celé dny a mé slzy se na zemi míchaly s deštěm. Proč se to děje?...Proč mi nevěří, co vidím? Nemělo to cenu. Maminka říkala, že možná budu mít brášku nebo sestřičku, ale já nikoho nechci. Chci zůstat sama.

„Zůstat sám, nemusí být vždy dobré, člověk pak může být velmi osamělý."

Neznámý hlas mě vylekal a já si všimla páru promoklých bot, stojících přímo přede mnou. Ucukla jsem. Nikdo mě neměl najít!

„Ššššš, to je v pořádku. Neublížím ti."

Ty boty se posunuly ještě blíž ke mně, ale osoba se skrčila. Zamrkala jsem abych vyhnala vodu z očí a viděla do tváře mladého pána. Měl černý oblek, jako nosí táta, ale neměl tolik vlasů. Vlastně neměl žádné vlasy, a v jedné ruce držel deštník, tak aby na něj ani na mě nepršelo. Usmíval se.

„Ztratila ses? Kde máš rodiče? Prší tady, pojď se mnou."

Ten pán vypadal mile. Jednu ruku držel nataženou ke mne a krčil se tam se mnou. Maminka a tatínek říkali, že nemám nikam chodit s cizími lidmi. Ještě jsem se vystrašeně přikrčila u zdi. Páchlo to tam, jako odpadky, ale ten strach byl příšerný. Pro ten pán nemá barvy?... Mrkala jsme a mrkala jsem, aby ti hadi přišli a řekli mi, jestli je ten pán hodný, nebo zlí, ale oni tam nebyli, ani když jsem prsty zahýbala vedle rukávu černého obleku, načež se ten pán zasmál.

„Copak se děje?...Jsem přítel. Nastydneš tu, když nepůjdeš se mnou. No, tak....podej mi ruku."

Třásla se mi ruka, ale líbil se mi ten úsměv. Navíc on byl první, kdo tak divně nesvítil. Proč vlastně?... Vím, že mám tenkou ruku oproti němu, ale vklouzla jsem prsty do jeho a pak zas rychle cukla ven a přitáhla si jí k bundě.

„C-co za t-to budet-te chtí-tt?"

Hlas se mi třásl a hadi stále nepřicházely. Ten pán naproti mne se usmál.

„Uklidni se, nic nežádám, jen mi pak hezky popravdě povíš, co tady děláš, ano?"

To bych tomu pánovi musela říct o tom, že jsem utekla a on by mne odvezl domů, kam nechci. Nemůžu tam jít. Ale tady se mi taky nelíbí... Opatrně se moje prsty přibližovaly k otevřené natažené dlani, jediným zvukem byl můj dech a bubnování kapek všude kolem do stěn plechu. Pánova rka chytila tu mojí a najednou....to všechno přestalo. Byla jsme unavená, chtělo se mi spát....nebyly žádní hadi, žádné barvy, jen pokoj. Pamatuju si jen ten krásný pánův úsměv a pak, že jsem se probudila v teplé posteli v ubytovně na opačném konci města, kde jsem nikdy nebyla.

***

„Co jí to děláte?!"

Vyděšený ženský hlas v naší blízkosti donutil Sebastiena mě pustit a oba lapat po dechu. Ale každého z jiného důvodu. Viděla jsem perličky potu na Sebastienově čele a vyčerpání v mojí tváři.

„Klid, nic se neděje, jen jsme zkoušeli jedno cvičení."

Vzhlédla jsem jen proto, abych se setkala se Sebastienovým pohledem a bylo mi jasné, že teď mám ten největší malér, co můžu mít. On vypadal klidně, ale já měla nervy k prasknutí. Neotáčela jsem se abych zjistila, jak na mě každý zírá. Teprve hlasité odkašlání Clarka Madisona mě donutilo našpicovat uši.

„Je nám to poněkud trapné, ale má žena je přesvědčena, že viděla...ehmmm, jak to bylo Stopařku?....včera v městském dětském parku u hřiště."

