Tak ahoj :D Kapitola po týdnu je tady :D Podle mě je fakt dlouhá :D Tak doufám, že se mi za to nějak odměníte :D A už se pusťte do čtení... :P

Už jen dvě chodby, dvě dlouhé chodby s vrzavou podlahou a zimou jako v márnici mě dělily od dveří k mému pokoji. To zvládneš... Plížila jsem se podél stěn a snažila se nešlapat na vrzavá místa. Moje úspěšnost byla prakticky nulová. To nezvládnu...  

„Kdyby jsi si pohnula, tak bys to třeba zvládla."

Zamrzla jsem v půlce kroku a otočila se abych čelila Audrey. Stála pár metrů ode mě v modrých džínách a teplém svetru. Ve svém náručí držela svazek knih. Tvář se mi stáhla do nechutného výrazu a soustředila se na vytvoření zdi v mojí mysli, na čež na mě Audrey pokrčila rameny.

„Promiň, někdy mám prostě problém to kontrolovat. Je to instinkt."

Kývla jsem hlvou v porozumění. Alespoň tohle jsem chápala stejně jako Audrey. Nastalo mezi námi trapné ticho. Teda aspoň mě bylo trapné. Audrey vypadala v pohodě, když se na mě dívala.

„Všichni tě hledali. Zvlášť Ethan, než ho Sebastien poslal do parku. Našel tě?"

Jo, bohužel... Další kývnutí z mojí strany a další ticho. To bylo to, na co jsem neměla vůbec náladu.

„No, jestli tě to zajímá, tak Sebastien s náma všema chtěl mluvit u něj v kanceláři. Asi bys tam měla jít. Mimochodem máš něco o té malé holce?"

Zatnula jsem zuby. Ne, neměla jsem vůbec nic. Nic o Holly Parkerové a dost mě to štvalo. Na mém rameni přistála lehká ruka a já sebou škubla. Byla to Audrey, ale ruku hned stáhla.

„Hej to je v pohodě. Netlačím na tebe, jen jsem se zeptala. Radši půjdu, za chvíli u Sebastiena, jo?"

Audrey nečekala na mojí odpověď a obešla mě. Mířila směrem k Sebastienově kanceláři na opačnou stranu, zatímco já se otočila zpátky.

„Stopařko?.."

Při zvuku Audreina hlasu jsem s epřeci jen otočila znovu. Pokud jsem měla někoho aspoň trochu ráda, byla to ona.

„Víš, že na tohle hledání nejsi sama, že ne?"

V krku se mi vytvořil obrovský knedlík. Jedna moje část to ví, ale ta druhá si to nechce přiznat. Nemohla jsem dát Audrey žádnou odpověď a když jsem se znovu podívala na místo, kde ještě před chvílí stála....nebyla tam. Zavrtěla jsem hlavou a moje kroky se obrátily nazpět. Audrey měla pravdu. Pohnout si mi ušetřilo problémy. Jakmile jsem proběhla chodbami stanula jsem proti dveřím svého pokoje a okamžitě vlezla dovnitř.Dveře se za mnou a zavřely a moje bunda bylo to první, co letělo na mou postel těsně přede mnou.  Moje tvář dopadla na polštář a ten tak utlumil můj výkřik. Dnešek se nepovedl, ne tak jak měl, a pokazil se nejen na jednom místě. Ztracená v myšlenkách jsem byla několik minut, teprve pak jsem našla další energii a vydat se za Sebastienem. chodba byla studená, temná a tichá, až příliš. U velkých dveří se moje kroky zastavily. Tenký paprsek světla unikal pod dveřmi a dopadal na špičky mých bot.Váhala jsem, jestli ty dveře otevřít.

„Můžeš jít dál, Stopařko!"

Obrátila jsem oči v sloup. Problém vyřešen díky Sebastienovi. S jedním obrovským nádechem moje pravá ruka stiskla kliku, otevřela dveře a následně mě obklopila žlutá záře od světla, která pominula jakmile jsem se ocitla uvnitř. Jediný pohled jsem věnovala jen Sebastienovi sedícímu za svým stolem, než se moje hlava sklonila k zemi a zády dveře zavřela. Rychlostí blesku jsem prošla kolem křesel na své místo u okna, ale na poslední chvíli jsem se zastavila. Moje místo bylo obsazené. Obsazené Ethanem, kterému jsem se nedokázala ani podívat do očí. Stačil mi pohled na jeho tenisky a měla jsem jistotu. Urychleně jsem se klidila do rohu pokoje.

