Haistophe se neovladatelně třese. Dál. Ema ještě chvíli vyčkává. Následovně ho obklopí svýma rukama. Chce mu dát útěchu a vzít si od něj pro sebe.
Emě se na tváři drží celkem apatický výraz. Jak by to teď mohlo být? Jak se to stalo? Proč jejího otce vlastně hodili do řeky? Protože o něj nejde? Protože to muselo odplavat. Vždyť umřel na srdce. Vlastně to nemusela být Haistopheho vina. ...Ikdyz jeho rány byly naprosto brutální. Člověk by na to umřít normálně mohl. Ale ne její otec. Statný. Velký. Silný.
Co udělá její matka?
Ema se toulá ve spektru nacházejícím se někde úplně jinde. Je slabá.
Haistophe chápe, že se musí vzchopit. Musí tu pro ní být. Když to zavinil.
Odstrčí ji od sebe, aby ji viděl do očí. Ona se pod svou váhou bez opory sesype. Nohy se pod ní podlomí, jakoby nikdy neměly fungovat. Jakoby nikdy nevěděly, co je to chodit.
Stihne ji zachytit. V posledním momentě. Nejspíš by jen klesla na kolena. Ale reflex.
Vezme ji. Nese pryč. K sobě domů.
Je bezvládná.
Haistopheho matka je s Dinem v ložnici. Zvuky jejich milování jdou občas zaslechnout. Ještě se nevzali.
Haistophe Emu odnese do koupelny. Posadí ji na stoličku vedle umyvadla. Vyhrne si rukávy a otočí se k vaně. Pustí teplou vodu.
Ema si slabě snaží sundat botu. Haistophe jí ji sundá. Zuje jí i druhou. Ponožky. Džíny, mikina. Tričko, Ema pokývne hlavou. Spodní prádlo. Chytí ji za boky, aby neuklouzla. Pomůže jí přelézt okraj vany do vody. Haistophe se rychle svlékne a vleze k ní. Obejme ji. Ona kouká nikam a Haistophe si Emu přitiskne na prsa. Konce vlasů jí splývají do vody.
On má nádherné klíční kosti. Jeho krk. Vždy jí to přišlo kouzelné. Pozoruje je zblízka. A dýchá na ně. Tak mělce. Haistophe má neuvěřitelný strach.
Nepustí ji. Ona nepůjde pryč.