Venku je strašidelné šero. Ema a Haistophe mají prsty propletené, hlavy sklopené.

"Měli bychom se někam na noc schovat."ríká  Ema.

"A kam, jsme na poli."

"Je tam posed"ukazuje svým tenkým šlachovitým prstem na posed, který je vidět pár kilometrů na obzoru.

"Je to daleko." Haistophe otráveně pouští Emy ruku.

"Nic bližšího nenajdeš."chce se chytit Haistopheho ruky, ale Haistohe uhne a  vyráží k posedu.

Když dorazí, tak dorazí.

Je už tma. Emě a Haistophemu je zima,posed je malý a tisknou se k sobě. Mezi nimi probíhají celé vlasce chemického napětí. Jako na povel se začnout skoro naštvaně líbat. Jsou hladoví.ů Naštvaní. Mladí. Zuřiví. Posedlí. Krásní.

Ema přejíždí Haistophemu nehty po páteři, průběžně zvyšuje intenzitu až Haistophemu svými nehty prožízne měkkou kůži a udělá mu na nehtech krvavé škrábance. Haistophemu se z úst žene vlhký vzdych, tichý, nestihl se pořádně nadechnout.

Sundavá mu tričko, on jí zas mikinu. Ema má pod ní pořád stejnou černou podprsenku. Haistophe si trenky převlékl, ostatně jako Ema kalhotky na zářivě zelené s potiskem žiraf. Je tma a Haistophemu je to stejně úplně naprosto jedno.

Už jsou nazí, z úst jim lezou vlhké vzdychy a obláčky páry.

Pohřbít staré boty.