Cesta byla dlouhá a temná. Ema má velmi jemnou ruku. Chci se jí dotknout. Už jsem se jí dlouho nedotknul. Ale ten dotek si pořád matně vybavuji. Byl příjemný.

Emin dům je oprýskaný. Pěkný, ale trochu zvenčí zanedbaný. Fasáda je pořád funkční, ale potřebovala by rekonstrukci. Ema si pro sebe něc huhlá, je to nesrozumitelné.

Interiér je celý v tmavém dřevě a stěny jsou v odstínech hnědé, námořnické modří, nebo vínové. Podlaha je nová, ale trochu "dýchá" a vrže. Ema mě vede první do kuchyně, z konvice rozlévá do dvou hrnků silnou kávu a ředí jí mlékem.  Je z toho čekání očividně dost ve stresu. A trochu kofeinu prospívá. Troška jí však nestačí a přilévá si do hrnku více čirého vývaru a pije ho na ex. Já kafe upíjjím pomalu.

Ema se přestěhovala. Už by se s dalším dítětem do bytu nevešli.Proto jsou nyní v tomto domku, kde vše páchne novotou. Odvádí mě do svého pokoje. Stěny má natřené na tmavou vínovou. Zbytek podobný jako ve zbytku domu-tmavé dřevo. Slepě mi ukáže na pohovku v rohu a rozplácne se na postel. Jako bahno.

"Haistophe?"zamumlá, vlasy v obličeji.

"Emo?"můj tón je tázavý a pohled skeptický.

"Já...jak to s náma teď je?"je zmatená.

"Nevím."odseknu. Rád bych to věděl. Ale mám pocit, jakoby se mi Ema odcizovala. Je to jinak. Všechno.

"Hm."hlavu si zaboří do polštáře.

Chvíli tam oba jen sedíme, Ema se pokouší si vše ujasnit. Já ne.

"Znamenám pro tebe vůbec něco?"nabroušeně vyjede Ema.

"A znamenám pro tebe něco já?"vyjedu na ní zase já.

Trapné ticho. Oba se odvrátíme. Po chvíli slyším Emy potlačované vzlyky. Je ticho. Ale vzyky mě ničí. Nechci, aby kvůli mně někdo brečel. Natož Ema.

A tak vstanu z pohovky a přesunu se na postel za Emou. Je otočená  ke mně zády.

Dýchám vůni jejích vlasů. Není ničím charakteristická. Začnu jí je hladit. Má dobrou lebku. Otočí se na mě, oči trochu nateklé.

"Jsme tu sami."zašeptá, je to svůdné.

"Já vím."