Zdravím :D Tak mám tu pro Vás všechny další kapču. Myslím, že tahle kapitola pro vás bude snad zajímavá :D Děkuju, že tohle čtete a jste mi podporou, vážím si toho strašně moc ;)

Temnota mne obklopovala ze všech stran, ale na čele jsem cítila něco studeného a podle mne i nepříjemného. Moje ruka se natáhla a o chvilku později jsem nahmatala vlhký kus látky na mém čele. Má ruka to stáhla pryč a zanechala jsem si tak na čele vlhký pruh.

„Probírá se."

Šlo mi to pomalu, ale nakonec se má víčka na malou škvíru otevřela. Objekty jsem měla rozmazané a mlhavé. Co se stalo?.... Cizí dlaň se dotkla mého čela a setřela mi vlhkost. Neměla jsem tušení, kdo to je.

„Vypadá, že je v pořádku."

Sebastienův hlas. Obraz se mi před očima začal zaostřovat až jsem rozpoznala Sebastienovu tvář, jak se na mne ustaraně dívá. Hlava mi třeštila, jako střep a myslím, že jsem ležela na posteli, ale rozhodně ne u sebe v pokoji. Ne, tohle byl Camův pokoj. Camův a Ethanův pokoj.

„Přinesu jí nějakou vodu a přitom to vyřídím s Madisonovými. Počkej tady, ať se hýbe, co nejméně."

Jakmile mi došlo, že je Sebastien pryč, jsem se vzepřela na loktech a chtěla se posadit, ale další pár rukou mě zatlačil zpátky, až moje hlava klesla zpátky na polštář.

„Být tebou, to nedělám. Nevíme, jestli ses nepraštila o stůl na chodbě. Můžeš mít otřes mozku."

Zasténala jsem bolestí, která mi pulzovala v hlavě a přitom odvrátila pohled od Ethana, který seděl vedle mě na posteli a pozoroval mě. Alex... Všechno se mi vrátilo. Alex...zmizel.... Mohla jsme cítit štiplavý pocit v mých očích a rychle to potlačila, ale vystrašeně jsem zamrkala, když se přímo před mýma očima prosmýkl kouř  šedé barvy smíchaný s fialovým odstínem.Mé reflexy se probraly a já se posadila na posteli i přes Ethanovu snahu mě udržet ležet.

„Přestaň to dělat."

Vyštěkla jsem a Ethan odtáhl ruce ode mne pryč a s tím i aura pomalu zeslábla, až jsem jí nechtěla vnímat vůbec.

„Omlouvám se, já....co jsem udělal?"

Zavrtěla jsem hlavou a začala se shánět po mých věcech. Moje boty byly u postele, a má bunda přehozená přes židli hned vedle.

„Nic, jen to neřeš, OK? Jsem v pohodě. Nemám otřes mozku, ani nic takovýho. Potřebuju odsud."

Sklonila jsem se dolů pro svoje boty a natáhla se po bundě, kterou ale Ethan sebral dřív než já a vzal si jí k sobě.

„Sebastien řekl, že nikam nejdeš, takže smůla. Z nějakýho důvodu si omdlela a teď tě nenechám odsud odejít."

Jestli něco nesnáším, tak je to, když mi někdo rozkazuje. Švihla jsem po Ethanovi rozzuřený pohled a vstala obutá na koberec. Moje ruka se natáhla dopředu.

„Ethane, dej mi tu bundu."

On to neudělal. Schoval jí za zády a nehnul se ani o centimetr z místa, kde stál. Mohla jsem vidět, že je pevně rozhodnutý.

„Hele, já to nebudu říkat dvakrát. Dívej, jsem v pohodě, nic mi není a ráda bych šla, takže..."

„Ne. Našel jsem tě, jak ležíš na koberci na chodbě a ani ses nehnula, takže to nějaký důvod má, a já si myslím, že to má co dočinění s tou rodinou, co tady...."

„Zmlkni!"

Slova mi automaticky vyletěla z úst. Na to, teď nemůžu myslet. Nemám na to. Potřebuju se odtud dostat a zrovna teď mi to Ethan dost komplikuje. Mé ruce se zatínali do pěstí a povolovaly. Vzhlédla jsem od pohledu na koberec a našla Ethana, jak se na mě zkroušeně dívá. Teď začal o dost tišším hlasem.

„Ta žena je ta z parku ze včerejška, že mám pravd?. A ty jsi tam byla kvůli tomu klukovi, co se ztratil. Proto ses tam složila před dveřmi, nebo je to něco jiného?"