To vůbec nebylo dobré, nebylo. Ruce se mi zpotily, mozek převařil a všechno nefungovalo. Celá má záda se chvěla pod zrakem ostatních.

„Má pravdu, že ano?....udělej, co máš, pak se ihned vracíme."

Opět mi v hlavě jako šíp proletěl Sebastienův hlas a já poraženě sklopila hlavu při jeho tónu. Bez mrknutí oka, nebo jakéhokoliv dalšího náznaku se mé tělo dalo do pohybu a zamířila jsem k posledním dveřím, které tu byly a které byly jediné zavřené...dětský pokoj . Poznala jsem ty dveře, bývaly potapetované žlutou tapetou, ale teď byly zeleno-modré. Bylo mi ukradené, o čem mluví Sebastien s Clarkem, potřebovala jsem jít jen dovnitř. Má pravá dlaň uchopila kliku od dveří. Ten pocit prošel celým mým tělem, a už bylo pozdě se bránit.

***

„Okamžitě se vrať ke stolu, Katie!"

„Tvůj otec má pravdu, Zlato neskončili jsme!"

Tak pevně a křečovitě jsem svírala kliku dveří od mého pokoje, že jsem se bála o její rozdrcení. Já se tam nechci vrátit. Chci brečet ve svém pokoji.

„Katie, nebudu to opakovat. Vrať se ke stolu!"

S třesoucími se prsty a váhavými kroky jsem pustila kliku a loudala se zpátky. Oba se na mě zlobily. Bylo to, jako by mě ty černé šmouhy chtěly obklopit a zaškrtit mne. Přes tu temnotu jsem skoro neviděla na tátu ani mámu. Zaujala jsem svoje místo na židli u večeře před talířem s něčím, co vypadalo jako máminy zapečené těstoviny s parmezánem.

„A teď jez, a vysvětli nám, co se stalo ve škole, Katie."

Nenabrala jsem ani sousto. Krk a žaludek mne neposlouchal. Bylo odpoledne a venku svítilo slunce, ale tady to bylo jako kdyby se vše připravovalo na bouřku. Tatínek přišel naštvaný z práce, ty černí hadi, přišli s ním. Vím, že když tam jsou, tak je něco špatně a máma.....ta je to samé. Dusí mě to, blíží se ke mně, natahují se po mně. Děsí mě. Nemůžu to říct, nepochopí to, nikdy to nepochopili, a nikdy nepochopí... Odrazila jsem černý kouř poblíž mě a jako vždy má ruka prošla skrz, vyskočila ze židle a dřív než my slzy začaly padat po tvářích vběhla do svého pokoje za křiku mých rodičů, abych se vrátila zpět ke stolu, ale tady v samotě mého pokoje je mi vždycky líp....samotné.

***

Těžký výdech prošel mým nosem a já stiskla kliku, nejdříve mne oslepilo světlo,a já vešla dovnitř. Tolik světla... Tohle se tolik lišilo od toho, co zde bylo předtím.Pokoj byl laděn do modré a zelené barvy, dětská postel uprostřed pokoje byla neustlaná, hračky, jako autíčka, vojáčci a tužky se válely všude kolem od postele až ke skříni. Červený koberec nahradil modrý, psací stůl zaujal nové místo a na stěnách byli všude nalepeny svítící hvězdy. Zde musel být Alex spokojený... Mou pozornost přitáhlo dřevěné ,houpací křeslo vedle postele. Nebývalo tam. Opatrně jsem se přiblížila prsty přejela po hladkém dřevě.

„Každou noc jsem usínala v tom křesle....já, nebo můj manžel. Četla jsem Alexovi pohádky, a odešla teprve tehdy, když jsem měla jistotu, že tvrdě spí."

Ženský hlas mne vylekal a já se zbrkle napůl otočila. Chránila jsem si tvář a po očku sledovala Steph, jak převlečená do obyčejných tepláků a jedné z manželových košil se opírá o rám dveří a rozhlíží se po pokoji. Bránila slzám, které se jí leskly v očích aby spadly na zem. Mé srdce se zastavilo...barvy smutku, radosti i lásky přímo tryskaly z jejího těla a zvlášť oblasti srdce. Soustředila jsem se, aby barvy pomalu zmizeli z mého vidění a zbyla jen ona. Na tváři j přibylo pár vrásek, ale jinak to byla stále ona...modré oči, nádherné vlasy a úsměv. Kdybych dokázala, to co teď před sedmi lety, tak by dnešek mohl být jiný.