„Tak máme dnes důvod oslavovat a jelikož jsme zde všichni a nemusíme na nikoho čekat..."

Vrzání Sebastienovi židle upoutalo mojí pozornost, když právě jeho kroky mířili k nástěnce s fotografiemi. Sebastienova ruka se zastavila nad fotkou staršího muže a strhl ji ze seznamu. Zmačkal ji a následně přesně mířenou ranou hodil do koše těsně  u mne. Tohle mohlo znamenat jen jedno. Je konec. Konec hledání odteď je mimo naše povinnosti. Záleželo na tom, z jakýho důvodu byl vyloučen. Podívala jsem se na Sebastiena. Jeho výraz byl víc než spokojený.

„Případ byl uzavřen složkou městského okrsku policie. Pro nás to znamená o případ míň."

Mohla jsem pozorovat, jak se světlé barvy aury míchají ve celé místnosti. Každému z nás se ulevilo, každému až na Ethana. Cítila jsem ten pohled, který spaloval moje útroby a přemlouval mě ke zvednuté mého pohledu. Nemohla jsem. Chtěla jsem jen rychle pryč.

„Dobrá, tak tedy to je všechno, co jsem od vás potřeboval. Dobrou noc."

Hromadné zvuky zvedání z míst a klidné oddechování naplnila místnost. I já se pohnula od stěny a zamířila ke dveřím. Sebastien mě celou cestu hlídal svým pohledem, ale nezastavil mě, za což jsem byla vážně vděčná, teprve, až jsem se dostala na chodbu mě zastavil stisk na mém rukávu. Rukávu..žádná kůže.

„Zastav."

Unikl mi povzdech, ale zastavila jsem se s tím, že moje ruka se vytrhla. Za mnou stál Ethan a jeho aura....nebyla nijak nadšená. Na nás obou se usadili všechny pohledy a to bylo to poslední, co se teď zrovna hodilo. S povzdechem jsem se naklonila k Ethanovi a dala si pozor, abych se ho nedotkla.

„Za hodinu budu čekat před dveřmi v zavřeném křídle. Přijď tam."

To byla moje jediná slova předtím, než jsem se otočila a nechala Ethana za sebou. Za mnou se ozvalo obdivné hvízdnutí, které nepochybně patřilo  Tylerovi. Myslím, že tímhle jsem se nemohla vyhnout všeobecnému povyku. a cesta do mého pokoje byla teď víc, než vysvobozením, ale za hodinu to bude o dost horší...

***

Kde sakra je?... Mrznu tady už přes tři minuty. Hodina je pryč a on nikde. Tak, kde jsi, Ethane?!... Naštvaně jsem kopnula do stěny odkud se na zem sesypala omítka na podlahu. Třeba neví, kde to je....

„Omlouvám se, jdu pozdě."

Ethanův hlas se ozval za mými zády a poté i postava v hnědé bundě vyšla zpoza rohu. Bylo pro mě jednoduché nastavit naštvaný výraz, když jsem otvírala velké dveře a bezeslova vklouzla dovnitř. Ethan byl hned za mnou.

„Cameron mě zdržel, proto jsem to nestihl."

Sklonila jsem hlavu, abych podlezla pod jedním ze ztrouchnivělých nízkých trámů a přitom odstranila nový chomáč pavučin. Jistě, takže Cam za to může....tak určitě.

„Co je tohle za místo? Je tu hrozná zima."

Zakoulela jsem očima a rozsvítila baterku, kterou jsem přinesla. Kužel světla osvítil zničené trosky, než se zastavil přímo na Ethanovi. Zrovna podlézal ten stejný trám, jako před chvílí já a přitom si tiskl bundu, co nejvíc k tělu.  Tohle je moje místo... Jakmile Ethan podlezl, postupovala jsem dál.

„Snad se nebojíš, Ethane?"