Kousla jsem se silně do rtu. Potlačila všechno, co se ze mě dralo ven. Nemohla jsem dýchat, hrdlo jsme měla stažené a měla chuť křičet. Odvážně jsme zvedla bradu a podívala se na Ethana. Probodával mne oříškovýma očima.

„Ty o mně nic nevíš. Neznáš mě, a já tě varuju. Nepleť se do našich záležitostí. Najdu tvojí sestru a pak odsud vypadneš...nic víc, nic míň."

Z nějakého důvodu se mi moje slova na jazyku odcizovala. Bylo mi zle z výrazu, který se mihl na Ethanově tváři, ale stejně jsem pokračovala. Pořád jsem měla v hlavě jejich výrazy, Alexovu tvář a dokonce se mi vrátil i pocit Brittany Foxové. Pocit bezmoci a strachu. Zamrkala jsem při zvuku dopadnutí mojí bundy na zem a zamrkala. Zírala jsem na Ethanova záda, jak vyšel ze dveří a zmizel. Co jsem udělala?....  V tu chvíli si moje myšlení dalo přestávku. Zvedla jsem bundu ze země a přehodila si jí přes ramena. Šla jsem rovnou ke dveřím a když jsem je otevřela vrazila jsem přímo do vysoké hrudi a na míru šitého šedého obleku.

„Doufám, že si nechtěla nikam zmizet, že Stopařko?"

Pohledem jsem jela výše, až k Sebastienově vyčítavému pohledu. Sakra... Na tvář jsem nasadila nevinný úsměv, který ale neměl cenu. Sebastien věděl, že chci odejít a taky mne hned strčil zpátky do pokoje a vtiskl mi do ruky sklenici s vodou.

„Musím uznat, že tohle jsem nečekal ani od tebe. Co se stalo na té chodbě?....další vize?"

Pohled mi ulpíval na sklenici a já byla fascinovaná hladinou a bublinkami vzduchu ve vodě. Neodpovídala jsem.

„Takže asi ne. Kde je Ethan? Měl tě hlídat?"

Stiskla jsem jak sklenici, tak zároveň i zuby k sobě. Najednou mi došly slova.

„Ehmm, on odešel, nebo tak nějak."

V pokoji zavládlo ticho a já si byla až moc dobře vědoma Sebastienova pohledu všude na sobě.

„Dobrá víc už se ptát nebudu, ale tu bundu si nech. Odjíždíme."

Má hlava vystřelila vzhůru a pozorovala, jak se Sebastien zvedá a kráčí ke dveřím.

„Cože?"

Sebastien se na mě otočil a přitom si upravil svůj oblek.

„Manželé Steph a Clark Madisonovi byli dost znepokojení, že s tebou nemohli mluvit, ale budeme klasicky postupovat. Budou na nás čekat u nich doma. Postup bude stejný. Snaž se zachytit, co nejvíc stop, to půjde. Počkám na tebe venku v autě."

A pak za Sebastienem cvakly dveře. Já zůstala sedět na posteli, jako omráčená. K nim domů?...Do mých plic se nedostával kyslík. Ne, to nezvládnu. Nemohu jet. Já nemůžu, prostě to nedokážu. Ale chceš najít Alexe...  Tíha v hrudi mi narůstala. Jak se to vůbec mohlo stát, vždyť včera jsem s Alexem mluvila... Před sebou jsem mohla vidět Alexovu tvář, jeho chlapecký úsměv, nezbedné dolíčky, jeho jiskry v očích, když jsem s ním mluvila. Najdu tě.... S novým odhodláním jsem se přímo vymrštila z místa a vyběhla z pokoje. Běžela jsem přes chodbu a ještě dál, sbíhala po schodech, a bylo mi to úplně jedno. Má cesta skončila teprve, když jsem zastavila před hlavními dveřmi a uklidnila se. Dělám to pro Alexe....S posledním klidným výdechem jsem vyšla ven na denní světlo. Ruch z ulice a zvuky města mi zaplnily hlavu a já si hned všimla dodávka stojící u chodníku. Sebastien už čekal uvnitř. S přitáhnutou bundou u těla a beze slov jsem vklouzla na sedadlo spolujezdce. Nevěnovala jsem Sebastienovi jediný pohled, ale on vyjel na silnici a ticho přerušoval jen hlas GPS navigace. S každou ulici a každou zatáčkou, nebo i budovou ve mně stoupala panika. Místa, kterým jsem se tolik snažila vyhnout byli přímo přede mnou.

„Nefunguje to?"

