"Kolik je hodin?"

"Půl osmé.., " odpověděl Haistophe. Pohodil hlavou směrem ke zvukové zábraně, která je oddělovala od dálnice. Přesto auta byla slyšet. Zesilující se v přibližování, míjení a zeslabující v odjíždění.

"Už čekáme tři a půl hodiny... Myslím, že nepřijde."

Na obloze se stále v dálce drželo slunce, zčásti přikryté mrakem, který zahaloval druhou polovinu oblohy, zatmavoval. Haistohemu se linul stín od kořenu nosu k levému koutku úst. Vysoký kontrast. Z druhé strany teplý odstín večera.

"Pojďme ke mně domů, Haistophe. Vážně nepřijde. Čekáme zbytečně odteď. Byla to mylná informace z defektního zdroje. Zítra si to s ním můžeme vyřídit. Byl to kretén a je pořád."

"Jít k tobě, Emo? Nechci se potýkat s tvým otcem. "
"Není doma."
"Opravdu? Proč?"
"Jel s mamkou do porodnice. Dostala jsme sms před deseti minutami. Pravděpodobně se ani v nejbližší době nevrátí. Jak dlouho trvá porod? ...učitě to bude na dýl. Nebudeš se muset potýkat s mým otcem. Dáme si sušenky."
"Dobře, půjdu s tebou. Pojďme."

"A Emo?"
"Mmm?"
"Nemáš strach?"
"Proč."
"Já mám. Víš, jak to dopadlo minule. Myslel jsem, že na to nemáš dobré vzpomínky.
"Nemusím. Nemusí to být stejné. Máme čas, H."