"Haistophe, musíme zmizet."
Ema si obléká svou kanárkovou blůzu s krajkovým lemem kolem výstřihu.
"Zmizet? Nedá se zmizet. Můžeme jít někam do pryč, ale zmizet se nedá..." opáčí Haistophe zamyšleně. Obléká se. Přes bílé tričko si zapíná tmavou nepromokavou bundu. Vlasy má vlhké a nezvykle pečlivě učísnuté.
Na modrém koberci se válí jeho černý školní batoh, z poloviny naplněný směsicí předmětů, které Haistophe považuje za záhodné vzít s sebou.
"Ví tvá matka, že jsem tu spala?"
"Myslím, že ne. Ani jsem ji neviděl, co tu jsme."
"Dobře. Takhle to bude snažší." Ema si odfukuje vlasy z obličeje a klekne si k Haistophemu a jeho batohu. Opře se o něj. Není unavená, jen potřebuje oporu. A Ema ví, že Haistophe jí to poskytne.

Tohle byla pro Haistopheho jedna z nejdelších nocí v životě. Skoro celou ji probděl, a když se náhodou dostavil spánek, stále se v něm mlelo to samé dokola. Tupý úder. A ticho.
A ještě jedno dějství se mu v různých podobách vkrádalo do snů. To ráno potom, co se to všechno semlelo.

Dveře se otevírají s jemným skřípnutím a opatrně nakukuje dovnitř. Je brzo, venku je ještě tma. V pokoji svítí stolní lampička a u psacího stolu sedí Ema. Nepřevlékla se. Pořád má to šedé tričko s k tomu jenom barevné bavlněné kalhotky. Když ho uvidí, zablýskne se jí v očích. Pomalu vstává ze židle a navazuje oční kontakt. V ruce svírá malou lahvičku z hnědého skla.
"Ty?" zasyčí. Na rtech má úsměv, který vypadá nebezpečně.
"Emo-"
"Haistophe." dívá se na něj a mhouří oči do uzounkých škvírek."Ty máš ještě odvahu přijít sem?"
Ema udělá krok směrem k němu. Je bosa a na nohou má husí kůži. Lehounce škytne a pomalu vrtí hlavou.
"Ne. Nenené, Haistophe. Takhle to nefunguje. Co chceš, Haistophe?"
"Já...Chci tě zpátky, Emo."
Trochu couvne, rukama se opře o desku stolu. Pak se začne hystericky smát.
"Mě? Zpátky?" Po tvářích jí stékají slzy. Její hlas je čím dál vyšší. Ema si v jediném gestu serve tričko, pod kterým nemá nic, co by zakrylo její nahou hruď a vykročí směrem k němu.
"Tohle chceš? Tohle chceš? Ne? Chceš to, nepopírej to!" vzlyká a směje se šíleným smíchem.
Potom její smích vymizí a zůstane jen křeč ve tváři a vzlyky.
Prudce do něj strčí a Haistophe prudce narazí na roh dveří.
"Jdi do háje, Haistophe. Jdi, kurva, do háje." pláče Ema a vystrkuje ho ze dveří, které hlasitě zabuchuje. A on tam stojí, na chodbě Emina domu, tak vyvedený z míry, že si přirozeně nevšiml jejího otce v pyžamu, jak na něj shlíží ze schodů.

Haistophe zatřepe hlavou. Minulost je minulost. Teď je nejdůležitější, že musí s Emou někam zmizet. Nebo jít do pryč. Na tom už nezáleží.