Večer je mlhavý. Haistophe stojí v umývarně a hledí do naprasklého zrcadla. Na oku má monokl od nějakého potetovaneho pitomce, kterému se nelibilo, že má Haistophe více brambor k večeři. Ale Haistophemu to je jedno. Jediné, na čem záleží, je dostat se k Emě.
  Ema leží na sežmoleném prostěradle, lehkou deku zmuchlanou v nohách postele jako symbol vzdoru. Je asi jedenáct večer. Projede si prsty v krátkých vlasech. Přitom si uvědomí, že nemá skoro žádné nehty, ačkoliv na útěku s Haistophem je měla asi centimetr dlouhé. Někdo jí  je ostříhal. Abych jim nevyškrábala oči, uvědomí si Ema a zasněně s vysokým smíchem, ktery nezní vůbec jako ten její.
Pod postelemi je prach. Není to tu zdaleka tak sterilní, jak se zdálo prve. Ema zaslechne z patra pod ní silnou slovní přestřelku a následně tlumene rány, pak otevření dveří, šepot a něčí pláč. Je to Emin vlastní pláč.