„Zdravím, dovolali jste se do kanceláře Sebastiena Murella po zaznění tónu zanechte zprávu, protože ve své kanceláři nejsem přítomen."

Stojící v telefonní budce, jsme si tiskla sluchátko k uchu a vyčkávala dokud se neozvalo pípnutí záznamníku.

„Sebastiene? To jsem já, volám ti, protože mám na dnešek nějaké plány. Nečekej na mě vrátím se někdy večer, takže...."

Namotávala jsem telefonní šňůru na prst a ve chvíli, kdy jsme se chystala sluchátko položit zpátky, ale nestihla jsem to do okamžiku, kdy jak se ukázalo Sebastien telefon zvedl.

„Jaké máš plány?..."

Měla jsem chuť zaklít, ale přesto jsem se opřela o stěnu budky a naslouchala hovoru.

„Jsi v kanceláři? Myslela jsem, že záznamník mi jasně oznámil, že ty jsi....."

„...zvednu telefon, pokud potřebuju ostatní hovory se mohou nahrát na záznamník Stopařko. Teď chci vysvětlení...."

Stiskla jsem zuby k sobě. Tohle není dobrý...

„...jsi tam Stopařko?..."

Stála jsem v tichosti v budce a skleněnými dveřmi se dívala skrz. Bohužel nebyl v dohledu nikdo, kdo by zrovna akutně potřeboval použít tuhle telefonní budku.

„Kde jsi Stopařko? Ethan tě hledal."

No, jasně.... Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. O důvod víc, se nevracet....

„Jsem tu, Sebastiene. Volám z městského parku, a co se Ethana Foxe týče, vyřiď mu, že to počká do zítřka, dneska nemám čas. "

„Ale tohle je důležité, Stopařko."

Naštvaně jsem zírala na sluchátko, než jsem si jej zase přiložila k uchu.

„Včera to bylo také důležité a on neměl čas, takže dnes jsem to, já kdo má něco důležitějšího. Vybírám si dnešek, jako svůj „volný den" Sebastiene. Nečekej na mě!"

„Stopařko!..."

To byla poslední Sebastienova slova vycházející z telefonu předtím, než jsem praštila sluchátkem do stojanu a ukončila hovor. Za tohle si to se mnou Sebastien později pravděpodobně pěkně vyřídí. S povzdechem jsem si nasadila kapuci svojí mikiny na hlavu a vyšla z telefonní budky. Nikdo si mě nevšímal, nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost. Měla jsem teď před sebou spoustu času, kdy se budu toulat ulicemi a přitom pozorovat lidi. Pozorovat, jak se mění jejich nálada, jejich pocity, jejich aura a oni o tom nemají ani ponětí.

***

„Odemkni ty dveře!"

Choulila jsem se v rohu svého pokoje a oběma rukama svírala plyšového modrého králíka, jako by to bylo všechno na čem mi záleží. Brečela jsem. Slané slzy mi tekly dolů po tváři a nudle mi tekly z nosu, ale nechtěla jsem přestat. Dveře od mého pokoje se znovu otřásly, a uslyšela jsem tentokrát tátův hlas místo mámina.

„Začínám se zlobit, zlato. Otevři ty dveře a popovídáme si, ano?"

Ještě víc jsem začala brečet. Táta se neměl zlobit. Já to nechci aby se zlobil. Korálkově černé oči mého králíčka se na mě dívaly smutně. Zkoumala jsme ho ze všech stran, ale on nijak nesvítí. Nemá žádné barvy, jako pastelky. Nemění se jako duha na obloze a ani kolem něj nekrouží ti hadi, ale kolem maminky a tatínka, ano...

„Zlatíčko, otevři prosím ty dveře, ano? Tatínek šel za sousedem a za chvilku se vrátí, aby ty dveře otevřel. Prosím, zlato otevři ty dveře....mám tu pro tebe čokoládu, ano?"

Já nechci čokoládu....Chci aby ti hadi zmizely.Stočila jsme se do klubíčka ve skříni a s pláčem k sobě tiskla promáčeného plyšáka. Byla tam tma, ale ve tmě.....nic není ní vidět.