„Opravdu už jsme se neviděli, nikdy dřív?....připadáš mi povědomá."

Hledala jsem v pokoji jakýkoliv jiný cíl, než se dívat na ni. Odpověď nebyla v mých silách.

„Dobře, to je jedno. Jak ti mohu pomoct?"

Výdech vyšel z mých úst, když se žena u dveří sehnula a začala sbírat hračky ze země. Na každou z nich se podívala a teprve potom jí uklidila na správné místo. Já se jen neochotně vyhýbala jejímu uklízení, když práci dokončila posadila se na postel a přejížděla nehty po vzorovaném povlečení, které nakonec stiskla v pěsti.

„Všechno bylo perfektní, a pak najednou ze dne na den, je to všechno pryč...znovu."

Mé nutkání jít a obejmout Steph bylo silné. Chtít znovu cítit její objetí, její vůni, ale neudělala jsem to. Můj pohled zaujaly kresby na psacím stole. Zvlášť kresba na vrchu. Přešla jsem blíž a kresbu uchopila...nebylo to mistrovské dílo, ale jasně jsem rozeznala, co má dětská postava znamenat....byla jsem to já. Stejná mikina, co jsem měla, vlasy...a byla jsem tam já a vedle mne seděl Alex.

„Tohle musel nakreslit naposledy. Nevím, proč, ale nakreslil to.....řekni mi proč? Já tě viděla, že ano...sledovala jsi nás?...proč?"

Mé prsty složily kus papíru na polovinu a pak jej vložila do kapsy mé bundy.Držet kamennou tvář bylo čím dál tím horší a horší, jak za mými zády tiše začínala vzlykat paní Madisonová...má matka.

„Ani nikdy neviděl svou sestru. Naše dcerka totiž....utekla od nás. Byla to naše vinna, ale já už nejsem špatná matka, já ti přísahám, prosím tě....udělej, všechno proto, aby jsi Alexe našla. Zaplatíme ti to, třeba školné, jestli chodíš do školy, nebo já nevím, ale..."

„Co se tu děje?..."

Hlas Sebastiena a Clarka Madisona přerušil hroutící se ženu na posteli. Stačil mi jediný Sebastienův pohled, abych pochopila. Do rukou jsem vzala jedno z autíček válejících se pod skříní a proklouzla kolem svého otce....k Sebastienovi. Zbyl mi už jen pohled na plačící Steph Madisonovou a Clarka Madisona, který ji utěšoval v objetí, než mě Sebastien dostal ke dveřím.

„Ale ta dívka, je jí tolik podobná, Clarku! Já si nedokážu pomoct.....moje holčička."

„Ššššš, miláčku ne......tohle není Katie, Katie je.....někde jinde."

A to byla poslední věta, kterou jsem zaslechla, když jsem odešla pryč se Sebastienem v závěsu za mnou. Znovu jsem odešla ze svého domova, aspoň to býval můj domov.

Tak a je to za námi :) Co na to říkáte?...ano otázka, na kterou se ptám vždy, zase potěší votes nebo koment a já se snad pokusím psát rychleji, protože následující týden mám praxi a budu mít skoro volno :D

PS: Ještě dnes napíšu kapitolu k Sázka vs sláva a pak bych se znovu vrhla na Stopařku ;)

PPS: Vytvořila jsem vlastně knihu.....s názvem Návrhy a jiné, mám jí v profilu a přidávám tam nápady na příběhy, tak se na to taky můžete mrknout ;)

PPPS: Kapitolu věnuji Nattali11 ;)

Moc vám všem děkuju, jako každý spisovatel tady na wattpadu píši, že nejde slovy vyjádřit, kolik pro mě vaše podpora znamená :)