Moje pravá noha stála na prvním schodu, a Ethan byl za mými zády. Měl tak skvělý výhled na staré dřevěné, točité schody, které šli vzhůru a na některých místech spočívaly mezery, tam, kde už se schody rozbořily. Silně jsem polkla, ale myslím, že z úplně jiného důvodu než Ethan. U mého obličeje se objevily malá černá chapadla, která vycházela právě z Ethana. Strach... Rychle jsem udělala další dva kroky a nechala stát Ethana na začátku schodiště. Cítila jsem, jak třes v mých rukou je pryč a moje uvažování je jistější. Nebyl to můj strach, co jsem cítila.

„No, tak, je to bezpečný...ne úplně, ale to nemusí vědět.....chodím tu pořád. Půjdu první a ty šlapej jen tam, jako já, jasný? Bude to v pohodě."

Se silným výdechem udělal Ethan po mých slovech opatrný krok na první schod. Zkoušel jeho stabilitu a držel se stěny vedle, jako jeho poslední záchrany. Zvednul ke mně hlavu a v hnědých očích jsem zahlédla....důvěru. Kývla jsem mu nazpět a udělala další krok. Baterku jsem držela, tak, aby zde bylo světlo i pro nás oba. Dostat se do půlky nám trvalo třikrát, tak dlouho, jako mně, když jsem tu byla sama. V tichosti jsme s naším systémem došli do přibližné poloviny a já se děsila chvíle, kdy dojdeme k nejhoršímu úseku na těchto schodech.

„Víš, kdy by jsme se třeba drželi za ruku šlo by to rychleji."

Strnula jsem v polovině kroku a zašklebila se do tmy. To si snad musí dělat srandu... Moje ruka instinktivně vklouzla do rukávu.

„Kdybych tě držela za ruku byli by jsme vystrašení až k smrti oba, takže být tebou, tak zmlknu a pokračuju."

Zavládlo naprosté ticho. Potřebovala jsem aby se Ethan pohnul na další schod, ale on tam stál jen tak.

„Myslel jsem to jako vtip."

To mi bylo upřímně jedno... Namířila jsem baterku Ethanovi přímo do obličeje. Zakryl si přitom oči a zamrkal bolestí.

„Pokračuj."

Sklonila jsem baterku zpět na místo a pustili jsem se do pokračování. Asi po další necelé minutě jsem zastavila.

„Proč jsi zastavila?"

Byly zde celkem pevné a stabilní schody natolik, aby mohl stát Ethan za mnou na spodním schodu. Tiše jsem vyhledala lem jeho bundy.

„Nelekneš se jasný."

„To ti slibovat nebudu."

Ve tmě jsem zahlédla záblesk bílých zubů v úsměvu, ale to hned přešlo jakmile baterka osvítila mezeru ve schodech. Jo, přesně. Dva schody zde chyběly a vytvořily tak slušnou propast odkud bylo vidět na podlahu dolní místnosti na které byly rozházeny zaprášené kusy dřeva s nánosy prachu a rozbitým sklem. Ethan za mnou sebou škubnul.

„To je vtip, že jo?"

Tentokrát to byla má tvář na které se objevil úsměv. Plná soustředění jsem se otočila zády k Ethanovi a bez zaváhání skočila, jako už stokrát předtím. Po skoku moje nohy dopadly na další zatím stále pevný schod.

„Ani v nejmenším. Jsi na řadě, Ethane."

Zaměřila jsem baterku na schody a nechala ji být. Ethan ke mně zvednul nedůvěřivý obličej se strachem.

„To nemůžu skočit."

Obrátila jsem oči v sloup.

„Ale skočíš, dělej. Nemáme na to celý den."

Já sama jsme začínala celkem slušně mrznout při stání na jednom místě. Ethan vypadal, že hluboce přemýšlí. Nejsem nijak dobrá v povzbuzování nebo těhle věcech, ale jak říkám...mrzla jsem.

„Hele není to tak daleko, jen ti to, tak připadá. Nepřemýšlej o tom a skoč. Chytím tě."

Dobře, dost pochybuju, že bych Ethana s jeho výškou a váhou udržela, ale možná to fungovalo. Ethan skočil. Mírně se zakymácel, jakmile dopadl na schod u mě, ale mně se zase podařilo ho stabilizovat za límec jeho bundy.

„Vidíš, nebylo to tak těžký."

