Ema  sleduje osobu před sebou. Jedná se o její matku.

Nebo přesněji o to, co se z její matky stalo. Krátké, barvené vlasy jí odrůstají, v obličeji jí přibylo vrásek, na sobě má to samé, co při minuých návštěvách a Ema znechuceně krčí nos nad tím, jak ta osoba páchne. Tyhle všechny nepříjemné vlivy však nejsou to, co Emu přesvědčuje, že to nemá s její matkou mnoho společného. Zásadní je pohled v očích. Upřený a zároveň prázdný. Jediné pocity, které jím vyjadřuje, jsou vyčerpanost a výčitka. No, víc než výčitka. Přirozeně. Ten pohled Emu nutí myslet na jejího otce a ničí ji to.

Očima nenápadně přejede k hodinám. Bude tu vysedávat ještě dlouho? Návštěvníci se mohou zdržet dvě hodiny. Už je to dvacet minut. Mezitím Ema promluvila jen jednou. Zeptala se na svého malého bratra. Upřímně, vzpomněla si na něj, až když si všimla, jak matka přibrala, ale okamžitě jí přišlo na mysl, jak se tahle vyřízená osoba dokáže postarat o malé dítě.

Ema se neodvažuje pustit své myšlenky k otci. Celé dny se zaobírala hrůzami kolem ní a touhou po Haistophem, ale hrůzy, které nechala za sebou ji nechávaly chladnou.

Jenže teď musela přijít ona a musela Emu tím svým pohledem připravit o poslední zbytek rovnováhy, který jí snad zbýval. Nemá daleko k tomu, aby se úplně sesypala.

Ať jde pryč... škemrá Ema v duchu. Mezi palcem a ukazováčkem si mne přední pramen vlasů. Na zamřížované okno dopadají střídavé spršky deště.

Po třicáté páté minutě mlčení a úmoru se věci daly do pohybu. Matka se najednou nadechla, prudce a naléhavě, jako by do sebe chtěla nasát všechen vzduch v místnosti. V očích se jí změnil vyčítavý pohled na čirou nenávist a v příští chvíli ucítila její ruce na tváři, krku a hrudi, kde ji žena počala bít, škrábat a drtit.

"Neměla jsi se narodit. Neměla jsi se narodit!" ječela žena, co kdysi dávno byla její maminkou a kupovala jí cestou na poštu vařenou kukuřici.

Ema se ani nestihla bránit, když se přiblížil dozorce, aby je od sebe odtrhl. Vyvedl matku z místnosti a Ema zůstala sama s krvácejícími hlubokými škrábanci na bradě a ze strany na krku sedět na zemi. A pak se dozorce vrátil.

"Máte tu ještě další návštěvu."

Ema na něj jen zírá. Jediný, o koho stojí, je Haistophe. Je hloupost, aby ten by ji přišel navštívit, nebo snad ano?  Srdce se jí rozbuší. Co když má Haistopheho matka nebo její přítel nějaké známosti u vedení instituce a přimněli je udělat výjimku. Stiskne lem svého stejnokroje tak silně, že jí zbělají klouby. Pak zahlédne za dveřmi z matného skla siluetu nějakého muže. Výškou zhruba odpovídá Haistophemu... copak se na světě skutečně dějí zázraky? Ema ani nedýchá, jen napjatá jako luk očekává otevření dveří.

Když k němu dojde, chlapec, který vejde dovnitř není Haistophe. A za ním zamíří jako stín další chlapec.

"Vy?" vyhrkne Ema v šoku zapomene na matku i Haistopheho.

"Ema Fundaline." pronese pomalu nepatrně vyšší chlapec a posadí se na židli po Emině matce. Dlouho jsme se neviděli."