Tak uznávám je to kratší, ale mám hroznou radost, že jsem napsala aspoň něco :D

Ten zpropadený zvuk klepání na dveře začínám ze srdce nenávidět... Připadalo mi jako bych na očních víčkách držela závaží, moje končetiny se odmítaly pohnout a otravné ťukání na dveře nepřestávalo.

„Stopařko vstaň, zaspala jsi!"

Víte, že mě to celkem ani nezajímá?... Pokusila jsem se vytěsnit ten zvuk z mojí hlavy a přetočila se na druhý bok s polštářem přes hlavu. Díky bohu, polštář efektivně utlumil duté zvuky. Nemám náladu vstávat, nemám náladu, cokoliv dělat.

„Dělám to nerada, ale Sebastien mě poslal."

Dalším zvukem bylo cvaknutí mého zámku a zvuk, jak se dveře rozletěly a s hlasitou ránou praštily o zeď. V mžiku jsem byla vzhůru a třeštila jsem oči na dveře, které se od odrazu napůl znovu zavírali přičemž na zdi byla celkem slušně odřená barva v místě, kam dveře uhodily.

„Ups, to jsem malinko přehnala. Promiň."

Ze svojí postele jsem zúžila pohled na Meghan, která stála ve dveřích a pozorně si prohlížela, co způsobila, než se na mě kajícně podívala.  Valily se z ní vlny šedé a tmavě zelené barvy na znak lítosti a netrpělivosti. Ze rtů mi unikl tichý povzdech a zatřásla jsem hlavou. Nemělo cenu se rozčilovat. Pokud šlo o Meghan a její schopnosti, tak to bylo zbytečný. Mohla jsem být jenom ráda, že ty dveře nevyletěly z pantů úplně.

„Pomůžu ti to opravit, já jenom fakt netušila, že to bude takhle silný, myslela jsem, že..."

Teď už probuzená jsem zvedla ukázováček do vzduchu a umlčela Meghan, která přešlapovala na prahu a nechávala mi tak do pokoje proudit přímo ledový vzduch. Zavrčela jsem ve vzteku, když první vlna chladu přešla přes moje ruce. Má deka letěla k zemi.

„Zavři ty dveře, je tu zima!"

Přehodila jsem nohy přes kraj postele a v zápětí šokem zastavila Meghan, když jsem viděla, jak podruhé natahuje ruce ke dveřím ve známém gestu.

„Ručně Meghan!"

Meghan nadskočila při mém rozkazu, ale podívala se na mne přes rameno, jak normálně, jako každý člověk sáhla po klice a dveře zavřela.

„Jasně, promiň, síla zvyku?"

Na jazyku mne pálila otázka typu: „A jak dlouho máš ve zvyku mlátit dveřma?" ale zatnula jsem zuby a začala se převlékat. Shodila jsem ze sebe své triko a tepláky na spaní. Vyměnila to, za čisté džíny a klasické tričko s véčkovým střihem a mikinou.

„Wau, musím uznat, že to tu máš celkem útulný."

Ztuhla jsem v momentu, kdy jsem si přetahovala mikinu přes hlavu. Na Meghan stojící stále u dveří jsem naprosto zapomněla, a teď si se zájmem prohlížela a hodnotila každičký centimetr mého pokoje. Nejdříve její pohled padl na neustlanou postel, poté na hromadu knih na polici a nevynechala ani mé okno, kde byly jako vždy chaoticky poházené polštáře. Asi čekala, že jí za její kompliment poděkuju, ale to se mýlila. Mé kroky zamířily ke stolu a mé oči padly na stříbrný kříž, kteří ležel na stejném místě, kde jsem ho nechala. Konečky prstů jsem přejela přes chladný povrch, než jsem jej pevně vzala do dlaně. Necítila jsem, žádný nával energie, nebo jiskření a opatrně dokázala připnout řetízek na svůj krk. Meghan si v tu chvíli odkašlala.

„Ehmm, Sebastien chtěl aby jsem tě vzbudila, protože ten pár už je tady. Přijeli už před nějakou dobu...asi před patnácti minutama."

Ve chvíli, kdy jsme si byla jistá, že kříž je na svém místě, skrytý pod mojí mikinou jsem zase mohla fungovat. Až teď jsem se na Meghan pořádně podívala a mohla si prohlédnout její pletený svetr s vločkami na rukávech a klasické černé tepláky, které měla na sobě. Jako vždycky vypadala upraveně a znovu se začala rozhlížet po mém pokoji. Nebylo mi to příjemné. Byly tady moje věci, moje soukromí a všechno bylo mé. Vytrhla jsem Meghan od jejího zkoumání otevřením dveří a vklouznutí na chodbu. Moje mikina mi v tu chvíli vážně přišla vhod i přes topení, které tu bylo. Zalovila jsem v kapse a dvakrát rázně otočila klíčem v zámku, abych zamkla. Meghan se vedle mě ošívala.

„Fajn, tak víš, co....myslím, že půjdu napřed a ty tam můžeš přijít za náma. Vlastně jsou tam už všichni, takže.....jo, já už radši jdu."