Baterku jsem držela u sebe, ale lehce osvětlovala Ethanovův obličej. Hnědé oči byly jen kousek od těch mých. Ou, zatraceně... Pustila jsem límec bundy a rychle popošla o několik schodů výš. tady byla cesta v pořádku. Schody pevné a už tu nehrozilo žádné nebezpečí. Vyběhnout schody po dvou pro mne nebyl problém.

„Hej počkej, ty jsi tady ta se světlem!"

Ou, znovu kruci... Zastavila jsme na konci schodů a litovala, že zde není elektrické osvětlení. venku byla tma, a stejně by sem nedosáhlo žádné světlo. Svítila jsem na shodiště dokud se Ethanův stín neobjevil na stěně a pak i sám Ethan se vyškrábal až nahoru.

„Řekni, že je konec."

Bohužel, teď to nejlepší.... Paprsek světla jsme vedla přímo přes místnost až naproti. Naproti kde cesta vedla přes rozpadlý strop přes jediný masivní trám. Strčila jsem baterku Ethanovu do ruky, když třásl hlavou na konec místnosti.

„Doufám, že máš dobrou rovnováhu. Sviť mi."

Po paměti a zvyklým krokem jsem se vydala na začátek trámu. A když mi kužel světla osvětlil celý trám až k jemu konci stoupla jsme špičkami na začátek, rozpřáhla ruce a krok za krokem,  pokládajíc nohu před nohu se sunula přes trám. Nedívala jsem se dolů, ale jen na konec. Trvalo to jen chvíli a skočila jsem na konec na podlahu. S úsměvem na tváři jsem se otočila a našla Ethana s otevřenou pusou na začátku.

„Tak, jsi na řadě. Pojď."

Ethan se na mě zamračil, ale já se rozběhla k polorozpadlé komodě v rohu. vytáhla náhradní baterku a rozsvítila. Druhý kužel světla se prolínal s tím Ethnovým.

„Zhasni tu baterku a nech jí tam někde, aby jsme jí pak našli. Budu ti svítit sama!"

Po mých slovech Ethan baterku zhasnul  a viděla jsem, jak jí pokládá na zem. v půlce pohybu se, ale zastavil.

„Jak to myslíš, až půjdeme zpátky?"

Tázavě jsme pozvedla obočí a posvítila si baterkou do obličeje.

„A jak si myslíš, že se dostaneme dolů?"

Ethan byl bílý, jako stěna, když na něj světlo zase zasvítilo, ale postavil se na trám, rozpřáhl ruce, jako já a udělal první krok. Vypadal že je plný nerovnováhy, ale statečně se sunul vpřed. V nestřežené chvíli se z jeho těla začaly vynořovat barevné pruhy...černá za strach, oranžová za odvahu...fialová za...víru. Můj výraz se zachmuřil, ale nechala jsem to být. Ethanova ústa se neslyšně pohybovala, jako v modlitbě. Nemohla jsem nic slyšet, ale nevadilo mi to. Bála jsme se, že jakýkoliv zvuk by Ethana vyrušil a to poslední, co jsem chtěla bylo budit Sebastiena s tím, že Ethan se zřítil do uzavřené části budovy...to by nebyl moc dobrý budíček. Vylekal mne zvuk rány těsně vedle mne, ale jakmile se objevila Ethanova silueta uklidnila jsem se. Zvládl to... Těžce na podlaze oddechoval a vzhlédl, když na něj baterka uvrhla světlo. Nemohl popřít, že na sebe byl v tu chvíli byl hrdý...sálalo to z něj.

„No, takže to nebylo tak hrozné, ne?"

Ethan se postavil na vlastní nohy a převzal ode mě baterku. Rozhlížel se po celé ploše až ke kraji, kde se podlaha lámala.

„Jsi si jistá, to s námi nespadne dolů?"

Po slepu jsem nahmatala komodu a otevřela šuplíky. Ethan nemohl vidět moje pokrčení ramen.

„Zatím to vždycky vydrželo. Trámy jsou silné, tahle část je podepřena hlavním pilířem. Je dost stabilní. Nemáš se čeho obávat, pokud nepůjdeš k okraji měl bys být v pohodě."

Hrabala jsem se ve starém šuplíku a snažila se nemyslet na to, na kolik pavučin a hmyzu jsme musela sáhnout. Fuj... Kužel světla dopadnul přímo na mě a já konečně viděla, na to co dělám.