***

Ztracená v myšlenkách jsem narazila do cizí osoby. Moje tělo se zapotácelo a já se vyhnula s omluvou tvrdému pádu.

„Pardon."

„Dávej pozor, kam jdeš, děcko."

Můj pohled vylétl vzhůru a střetla jsem se se zelenýma očima. Byl to muž, hodně mladý a z jeho očí čišela agrese. Přes konečky prstů mi proběhl mráz a rychle jsem ruku stáhla do rukávu a pokračovala v cestě. Cestě, která vedla ke škole . Budova byla ohromná a majestátní. Krásná škola... Opřela jsem se o poštovní schránku a pozorovala děti vybíhající ze dveří. Ti nejmenší s vysmátými tvářemi se vrhali do náručí svým rodičům. Sledovala jsem, jak se aury dětí i rodičů rozjasňují a mizí stress i únava měnící se na radost. Teprve až ze dveří vyběhla malá postava s havraními vlasy jsem odtrhla zrak od ostatních a aury se rozplynuly. Skryla jsem se do bezpečné vzdálenosti a vyčkávala. Ještě tu není.... Měla jsem chuť jít za Alexem a udělat cokoliv, aby zmizel ten zamračený obličej, když se rozhlížel kolem sebe, ale nenašel osobu, co hledal. Ji....  Chlapec si sedl na okraj schodů a jeho aktovka dopadla přesně vedle něj. Krčil se na betonové podlaze a byl tam sám. Celou dobu jsem stála opřená o schránku a pozorovala, jestli někomu nepřipadám podezřelá. I já jsem spolu s Alexem vyhlížela známé oči nebo úsměv...cokoliv.... Můj pohled se rozšířil šokem, když jsem zahlédla u Alexe stát starší ženu v opraných džínách a saku. Mluvila s ním, a mě se vůbec nelíbil přívětivý výraz na tváři té cizinky, ani její nafialovělá aura spolu s tmavě modrými obrysy. Lhala....a přitom něco plánovala.... Hodila jsme postranní pohled na Alexe, který vrtěl hlavou, což mě trochu uklidnilo. Ve chvíli, kdy se ale žena dotkla Alexovi ruky, jsem nemohla jen tak stát. Vedl mě instinkt. Mířila jsem rovnou k betonových schodům a viděla, jak se Alexova aura mění na barvu strachu.

„Promiňte máte nějaký problém?..."

Zeptala jsem se zády za onou ženou a přitom si stáhla kapuci z hlavy. Žena se na mě vyděšeně otočila, a pak změnila svůj úsměv v zářivý a bezstarostný. Její aura, ale říkala něco jiného... Žena se naproti mne narovnala a smetla si nečistoty z kalhot. Jakoby tam nějaké byly...

„Ne, v  pořádku. Nic se neděje. Jen jsem myslela, že tady tomu chlapci se něco stalo, tak jsem chtěla pomoci jemu."

Hodila jsem pohled na Alexe, který zíral jenom na mě. I já jsem si ho musela ještě lépe prohlédnout. Nikdy jsem nebyla, takhle blízko. Porušila jsem vlastní pravidlo....

„Předpokládám, že vy jste jeho sestra, takže já už půjdu....mám doma....ještě nějakou práci."

V tu chvíli jsem se bála já, že Alex něco řekne a vyvrátí, tak ženino tvrzení. Nakonec, ale stejně mlčel a já se opatrně obrátila na ženu.

„Ano, to jsem. Nashledanou."

Zaměřila jsem svůj pohled nad hlavu té ženy. Chtěla jsem si dát do paměti, jakýkoliv malý detail, protože ten divný pocit mi to nařizoval. Její aura byla divná, nemohla jsem se v ní vůbec vyznat. barvy se střídali, až příliš rychle. Zamračila jsem se nad tím. To se ještě nikdy nestalo... Žena se ve chvíli, kdy jsem na ní příliš dlouho zírala otočila a rozběhla se pryč. Pozorovala jsem ji, do chvíle, kdy nezmizela za rohem ulice, a pak si klekla před Alexe. Zkoumal mě svýma očima.

