Ema se svíjí v křeči u Haistopheho nohou. On u ní klečí. Utěšuje ji. Nenápadně sleduje, zda se někdo neblíží. Emě hoří čelo.

"Emo... prosím, buď v pořádku, " šeptá v panice. Svírá ji v náručí. Ona se dívá do nebe a nemůže popadnout dech, na tváři stažený výraz.

Vše to trvá strašně dlouho. Dvě hodiny. Beze změny. Nic se neutišilo. Nic neopadlo. Jen snad možná zasechli vzdalující se auto.
"Emo, zůstaň tu potichu ležet, musím to obhlédnout, abych tě mohl odnést na příhodnější místo."
"Haistophe, neopouštěj mne, prosím. Nechoď pryč."
"Už se začíná stmívat, nemůžeme zůstat tady přes noc. Je to nebezpečné. Oni se vrátí. Musíme pryč, ale nejdřív to zkontroluji."
"Ne... H.., lásko, dej mi ještě chvíli. Budu se snažit, vážně. Do deseti minut mi bude lépe a pak půjdu s tebou." Ema se rozkašle.
Haistophe ji pohladí po břiše vtiskne jí polibek už napůl vestoje.
"Dvě minuty, Emo."

Ona stěží za ním otočí hlavu a stěží na něj zaostří. Zmocňuje se jí neuvěřitelný strach.

Cítí, jak jí něco tlačí na hrudník, přestává dýchat a zrak se jí černí. Haistophe ještě nepřichází. Ani nic neslyší. Nic, co by mohl být Haistophe. Ona ví, že H. umí chodit více než potichu. Ale i tak by mě být aspoň trochu v lese slyšet. Ema vypíná. Jen myslí na to, aby se vrátil. A vlastně... co když si nezapamatoval tohle místo? Co když už ji nenajde? Co když už ho neuvidí jen pro to, že tenhle les je moc velký a všude moc stejný.
Ne.. žádné banální myšlenky.