Přistihla jsem sama sebe, jak křečovitě svírám levou rukou Ethanův přívěsek a rychle ho pustila. Necítila jsem nic zvláštního, ale taky mi nedošlo, že to dělám.

„Pokud budeš potřebovat pomoc, Stopařko víš, kam se můžeš vždy obrátit."

Přikývnutí bylo to jediné, co jsem Sebastienovi dala předtím než se mi dech zasekl v krku. Sebastien zaparkoval nedaleko sídliště. Už z dálky jsem si všimla jen toho jediného s bílými stěnami  a upravenou cestou panelového domu. Místo, kterému jsem se vyhýbala obloukem  stálo přímo přede mnou a já měla jít dovnitř. Rána když Sebastien zavřel dveře na svojí straně dodávka mne vytrhla z transu. Kvapně jsem vyskočila ze svojí strany spolujezdce . Následovala jsem Sebastiena k hlavním dveřím, míjela pískovou cestu, stromy, lavičky a neunikl mi pohled k těm oknům.  Bylo mi jedno, že nevnímám. Slepě jsem vycházela jeden schod za druhým přímo za Sebastienem a před posledním patrem si stáhla kapuci hluboko do obličeje a držela hlavu sklopenou. Všechna krev v mém tělě zamrzla při zvuku zvonku na chodbě.

„Pojďte dovnitř."

Otevřel nám ten muž. Sebastien s ním dál mluvil, ale mně to bylo ukradené. Pouze ze strany jsem si prohlédla na malý okamžik jeho tvář, když mluvil se Sebastienem. Zestárl, ale stále to byl on. Já i Sebastien jsme byli pozváni dovnitř a uvedeni do obýváku. Každý krok, který jsme udělala, každý nádech a vůně, kterou jsem vdechla  to všechno mělo moc vzpomínek. Nezměnilo se to. Bylo to stejné, jako dřív, ale teď tu bylo více barev než si pamatuju.

„Omluvte mojí ženu, byla unavená a šla si lehnout, ovšem myslím, že každou chvíli se tu objeví."

Můj pohled zalétl ke dveřím do ložnice a zase rychle zpátky, když se ozval hlas Clarka Madisona.

„Dobrá dáte si něco, nebo vám mohu nabídnout čaj, kávu?"

Dovolila jsem si prohlédnout auru pana Madisona. Byla černá. Naprosto, ale tak dobře skrývaná. Na jeho ramenou se vznášela velká tíha a smutek.

„Já ne, děkuji. Stopařko?"

Při mém oslovení jsem sebou škubnula, jako nikdy dřív a pár tmavých očí se podíval na mne. Jako by si za celou dobu ani neuvědomil, že jsem tady. Můj pohled setrvával na koberci. Dokonce i ten koberec se nezměnil.

„Ne, díky nic nechci."

Věděla jsem, že si mne prohlíží, ale musela jsem zůstat klidná. Byl čas pracovat. Sebastien mi dal znamení a začal zaměstnávat Clarka zatímco, já se pustila do práce. Prohlížela jsme si nábytek a taky několik hraček po zemi, přejížděla prsty po předmětech a ze všeho na mne dýchaly vzpomínky. Zastavilo mne až zavrzání dveří od ložnice. Stála tam ona.Na sobě měla krémový župan a vlasy jí splývaly po zádech. Vypadala pohuble a oči měla načervenalé od pláče. Narozdíl od jejího muže si mne ona začala hned prohlížet a mně dalo velké úsilí si toho nevšímat.

„Zlato, to je ona. Přijeli před pár minutami."

„Paní Madison..."

„Šššš, chci s ní mluvit."

Krev mi ztuhla v žilách.Pan Madison se snažil svou ženu dostat na pohovku a Sebastien mírně ustoupil, když se Stephanie Madisonová plížila za mými zády. Mohla jsem to cítit. Stála jsem zrovna před starým krbem v obýváku a přejížděla pohledem po fotogrfiích. Nedošlo mi, že pohledem setrvávám právě na jediné. Na staré z poloviny zažloutlé fotografii s dřevěným rámem, která stála uprostřed římsy. Je na ní holčička s vlnitými vlasy, úsměvem s vypadanými zuby a drží svého plyšového medvěda. Jediné, co tu fotografii hyzdí je černá stuha na okraji. Trhla jsme sebou, když se u mého ramene objevila jemná ruka s dlouhými prsty a opatrně vzala fotografii z římsy.

„To je naše dcera. Zmizela před šesti lety."