„Co ti říkala?"

Musela jsem začít opatrně, ale po mé otázce se Alex na schodech zavrtěl.

„Říkala, že mamka jí poslala, aby mě vyzvedla ze školy, že bych měl jít s ní."

Ani trochu se mi nelíbilo, co řekl. Přisedla jsem si na schody k němu.

„A maminka ti říkala, že tě dnes vyzvedne někdo jiný, než ona?"

Vždycky ho vyzvedávala ona, takže bylo divné, že by tomu dnes bylo jinak. Potvrzením mi bylo Alexovo zavrtění hlavou. V tu chvíli jsem chtěla tu ženu víc prověřit.

„Kdo jsi ty?"

Zamrkala jsem dolů na Alexe, který na mě kulil svoje oči. Neodolala jsem a pocuchala mu jeho vlasy. Zvláštní, že v mojí přítomnosti necítil strach, ale jeho aura byla jen lehce opatrná, ale...spokojená. Tak je to správně....

„Mě se nemusíš bát, Alexi. Ano?, rozumíš mi?....Pokud tu paní zase uvidíš. Řekneš o tom mamince, nebo tátovi, je ti to jasný?.."

Alex si přede mnou připlácl ruku na pusu a šokem se mu rozšířily zorničky.

„Jak víš, jak se jmenuju?"

Dobře to jsem nevychytala....

Usmála jsem se a zvedla ruce do vzduchu.Jak to vypadalo, a Alex úplně vypustil to hlavní, co jsem potřebovala.

„Slib mi to Alexi. Slib mi, že to někomu řekneš."

Alex v tu chvíli udělal to gesto přísahy, které v jeho podání vypadalo dost komicky.

„Přísahám."

Znovu jsem se usmála a zůstali jsme v tichosti. Pohledem jsem pozorovala roh ulice, odkud jsem každým okamžikem čekala vyběhnout pár modrých lodiček.

„Ty jsi tajná agentka?"

Nevím, proč, ale začala jsem se nahlas smát, a tázavě se podívala do posmutnělého obličeje.

„Proč bych měla být tajná agentka?"

„Protože táta říká, že tajní agenti někoho sledují a nikdo o nich neví, a přitom třeba toho někoho hlídají, a táta má vždycky pravdu."

Pohladila jsem Alexe po ruce a musela mluvit vážně.

„Nejsem tajná agentka, Alexi."

„A co teda jsi?"

Nikdo....Polkla jsem obrovský knedlík v krku, abych vůbec mohla mluvit. Stěží jsem mohla nabrat vzduch.

„Já tě vidím, takže nejsi tajná agentka. Táta ani máma mi nevěří, že tě vidím. "

Váhala jsem, jestli s mým Alexe obejmout, a utěšit ho, ale nakonec jsem to raději nechala být.

„Tak to bude naše tajemství, ano?"

Alexovi oči zvědavě zasvítily a úsměv se rozšířil.

„Tak, jo. Budeš tam v parku zase se mnou? Máme jít s mamkou do parku na hřiště. Budeš tam?"

Zajímalo by mě, jak dlouho, už o mě ví..... Nezmohla jsem se na víc, než přikývnutí.

„Budu tam."

Na to jsem se lekla, když se kolem mého krku omotaly s výskotem dvě ruce a ocitla jsem se v dětském objetí. Na oplátku jsem se k Alexovi tiskla stejně, jako on ke mně, abych si ten okamžik zapamatovala.

„Alexi?!"

Ženský křik mě vytrhl z toho okamžiku, a já ze sebe rychle Alexe sundala. Trochu přehnaně jsem si přetáhla kapuci na hlavu a rozběhla se přes silnici na druhou stranu. Letmým pohledem jsem pak viděla, Alexe, jak jej zvedá žena v modrém kostýmku, se stejně modrou sukní a známými modrými lodičkami.  Polodlouhé blond vlasy měla dnes svázané do drdolu na vrchu hlavy a to bylo to jediné, co jsem zahlédla při mém útěku. Chci vidět víc....navíc jsem něco slíbila Alexovi.