„Chceš pomoct?"

V náruči už jsem držela tři tlusté deky a jednu petrolejovou lampu, když se Ethan zeptal. S tím vším jsem zamířila doprostřed podlahy, jako vždycky. Ta největší deka mířila na zem. Kupodivu mi další pár rukou pomohl deku narovnat do celkem dostačujícího čtverce.  Ošemetně jsem postavila lampu doprostřed deky a posadila se na jeden kraj. Jednu z dek v ruce jsem hodila na druhou stranu a tu si s tázavým výrazem vzal Ethan.

„Vem si to a sedni si. Je tu zima."

Nevšímala jsem si toho, jak se Ethan balí deku kolem sebe a pustila se do zapalování lampy. Nevedla sem žádná elektřina, takže tahle lampa byla to nejlepší, co jsem měla.

„Sem chodíš často?"

Ethan držel baterku, tak abych mohla lampu rozložit a poté zapálit. Vypadalo to, že ví, kam mi má se světlem ukázat, aby se mi to povedlo. Cítila jsem na sobě jeho oči, když jsem místo odpovědi pokrčila rameny.

„Proč jsi mě sem vzala?"

Konečně! Lampa vzplála slabým plamenem  a kolem se objevil kruh světla. Nasadila jsem skleněnou část na lampu a zesílila plamen. Baterka zhasla a jediným zdrojem tepla a světla se stala lampa. Deku jsem kolem sebe těsně obalila po vzoru Ethana naproti mne.

„Je tu soukromí. Navíc si myslím, že máme něco, co si musíme vyjasnit."

Můj pohled se přes světlo lampy střetl s Ethanovým. Věděl o čem mluvím...Měla jsem pocit, jako by jeho pohled ztmavnul a na okamžik se přemístil na moje rty předtím, než se znovu podíval do mých očí.

„Jde o to, co se stalo v parku..."

Ethan nevypadal, že mi nerozuměl. Kývl v porozumění  a na tváři se mu objevilo něco, co spíš připomínalo úšklebek předtím, než se zapřel lokty o svá kolena.

„Neřekl jsem ti, co jsem potřeboval."

Pozvedla jsem obočí. Jistě, že neřekl....nebyla možnost. Pročistila jsem si krk.

„Chci aby si dělal, jako by se to nestalo. Zapomněl na to. Ignoroval to. Říkej si tomu, jak chceš, ale nestalo se to jasný?"

„Nestalo se, co?"

Neskrývané zamračení a podráždění bylo na mé tváři. Fakt to mám říct?... Ptala jsem se na to Ethana pohledem, ale nehnul ani brvou. Fajn...

„Nestalo se to, co se stalo, Ethane. Já nepolíbila tebe a ty ani mě."

Tak a bylo to venku. Přitáhla jsme si deku až k bradě a schovala, tak část tváře. Mlčela jsem a Ethan, taky teda aspoň dlouhou dobu mlčel.

„Ale ty jsi mě fakt políbila."

Můj pohled vystřelil nahoru. Ethanovi hnědé oči se zabodly přímo do těch mých. Zavrtěla jsme hlavou.

„Jo, ale to jen proto, že jsem zpanikařila.Navíc to neměl být úplný polibek. To ty jsi mě pak začal líbat nazpět."

Tahle debata je ale stupidní... Moje rty začaly brnět, tak že jsem je stiskla k sobě. Ethan se na mě spíš pobaveně šklebil.

„A co jsem měl dělat?...Hezká holka se na mě vrhne v parku. Jak bych měl podle tebe reagovat?"

Šokem jsem se zakymácela. Hezká?...vrhla?... S otevřenými ústy jsem zírala na Ethana, který se ani nehnul a vypadal až moc klidně, já si v hlavě potřebovala udělat velký jarní úklid. Vrtěla jsem hlavou jako zběsilá.

„Ne, bereš to špatně. Není to, tak jak to vypadá...."

Můj plán se tu hroutil jako domeček z karet, já ho sem měla přivést a vést naší konverzaci. Ne on aby mi zpřeházel všechny myšlenky.

„Dobře, dobře...nechám to být, ale stejně mě zajímá, proč jsi tam byla, ale to mi asi neřekneš, viď?"