Meghan se spolu s její nesouvislou větou urychleně vytratila a jen tiché zvuky jejího běhu, které byly tlumeny kobercem se ozývaly chodbou. Pak už bylo jen vidět, jak se skřípavým zvukem otvírá velké dveře a mizí uvnitř. Na moment jsem mohla slyšet i hlasy, ale jakmile se dveře zavřely, tak se chodba ponořila do ticha. S posledním nádechem a rukama v kapsách se má pravá noha pohnula prvním krokem vpřed. Přímo po prostředku chodby po tmavě modrém koberci jsem kráčela a vůbec nespěchala ke dveřím. Vím, že tam uvnitř čekají zhrzení rodiče a budou chtít mě, ale tenhle obrázek bylo to poslední, co jsem potřebovala. Zastavila jsem přede dveřmi. Z téhle blízkosti byl slyšet tlumený hovor. Rozeznávala jsem Sebastienův hlas a pak jeden ženský, který zněl vysoce se střídal s cizím mužským, hlubokým. Tak fajn, ať to máme za sebou... Má ruka sevřela kliku a já na škvíru otevřela dveře. Při zvuku toho hlasu mi proběhl mráz po zádech a celé mé tělo ztuhlo neschopno pohybu.

„Vy to nechápete! Potřebujeme najít našeho syna."

Ten hlas...ó bože, ten hlas... Nehty se mi zaryly do povrchu dřeva a mé oči se rozšířily. Já se nemohla pohnout. Nedokázala jsem to, ale mé oči vyhledaly  zdroj toho hlasu.Oba dva seděli zády na malé pohovce. Nemohli mne vidět, ale já je viděla.  Ona měla vlasy svázané v ledabylém culíku a na sobě měla bílou halenku opírala se o muže po její pravici, který ji ochranitelsky držel kolem pasu. on měl na sobě klasickou košili a černé vlasy měl v nepořádku. Můj dech se zastavil. Oni tu nemají být... Dále probíhal rozhovor, ale já neslyšela jediné slovo.

***

Krčila jsem se jako vždy ve své skrýši v koupelně skrytá za košem na prádlo. Bylo to tu znova. Hádali se a já slyšela každé slovo. Už jsem neměla sílu na zadržování slz,takže má tvář byla smáčená slzami. Z kuchyně se ozvala rána. Pravděpodobně od toho, jak otec mrštil dalším kusem svátečního nádobí o zem.

„Ale, takhle to už dál nejde Steph! Musíme s naší dcerou něco dělat!"

„A co mám asi dělat Clarku! Já nevím, co s ní je!"

Tužka v mé ruce se přelomila napůl a jedna polovina zůstala v mé ruce vznášející se nad čistou, nepopsanou stránkou v mém deníku. Další rána přišla přímo z kuchyně a já se zamlženým pohledem sledovala dveře.

„Tak jí třeba sjednáme schůzku s psychiatrem, nebo s terapeutem. Znám jednoho specialistu, co..."

„Naše dcera přeci není blázen Clarku!"

Bylo mi špatně od žaludku, krk se mi svíral a do mých plic se nedostával vzduch. Jen jsem čekala na chvíli, kdy černě kouřové pruhy prolezou pod škvírou dveří a přijdou si pro mne.Nebylo jiné východisko.

„Ale uznej Steph, že tohle není normální!"

„Má jen bujnou fantazii, to je celé!"

„Ne, pokud jí je jedenáct, to je dost velký věk pro to, aby si už přestala vymýšlet. Musím na vzduch. Nečekej na mě."

A to byla poslední slova mého otce dnes večer. Práskly vchodové dveře a o okamžik později se z kuchyně ozval zvuk tříštění skla. Ani jsem se nehnula, ale mohla jsme si jen představovat, jak matka hází sklenicemi o podlahu a ty se tříští na diamantové kousky. Mé zápěstí bylo oteklé, ale to mi nezabránilo napsat poslední větu do deníku a zavřít jej v samou chvíli, kdy matka práskla dveřmi od ložnice a zůstala tam.

***

Nedokázala jsem se pohnout. Moje tělo vypovědělo službu, když jsou tady, tak to znamená jediné....Alex! V ústech jsem ucítila chuť mědi a mé nehty se mi zaryly do dlaně. Musela jsem vydat nějaký zvuk, protože se na mne otočily pohledy všech ostatních. Hlavně jejich. Pár blankytně modrých a oříškově hnědých očí se díval přímo na mě. Klopýtla jsem. Reflexivně má ruka zavřela dveře a začala jsem couvat. Ruce se mi třásly a mé nohy byly vratké. Zády jsem vrazila do stěny a s chvějícími rty sledovala, jak se klika ode dveří posunuje dolů. Ne všechno je špatně!... Chtěla jsem utéct. Utéct, zavřít se ve svém pokoji a už nikdy neodejít. Nedokázala jsem to. Mé nohy mne zradily, hlava se mi zatočila a já se složila na koberec v chodbě. Z dálky na mne volaly hlasy, ale já je neposlouchala. Alex nemůže být to pohřešované dítě...nesmí!...

Tak vezmu to rychle (vybijí se mi noťas :/) jako vždy budu ráda za votes a komenty :D Překročili jsme hranici 3K :3 Děkuju vám :D A budu ráda, když vydržíte i nadále ;) Moc vám všem děkuju, a teď už jdu fakt spát :D Mějte se :)