***

Seděla jsem na nejodlehlejší lavičce u hřiště. Měla jsem, tak dobrý výhled na Alexe,který se zrovna úspěšně pokoušel zdolat horolezeckou stěnu. Ona....seděla na lavičce, jen kousek od prolezáčky a hlídala každý jeho pohyb.  Nečetla časopis, nečetla knihu, nebavila se s ostatními matkami, jen hlídala Alexe a občas mu zamávala. Mohla jsem říct, že byla vyčerpaná  ze své práce. Její aura skomírala světlými barvami.

„Je tady volno?"

Ani jsem nevzhlédla, ale přikývla jsem. Park byl plný a tady byli poslední volná místa. O moment později jsem cítila další osobu, která obsadila druhou polovinu lavičky. Moment ten hlas!.... Omráčeně jsem mihla pohledem doprava a našla vedle mých bot další pár černých tenisek a šedé kalhoty....kruci! Moje oči vyletěly vzhůru, jen abych se podívala do hnědých očí, do hnědých očí Ethana Foxe s křivým úsměvem.

„Co tu zatraceně děláš?!"

Davála jsem si dobrý pozor, abych nepřitáhla pozornost ostatních lidí a naštvaně zírala na Ethana.

„Hledám tě, to tady dělám."

Zakoulela jsem na to očima a vstala z lavičky. Kolem mého pravého zápěstí se, ale obtočila teplá dlaň. A znovu se to stalo....

***

„Britt, jsi tady?"

„Nahoře Ethane!"

Vystoupal jsem nahoru po těch starých dřevěných schodech. Vážně nechápu Britt, jak sem pořád může chodit. Je tady víc prachu, než kdekoliv jinde.

„Udělej ještě jeden krok, a uvidíš ten tanec!"

Ztuhl jsem na místě, a nic nedělal. Zahlédl jsem, jak Britt vystartovala z pohovky v rohu pokoje a běží ke mně. Bylo naivní si myslet, že mě jde obejmout. Sehnula se přede mnou a zvedla ze země starou tlustou knihu. Tu, na kterou bych stoprocentně šlápl, kdyby mě nezastavila.

„Dávej trochu pozor!"

Usmál jsem se a sledoval Britt, která se vrátila s knihou do křesla.

„Já? Ty bys ty knihy neměla nechávat válet na zemi."

Dostalo se mi naštvaného pohledu nad stránkami knihy.

„No, jasně chytráku, ale já už nemám, co číst. Zítra musím do knihovny."

Promnul jsme si ruce a sednul si naproti Britt.

„O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Nepůjdu s tebou."

***

Vyškubla jsem ruku ze sevření.

„Nesahej na mě!"

Snaha o plynulé dýchání se mi celkem dařila, a já se snažila pochopit, co jsem viděla. Sedla jsem si zpátky na lavičku a Ethan pustil mojí ruku.

„Takže mám pravdu. Když se tě někdo dotkne, tak se něco stane. Je to tak?"

Chtěla jsem pryč, a to rychle. Stejně by tahle debata, ale proběhla někdy jindy, takže..kašlu na to.

„Ne, vždycky, ale jo máš pravdu, génie. Spokojenej?"

Ethan zvednul ruce v náznak míru.

„Promiň jen se to celé snažím pochopit. Pořád je to divný. Zvykám si a nemůžu tomu uvěřit. Audrey mi čte myšlenky, Meghan hýbe se vším a přitom se toho nedotkne, jak se tomu říká?...telekineze? A Thomas ten je něco jako počítačový génius, a Cameron to je...."

Podržela jsem mu ukazováček před rty. Zaznamenala jsem, jak se na nás několik lidí z okolních míst otočilo.

„Ššššš, chceš to snad vyřvat, do celýho světa, nebo co?"

Sklonila jsme ruku dolů a opřela se do lavičky. Bezděčně jsme zahlédla Alexe, jak zrovna jede po skluzavce dolů a smějící se křičí na celé hřiště.

„Dobře, dobře. Jen s tebou nutně potřebuju mluvit."

„Zajímavé, když jsem něco potřebovala, já, tak si eměl náladu ke spolupráci, takže dneska nemám náladu já,."