Pokoušela jsme se o plynulé dýchání a zůstávala stát. Žena oprášila prach z fotografie a pak jí postavila zpět na místo. Hned vedle fotky Alexe a jich když měli svůj svatební den.

„Zlato, myslím, že tohle nepotřebuje slyšet."

Koutkem oka jsem zahlédla, jak je Stephanie obejmuta silnými pažemi jejího manžela kolem pasu a jedna jediná slza jí stéká po tváři dolů.

„Ne, chci aby to věděla."

Jedna má část zírala na fotku před sebou a přitom si přála jít a obejmout ženu vedle mne, ale ta má druhá část se chtěla dostat pryč od oho smutku, který jsem cítila a pohlcoval celou místnost.

„Policie nám v minulosti nepomohla a teď jsme v té situaci znovu. Nemáme už moc na výběr, než zkusit všechny možnosti. Nevěřila jsem tomu, ale ty jsi naší poslední nadějí. Kolik ti je?"

Tvář jsem ukrývala v kapuci a hleděla do země. Hledala jsem pomoc u Sebastiena, ale ten mlčel a ná na něj ani neviděla.

„Šestnáct. Je mi šestnáct."

Slova jsem ze sebe silně vykoktala a zaměřila svůj zrak na kuchyňskou linku, ale stejně mi neuniklo tiché vzlykání.

„Byla by stejně stará, jako ty."

Na svém rameni jsem ucítila dlaň a štíhlé prsty. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem si měla dát větší pozor."

***

„Kdepak je malá, Katie?"

Seděla jsem tiše, jako myška. Táta ani máma mě nikdy nehledají pod stolem v kuchyni, a hrát si na Schovávanou je vždycky zábava.

„Tak, kde je moje malá slečna?"

Viděla jsem, jak se tátovi boty objevily před stolem a chtěla rychle utéct. Vylezla jsem z pod stolu na druhé straně, ale někdo mě chytil a já začala pištět. Byla to máma a nesla mě přímo  k tátovi, který mě chytil a všichni jsme najednou seděli na pohovce. Oba mě začali lechtat a já se smála. Taky se smáli a divně svítily, měli ale hezké barvy. Líbilo se mi, jak táta i máma začali světélkovat, když dal táta mámě pusu a něco jí pošeptal.

„Tak, co Katie? Jsi naše holčička, viď?"

Mám ráda, když mě táta drží, a ni teď mi nevadilo, když to udělal. Maminka říká, že budou zase Vánoce a já dostanu dárky. Těším se na to, protože máma i táta jsou oba šťastní.

***

Škubla jsem sebou a pozadu se zapotácela na koberci. Pád byl nevyhnutelný. Před očima mi probleskovaly barvy a já dopadla zadkem na koberec. Chránila jsem si obličej, ale kapuce mi spadla dozadu a prozradila mne.

„Jé, já se ti moc omlouvám, já..."

Nad sebou jsem uslyšela zalapání po dechu a skrz prsty se podívala nahoru. Nad sebou jsem našla šokovaný výraz v ženské tváři a naprosté nepochopení. Ona sama se zapotácela na nohou a přitáhla s župan víc  k tělu. Třeštily jsme oči jedna na druhou a já se nezmohla na slovo. Ne, nesmí jí to dojít.... Ve vteřině byla Stephanie podepřena párem mužských rukou a mě zvedl ze země Sebastien.

„Promiňte, ale Stopařka odmítá cizí lidské doteky."

Sebastienovi jsem musela přičíst body za snahu, ale mě stačil jen ten pohled modrých očí, který si mě měřil od hlavy až k patě a k tomu se přidal druhý pár tmavých.

„Clarku?..."

Se zvláštní nadějí v očích žena vzhlédla v náručí svého manžela nahoru a po líci jí stekla další slza, než se znovu podívala na mě.

„Já tě znám..."

Ze strachu jsem chtěla utéct. Ne, tohle se nemělo stát. Zapomeň, nevzpomeň si..... Byla jsem připravená se vytrhnout ze Sebastienova držení a utéct, jakmile uslyším tu větu, ale můj strach z části opadl, když slova Stephanie Madisonové nebyly tím, co jsem čekala.

„Viděla jsem tě v parku s tím chlapcem. Znáš našeho Alexe."

Tak, a je to :D Bude troufalé, když poprosím o komentář? Myslím, jako jestli jste to čekali? Právě vám jestli jste pozorně četli určitě něco došlo, takže, co vy na to říkáte? :D Budu ráda samosebou i za votes, děkuju :) Jo, a jestli chcete někdo věnování, není problém ;)