Spali. Jak dlouho? Setmělo se.

"Kolik je hodin?"

"Nevím."

Čekají. Na co?

"Mám strach, Haistophe."

"Já vím. I já ho mám."

"Ale ne takový, jako já. Od té doby, co nás zradila Lina, žiju ve strachu. Někdy je slabší, jindy silnější. Nikdy jsem ti o něm neřekla?"

Ema se na lůžku přetočí na bok a zahledí se Haistophemu do očí.

"Když jsem s tebou, vždycky jsem schopna ten strach zatlačit do pozadí svojí mysli. Někdy tak hluboko, že už si začínám myslet, že zmizel. Jenže on zůstává."

Ema se zachumlá do lůžkoviny. Haistophe ji k sobě přitáhne a obejme ji kolem ramen. On nemůže nic chápat, a přesto chápe. Za prasklou okenní tabulkou se v šeru klátí mokré větve jírovce.

Haistophe tuší, že teď je více než potřeba, aby Emě pomohl. Stmívá se. Měli by se přesunut. Tohle místo v něm nebudí důvěru. Oblečení jim v průběhu spánku stačilo uschnout. Je to trochu zvláštní. Tak dlouho spát nemohli, oblečení přece bylo nasáklé. Ale na tom teď nesejde, hlavně, že je suché.

Jdou po cestě. Typická polní cesta. Jdou dlouho. V tichu.

Pak zastavují. Na pustém rozcestí mezi poli. Ema chrastivě oddechuje. Z dálky k nim doléhá vyzvánění kostelního zvonu. Haistophe tomu nevěnuje pozornost. Ema ano.

"Jsou čtyři ráno, H." poznamená Ema rozechvěle. Mraky jsou rozehnávány divokým severním větrem. Ema se choulí pod jeho nápory. Proč se dnes cítí tak slabě? Vždycky byla silná.

Haistophe namísto odpovědi vytahuje plynový vařič, klekne k němu a začne se zabývat něčím, co Ema nevidí. Po ne tak dlouhé době přinese Emě nízkou plechovou nádobu. Je v ní zelený odvar nerozlišitelné vůně, ze kterého se kouří.

"Čaj?" otáže se příjemně překvapeným hlasem. Zhluboka se napije. Je to cítit zčásti jako zelený čaj, z části jako něco neurčitelného. Není nijak přehnaně lahodný, ale velmi posilňující. Několikrát si zavdá a podá čaj Haistophemu.
Mlčky upíjejí, s pohledem upřeným na prázdné pole pokryté zeleným porostem.

"Haistophe."

Za obzorem rozeznávají kokrhání.

"Emo?"

Ze vzdálených lesů se zdvíhá pára.

"Miluješ mě, Haistophe?"

V nedalekém remízku se ozývá zpěv ptáků. Jsou mezi nimi drozdi.

"Ty mě miluješ, Emo?"

Nad mlhavým oparem se objevuje matně oranžová záře vycházejícího slunce.