Ema cítí pod tenkou pokožkou na svých zádech špinavé studené lino a prkna.

"Je to správné místo?" zašeptá s náznakem smíchu mezi polibky.

Haistophe to vnímá jen z poloviny a znovu tiskne své rty k jejím. Emin dech je chladnější než ten jeho.

"Na místě nezáleží." zamumlá. Je rozpálený. Nikdo je nemůže vyrušit. Je to dobrý pocit.

Lesy šumí a ptáci křičí hlasitým ptačím křikem. Ani jeden z nich to nevnímá.

"Je správný čas?" zeptá se Ema tiše. Haistophe se ovládne. Zastaví se v polovině pohybu. Už jsou tu oba nazí a nedočkaví. Nedá se to přefiknout jen tak.

Ale co jestli se Ema necítí připravena? Nebo zkrátka nechce? Haistophe jí nechce ublížit. Nesmí se opakovat temná minulost.

Proto se od ní lehce odtáhne, dotýká se jí teď jen rukama, kterými objímá její bledý krk.

"Emo, jestli nechceš, řekni to."

Ema mlčí.