Dveře od kanceláře Tornerové jsem rozrazila až s příliš velkou razantností a hlasitá rána za mými zády toho byla důkazem. Hlavou mi vířily otázky, zatímco mi na pažích naskakovala husí kůže a já se snažila dostat kamkoliv, hlavně aby to bylo co nejdál odsud, ačkoliv jsem před pár minutami vložila část ze své křehké důvěry do rukou ženy, co si ve stole schovávala falešný policejní průkaz.  

Třela jsem si chladné paže a snažila se setřást z konečků prstů nepříjemné brnění, co se mě drželo od chvíle, co jsem vlezla Tornerové do hlavy. Její emoce se na mě podepsaly více než bych si přála.  Potřeba odlišit své pocity od cizích byla natolik silná, že jsem hledala jakékoliv tiché místo, kde bych mohla vymyslet vlastní plán, jak zachránit ostatní. 

Moji už tak mizernou náladu akorát více popudilo, když se k mým krokům na chladných, leštěných dlaždicích přidaly další. Ani jsem se nemusela ohlížet, abych věděla, že je to Sarah. Mé podráždění vzrostlo, když jsem si vybavila její pobavený výraz, který kontrastoval s jejím temným výrazem.

"Drž se ode mě dál, Sarah. Nemám na tebe náladu," vyštěkla jsem a zrychlila krok ve snaze dostat se co nejdál z dosahu. 

"Ale, ale... podívejme se, jak je někdo nabroušený," zasmála se Sarah a její výsměšný podtón mě přimrazil na místě. Meghan, Tyler, Audrey a Cam byli pryč. I kdybych do toho nepočítala Camerona, který se počítal za nezvěstného už předtím, tři osoby byli uneseny. Tři osoby, které jsem pokládala za svoji rodinu, mohli být ve smrtelném nebezpečí. Otočila jsem se na Sarah a skoro do ní vrazila, když jsem se prudce otočila. Naše nosy se skoro dotkly z té blízkosti, ale cítila jsem zvláštní uspokojení z  toho, z jaké blízkosti jí mohu názorně ukázat svoje rozčílení. 

Sarahřina tvář nepůsobila kamenně jako maska, o nichž se z profesionality snažila Tornerová a v silných chvílích jí dotáhnula k dokonalosti. Ne, Sarahřina tvář vyzařovala zájem, z očí jí sršelo pobavení, ale ne takové, kdy se vám někdo vysmívá z hloubi srdce. Povolila jsem otěže nad svými schopnostmi a čekala, až do mého zorného pole proniknou barvy. Zatímco jsem sledovala, jak mlhavá vrstva obklopující Sarahřinu postavu nabírají na odstínu, vztekla slova se hrnula na povrch. 

"Tobě to přijde vtipné?" udeřila jsem na Sarah a doufala, že v ní vyvolám sebemenší jiskřičku zadostiučinění, "nevíme, zda se Meghan vůbec probrala! Nevíme, zda jsou zrovna teď všichni vůbec v pořádku!" Hlas se mi na moment zlomil a touha Sarah uhodit se stala o to silnější, když se její aura zbarvila do nebesky modré, tak uklidňující modré, až jsem si říkala, že to není možné, ale nemýlila jsem se. Stála jsem k ní tak blízko, že jsem cítila, jak se po mně natahuje, jak se mě zmocňuje uklidňující pocit, který byl v této situaci zcela mimo. Prudce jsem sebou ucukla zpátky a zapotácela se, když udělala Sarah další krok ke mně a pak další. 

Jako lusknutím prstu se z nebesky modré stala oranžová a pak zčistajasna se stala rudou, rudou, která mohla každým okamžikem vzplanout. Sarah se ke mně přiblížila tak, jako já předtím. Naklonila bradu mírně na stranu, nerovnoměrně ostříhané vlasy se jí svezly na stranu a odhalily nespočet stříbrných náušnic a pronikavý pohled.  

"Víš," spustila Sarah a zvedla ruku s černě nalakovanými nehty, zabodla mi ukazováček doprostřed hrudi a já zadržela dech, jak jsem se snažila skrýt odhalené kousky kůže do bezpečí pod vrstvu látky. "Možná emoce vidíš, ale vidět věci a rozumět jim, to jsou dva odlišné pojmy." 

Její slova se mě dotkla. Na více než osobní úrovni. O to víc mi připomněla, jak obtížné byli poslední měsíce doma. Snaha zapadnout a vrátit se k normálu. Zvedla jsem bradu a čelist se mi bolestivě zatínala s každým vyřknutým slovem. "Nech mě na pokoji, Sarah." Chystala jsem se ji odstrčit, ale Sarah neomylně stiskla mé zápěstí přes látku mikiny. 