Tentokrát bylo zvednuté Ethanovo obočí a já váhala jestli je tahle změna tématu spíš horší než horší. Moje oči se na Ethana nebezpečně zúžily.

„To ti teda neřeknu. Není to tvoje věc."

Ethan uznal, že si se mnou s tímhle nemá zahrávat a už nic neříkal. V tichosti jsem plamen v lampě ztlumila.

„Máš nějaké pravé jméno?"

Další otázka na kterou nedostaneš odpověď.... Narovnala jsem se v zádech.

„Stopařka. To je moje pravé jméno."

Hleděla jsem Ethanovi bez pochyb do očí. Nedá pokoj, dokud si nebude jistý.

„Ale ostatní říkali něco jiného....rodiče tě přeci nepojmenovali Stopařka, nebo jo?"

Rodiče...ostatní...Naštvaně jsem se zabalila do deky a přitom pohledem propichovala Ethana.

„Ostatní?..Myslíš Meghan? nebo Tylera? .....je vidět, že už tě vtáhli do jejich hry, co? Je mi jedno, komu budeš věřit, Ethane. Je mi ukradené, buď mi věř, nebo ne, je mi to jedno."

Vřela jsem vzteky. Můj pohled sklouzl k mojí pravé ruce, která čouhala z pod deky. Měla jsme vztek, ale žádné oranžové, ani červené barvy nepřicházely....jako obvykle.

„Promiň. Jen tomu stále nemůžu uvěřit. Pořád to prostě nechápu i  když se snažím. Nebyl jsme na tyhle věci. Já vždy věřil podloženým důkazům a teď je tady tohle....tohle všechno. Jsem zmatený, nic víc."

Ethan se v tu chvíli stáhl do sebe. Opět jsem viděla jeho ruku jak šplhá ke středu jeho hrudníku a v dlani tiskne přívěsek, aniž by si to uvědomoval. S povzdechem jsem tedy světlo znovu zesílila a plamen zaplál.

„Fajn, zkusím ti odpovědět na otázky sem s nimi. Co chceš vědět?"

Ethan se na mě zadíval v nedůvěře, a já zase nemohla pochopit, co dělám. Možná bych svou nabídku i odvolala, ale Ethan se rozmluvil.

„Každý z vás! Ehmm, promiň. Jen my vysvětli, co každý z vás dělá. Sebastien taky má nějaký talent, že jo?"

V hlavě jsem si srovnávala věty a na začátek přikývla. Propletla si prsty a spustila.

„Sebastien je ten, kdo nás vůbec všechny shromáždil. prakticky nás vychovává. Je empatik. Teda nevím, jak to úplně funguje, ale dokáže se naladit na náladu a pocity lidí. Lépe s nimi pak komunikuje. Řídí to tady. Byla jsem první, kdo přišel sem, po mě přivedl Cama...bylo to asi měsíc po mém příchodu. Cam vnímá životní energii...dokáže ji z člověka odčerpat i jí manipulovat. Proto dokáže dotykem někoho poslat do bezvědomí."

Plná vzpomínek jsme ztišila hlas a přála si mít po ruce sklenici vody na vyschlé hrdlo. Zadívala jsem s e na Ethana....visel na každém mém slově, ale vypadal nezaujatě. Pokračovala jsem dál.

„Já a Cam jsme dělali se Sebastienem, to co teď. Sebastien přišel s případem, já našla toho dotyčného a s Camem jej pak šli se Sebastienem najít....o půl roku později přišla Audrey a Meghan.  Nikdo z nás si nemohl zvyknout na Audrey a její čtení myšlenek, a Meghan.....řekněme, že ta házela věcmi stejně špatně jako teď."

Došlo mi, že se usmívám při vzpomínce na Meghan i to, jak kolem ní ve vzteku létalo všechno kolem. Ethan si toho musel všimnou taky, protože jeho pohled zbystřil. Hned jsem uhnula pohledem pryč.

„...a poslední Tyler. Je to počítačový génius. nemá žádné divné schopnosti, ale v počítačích se vyzná. Dostane se do policejní sítě během pár vteřin. Máme tak lepší přístup k informacím a lépe najdeme ty, co to potřebují."