Tak aby to Ethan viděl, jsem pohledem ukázala na střed jeho hrudi k přívěsku. Určitě věděl o čem mluvím.

„To je právě, to o čem s tebou potřebuju mluvit. Jestli jsem to pochopil, ty seš ta hlavní a jediná, co může Britt najít, takže....mluv se mnou prosím."

Prosím?!....to má jako fungovat?.... Alex zrovna vyšplhal na nejvyšší lezeckou stěnu a držel se na poslední příčce ještě s několika dětmi. Měl radost z toho, co dokázal...a já s ním.

„Tohle je sice milý Ethane, ale všechno se netočí podle tvojí sestry. A i když bych tvojí sestru ráda našla, je tu toho víc. Vrať se domů, můžeme to probrat třeba večer."

Ethane se dotknul letmo jen mojí  mikiny, což mě vylekalo i nezvykle upoutalo mojí pozornost na něj.

„Slibuješ?"

Vzpomněla jsem si na slib u Alexe a opakovala jeho slova.

„Přísahám."

Myslím, že jsem viděla malé vítězství v Ethanově tváři, které ale rychle zmizelo a jeho oči potemněly. V té samé chvíli prořízl všeobecný hluk nadšený dětský jekot...Alexův jekot.....okamžitě jsem ze strachu vyhledala hlavu černých vlasů mezi dětmi. Mával z vršku věže pro děti, jako prolezáčky....mával přímo na mě. Sakra.... Vytřeštila jsme oči, ale na Alexe jsme v tu chvíli nemyslela. Na, můj pohled mířil jinam a to na levičku, kde měla sedět ona v modrém kostýmku. Blankytně modré oči se na mě dívaly a připadalo mi, jakoby ani neseděla na úplně opačném konci hřiště, tak daleko ode mě. Zpanikařila jsem, potřebovala jsem aby se odvrátila pryč, ale útěk nebyl možný. Bylo by to podezřelé. Bleskurychle jsem se otočila na obě strany a udělala to první, co mě napadlo, když jsme letmo zahlédla, že modré lodičky se pohnuly od lavičky. Přitáhla jsem Ethana za jeho bundu a bez přemýšlení přitiskla svoje rty na jeho.Otevřela jsem oči a našla Alexe, jak stojí přímo u modré sukně a žádá si pozornosti jeho mámy. Ta je ale zaměřená na mě. No, tak....podívej se na něj.... Vyčkávala jsem a ni si neuvědomila, že...moment, já Ethana líbám?!..... Bylo to tak, ale byl to Ethan, kdo mě taky líbal nazpět. Sehnula se k Alexovi, konečně. Oběma rukama jsem využila chvíle nepozornosti a strčila Ethana do hrudi...silně. Přerušila, jsem to co jsme dělali, ať už to bylo cokoliv a zvedla se z lavičky. Ethan ten z ní sletěl k zemi na tvrdou zem díky tomu, jak jsem ho strčila.

„Zatraceně!"

Polohlasně jsem zaklela a rychlým krokem, skoro během se rozběhla pryč z parku. Na kraji u posledního chodníku, mě něco zastavilo. udělala jsme otočku a našla pohled modrých očí sledující lavičku, kde jsme ještě před chvíli byla. Zklamaný pohled a zavrtění hlavy spolu se smutnými vráskami se vplížil na pěknou tvář a byl nahrazen úsměvem, až poté, co se Alex přitulil k matčině ruce.  Už jsem na nic nečekala. Dnešek se nevyvedl, tak, jak by měl a už vůbec ne dobře, to znamenalo jednoduchý plán. Za prvé vyhnout se Sebastienovi, za druhé vyhnout se Ethanovi, za třetí....zmizet nejlépe všem z očí.

Ahoj :D

Tak po dlouhé době jsem se ohlásila s další kapitolkou :D Líbila se vám? :D A co na ní vůbec říkáte?....Zajímalo by mě, jaké máte dojmy, a jestli vás třeba něco napadá, nebo tak ;) Budu ráda za komentáře a votes :-* Těším se na vás příště :)