Kdyby tak věděl.

Dotýká se jeho vlasů. Jsou jako chmýří jemné. Jako prachové peří. Vrány nebo havrana. Protože jsou černé.
"Chci zpátky, Haistophe."

"Nemůžeme. Na to už je pozdě."

Ema zdvihne oči ke stropu. V rohu se odlupuje omítka a odhaluje barvu kyselého mléka pod vínovým nátěrem. Ema vrtí hlavou. Je to špatně.

"Emo?" ozve se po chvíli ticha jeho hlas.
Stočí pohled k němu. Má svraštělé obočí, jako vždycky, když je zamyšlený. Obočí se mu za poslední dobu hodně rozrostlo...Vypadá teď starší než dříve. Výrazně starší. Je taky o dost vyzrálejší. Z části Eminým dílem, zčásti jen vlastním přičiněním.

"Proč mě tvůj otec nemá rád?" táže se jí.
Proč se mě na to ptáš? Nevím to o nic líp než on. Nemám tušení, co se honí hlavou mému otci.

"Hm, asi celkově nebyl dobrý nápad představovat tě rodičům. Zvrtlo se to, no. Ale na druhou stranu. Je víc lidí, co tě nemá rádo, Haistophe. Není tedy tak zvláštní, že tě nemá rád. Nejsi člověk, kterého by si lidé oblíbili."

"Já měl zato, že jsem lidem spíš lhostejný."

"To jsi. Nemít rád rovná se lhostejný, když to vezmeš čistě logicky."

"Dobře, tak proč mě tvůj otec nesnáší, chceš-li..."

"Nevím, Haistophe."

Nejdřív měla pocit, že vypadá skepticky, ale když si jeho obličej prohlédla pořádně, zdál se být spíš ztrápený.

"Víš, není to tak příjemné být všem lhostejný."

   "Já tě mám ráda, Haistophe."

Překvapené zamrkání jeho dlouhých řas ji přiměje usmát se. Spokojeně. Natáhne se a zhasne světlo. Zavládne přítmí.