A to byl konec. To bylo všechno, co jsem k tomuhle chtěla říct. Ethan naproti mě mlčel a já na něj zvědavě pokrčila rameny.

„To je všechno, co chceš ještě vědět?"

„Ty. Neřekla jsi nic o sobě? Jak to funguje, že někoho dokážeš najít? Vím, že to má něco společného s věcmi, co tomu člověku patřili, říkala mi to Megs i Sebastien, ale stále to nechápu."

Mělas to čekat.... Zavrtěla jsme hlavou a vlasy mi spadly do obličeje.Dívala jsem se na plamen v lampě, když jsem na dece obkreslovala malé kroužky.

„Je to komplikované. Není to jen tak jednoduché."

Bylo asi hloupé čekat od Ethana větu typu: „Tak fajn v tom případě dobrou noc, nebo tak mi to teda neříkej, protože on ze mě se zájmem nespustil pohled a pohodlněji se usadil na dece. Stiskla jsme dlaně do pěstí.

„Každá osoba, zvíře, nebo cokoliv věc, nebo i rostlina má určité řekněme pole životní energie, kolem sebe....říká se tomu aura. Může mít různý tvar, nebo barvu. Mění se podle vnímání, cítění, nálady, pocitů...to všechno, co ovlivní životní energii se promítne v auře člověka. Můžu jí vidět, vidět, jak se člověk cítí...."

Můj pohled sklouzl k Ethanovi, ale nedívala jsme se na něj. Jako obvykle se můj pohled zadíval na jeho střed těla a pak ruce. Pomalu ale jistě se přes deku začaly objevovat nejprve šedé hadovité pruhy, které nabíraly na intenzitě a barvě. Nespustila jsem z nich oči ani v okamžiku, kdy začaly proudit ke mně a vsakovat odstín fialové a tmavě modré.

„....a stejně je to s věcmi. Člověk na věcích zanechá určitou emoční stopu. Ne vždy, proto jde o to, aby věci, které Sebastien vezme musí být člověku blízké...velmi. Jen podle toho dokážu tu osobu najít."

Nad lampou se vznášely fialové úponky. Natáhla jsem ruku, abych se jich dotkla. Mé prsty prošly naprázdno, ale úponky se obalily kolem mého prstu, když mi došlo, co dělám urychleně jsem ruku stáhla zpátky pod deku a aura se mi před očima vytratila. Zbyl jen tiše sedící Ethan naproti mne a já čekala, co bude následovat.

„Na co ale potřebuješ můj kříž? Nepatří Britt. "

Našla jsem Ethana, jak na krku svírá přívěsek v dlani přes látku jeho trička, když si rozepnul bundu.

„Já vím, ale vy dva jste dvojčata. Přišlo mi to jako blbost, ale když jsem se ho dotkla. Viděla jsem tebe a tvou sestru, když jsi byl ještě dítě a pak si nejsem jistá, ale v parku jsem viděla asi část vaší hádky den předtím než zmizela. Ethane já nikdy nikoho neprosím, ale s tebou už jsme udělala výjimku. Je to důležité....dej mi ten přívěsek, abych mohla najít tvou sestru.Jste dvojčata a ona má stejný přívěsek. Je tu šance jí najít."

Natáhla jsem otevřenou dlaň nad lampu, která byla mezi námi uprostřed.  Stoupající horký vzduch mne pálil na kůži, ale nedbala jsem na to. S Ethanem jsme s enavzájem přetlačovali pohledy a můj tep se zrychlil v okamžiku, kdy Ethanovi ruce zamířily vzhůru k jeho krku. Nepřerušil oční kontakt ani ve chvíli, sklonil hlavu, aby přetáhl jemný řetízek přes krk. Kov se v záři lampy leskl a kříž skončil v Ethanově dlani. Viděla jsem, jak palcem přejíždí přes obrys a pevně ho svírá v dlani, než naklání pravou ruku ke mně. Dech se mi zadrhl, když byla jeho pěst s přívěskem nad mou otevřenou dlaní. Skoro jsme mohla cítit, jak jeho aura jiskří. Moje ruka se třásla, jak kolem nás bylo hrobové ticho. Ethan nehodlal přívěsek pustit. Zadívala jsem se mu do očí. Nedíval se na mě, ale na jeho ruku, která se vznášela nad tou mou.

