Emu hřeje na břiše Haistopheho obličej. Jeho dech. Šeptá Emě slova útěchy. Ema ho objímá kolem hlavy, ale ruce má čím dál slabší. Její kostnaté tělo se jí hroutí do matrace, i když je tvrdá. Oči se jim asi lesknou. Ale možná jsou úplně suché.
Drozd zpívá za oknem. Je to krásné. Po takové době něco živoucnějšího.

Sen.

Škrundání v útrobách. Otevření očí. Procitnutí do všudypřítomné reality.
Setkala se s Haistophem ve snu. Ale bylo to, jakoby to bylo doopravdy. Trochu ji to utěšilo. I když na tom nebylo žádné naděje.
Pravděpodobně.
Je připojená kanylou ke kapačce. Vypadá to na nějaký světle fialový roztok. Žíly jí pálí. Nemůže před tím utéct. Je to v jejím těle. Míhá se jí před očima obličej. Je kamenný. Obličej matky. Obličej Asapha.
Obličej Haistopheho.
Otevřou se dveře?
Otevřou se dveře.
Haistophe vejde?
Vejde.
Je to hezky a zároveň nehezký pohled.