„Ethane?..."

Konečně se odtrhl a díval se na mě. Myslím, že se mi povedl i úsměv.

„Neztratím ho. Vidím, jak je pro tebe důležitý, a jen, co tvoji sestru najdu...vrátím ti ho. To ti přísahám."

Doufala jsem, že můj slib ho přesvědčí, a asi se tak stalo, protože o okamžik později má dlaň zakolísala, jak v ní s cinknutím přistál těžší předmět. Sevřela jsem kříž v dlani a cítila, jak vibruje. Třesoucí se rukou jsme jej přitáhla k sobě a v záři lampy si jej prohlížela, než jsem vzhlédla. Ethan hlídal každý můj pohyb.

„Děkuju."

Chladný kov mne studil v dlani a já přemýšlela, co dál.

„Za jak dlouho si myslíš, že Britt najdeš?"

Nepřekvapila mne Ethanova otázka. Napadlo mne jediné, kam přívěsek dát, abych jej opravdu neztratila. Rozepnula jsem svou bundu a odhrnula si vlasy na stranu. Zapínání řetízku rozepla a připnula si jej na vlastní krk.

„Kdo ví...možná, už zítra."

Aspoň jsem v to doufala. Doufala v to, že dnes v noci ve spánku najdu Brittany Foxovou, ať už ke kdekoli. Zapnula jsem svojí bundu zase až ke krku a přívěsek se tak dostal pryč z Ethanova dohledu.

„Jak to myslíš, zítra?"

Pokrčila jsme rameny.

„Někdy mívám sny...když usnu s nějakým předmětem nebo věcí někoho cizího....tak prostě nevím, co se stane, ale ve snu toho člověka najdu. Neptej se mě na nic zásadního...sama tomu nerozumím a radši už bych šla vážně spát."

Přesezenými končetinami jsem se složitě dokázala umístit v leže na deku před zrakem vyděšeného Ethana.

„Ty tu chceš přespat?!"

Už jsem měla zavřené oči, ale znovu jsem je otevřela. Ethan stále seděl na druhé straně.

„No, jasně. Nebo snad chceš jít tou cestou dolů teď v noci a v týhle tmě? Zítra to bude lepší věř mi."

Klidně jsem si vytvořila z mého lokte polštář a zalehla. Asi po dalších třech minutách, kdy jsme na sobě cítila Ethanovi oči jsem už to nemohla snést.

„Ethane, dobrou noc."

„Ale já tady nemůžu usnout! Co když se v noci ve spánku zřítím dolů?!"

Vztekle a unaveně jsem se posadila.

 „Tak hele. Za prvý....nespadneš. Za druhý..jsem unavená a přespávám tady, jestli máš zájem jít tam dolů sám, tak prosím nebráním ti, a za třetí...potřebuju usnout, jestli má tohle fungovat."

Vytáhla jsem z pod bundy přívěsek a zamávala s ním před Ethanem.  Ten zmlknul a něco si zamumlal, ale otočil se na záda a lehnul si na deku. Tak se mi to líbí... S vítězným výrazem jsem si lehla zpátky do stejné pozice a zavřela oči.

„Stopařko?.."

„Co?"

Dívala jsem se na Ethanova záda a přemýšlela, co může chtít. Doufala jsem, že mě nebude přemlouvat, abych jej odvedla dolů.

„Dobrou noc."

Nevím proč, ale usmála jsem se. Vážně se usmála. Natáhla se, abych uhasila plamen v lampě a teprve pak zavřela oči.

„Dobrou noc, Ethane."

Chvíli jsem se dívala do tmy, ale nakonec....jsem zavřela oči a nechala se propadnout do temnoty.

Tak...byla dlouhá, co? :D No, jako máte, co jste chtěli :D A když je tak dlouhá, tak co kdyby jste zanechali komentář? :D Celkem by mě zajímalo, co by jste dělali, kdybych vám dala ultimatum na komentáře :D No, nic prostě jako vždy doufám, že se vám bude kapitola líbit :D Během týdne jsem nevycházela z údivu, protože jeden den byla Stopařka na 22. místě v žebříčku :D A to jako wau...díky vám :-* Tak lidi mějte se a zase příště u kapitoly ;)