"To bych velmi ráda, ale potřebuji tě," oznámila a začala mě vést chodbami opačným směrem s nonšalantním mrknutím přes rameno, " a ty potřebuješ mě." Celá absurdita situace mě začala vyčerpávat. Měla jsem pocit, že mě začíná bolet hlava a spánky mi třeští. 

"O co ti jde, Sarah?" uklidnila jsem svůj vztek a pokusila se zjistit, kam mě Sarah vede. Kupodivu jsme se rychle ocitli v obytném křídle sídla a Sarah mě donutila vklouznout do Tylerova pokoje. V krku se mi vytvořila úzkostlivá překážka, když jsem se rozhlédla po pokoji jehož stěny lemovaly obrazovky různých velikostí a přístrojů, jimž jsem z poloviny nerozuměla. Na rozložitém stole se povalovaly zamotané kabely, papíry popsané čísly a písmeny, jimž jsem nerozuměla. Ačkoliv byl jinak pokoj zcela bez poskvrnky, věděla jsem, že jej Tyler přesně takhle opustil teprve dnes ráno. A teď... mohl být kdekoliv. 

Zamračila jsem se, když se Sarah bez okolků posadila na židli na kolečkách, stiskla tlačítko a několikrát se zatočila. Dokonce zvedla kolena do vzduchu, což bylo natolik zvláštní gesto, že vypadala najednou o několik let mladší. 

"Hej, ty víš, co děláš?" zeptala jsem se jí a věděla, že je tohle všechno Tylerův majetek a v mysli jsem měla stovky a stovky vzpomínek na to, jak Tylerovy prsty běhají po klávesnici neuvěřitelnou rychlostí, zatímco mu oči zaujatě jiskří a koutek rtů mu zacuká pýchou, když vyřeší problém ve změti tabulek a kódů. 

"Není to zas tak těžký," opáčila Sarah a obrazovka se rozsvítila modrým světlem.  Po pár vteřinách, modrá plocha ožila a požadovala zadat přístupové heslo. Zamračila jsem se. Samozřejmě že někdo jako Tyler by nenechal svůj počítač bez ochrany.  Skepticky jsem shlédla na Sarah, která klepla nehtem o dřevěnou desku a pak se její prsty rozběhly po klávesnici. Nakonec stihla tlačítko potvrdit a s mým nevelkým překvapením, počítač odmítnul přístup. 

"Hmmm, zajímavé," prohodila Sarah stejně, jako kdyby komentovala dnešní změnu počasí a zkusila druhý pokus. I tentokrát selhala. Ucukla jsem sebou, když obrazovka zčernala a na displeji se objevila karikatura postavy, která ničí jednu ikonu složky po druhé. Varování ve fontu imitujícím tekoucí krev jasně říkalo, že máme na zadání správného hesla jen poslední pokus. 

"Sarah, nech to být. Tyler má zabezpečený počítač, smažeš všechna jeho data," napomenula jsem ji, ale neposlouchala. Uculila se na obrazovku a otráveně zakoulela očima. 

"Neboj se. Jsem si jistá, že někdo jako Tyler má někde schované přinejmenším dvě zálohy všech svých dat," vysvětlila mi, jako malému dítěti a já musela uznat, že měla pravděpodobně pravdu. Tyler nikdy nic nenechal náhodě. Dříve možná byl trochu neohrabaný a nezodpovědný, ale co se týkalo všeho kolem jeho počítačů, dokázal mluvit hodiny o důležitosti zálohování. Teď když dospíval, byla jsem si jistá, že se tenhle rys nezměnil, jen posílil. "Dokážeš být tak dramatický, Tylere..." pronesla Sarah a přejela očima po místnosti, dokud se pohledem nezastavila na mně. Pravé obočí se jí poněkud zvedlo spolu s otázkou. "Kdy má Meghan narozeniny?" 

Mlčela jsem, protože mi došlo, že to nevím. Oslavy narozenin u nás nebývaly časté. Každý z nás pocházel z různých podmínek a den narození nebyla zrovna událost, kterou jsme jako děti, které mají pocit, že nikam nepatří, jako něco, co bychom si chtěly připomínat. Tyler byl jediný, kdo si dal tu práci, aby sehnal několik balonku, upekl něco, co se vzdáleně podobalo dortu, byť jen tím, že to bylo z mouky a cukru se svíčkou na vrchu. U většiny z nás neměl úspěch a tak jsme nakonec přestali narozeniny slavit úplně. Jediný datum narozenin, který jsem znala byl Camův, a to jen proto, že nebyl až tolik vzdálený mému vlastnímu. 

Zamrkala jsem a vrátila se ze vzpomínek zpět do reality. Sarah mě sledovala s vědoucím výrazem a bradu si podepřela dlaní, když začala zadávat novou kombinaci. Když tentokrát stiskla tlačítko potvrdit, zadržela jsem dech a jen tiše pozorovala, jak karikatura mizí z obrazovky a Sarah byla vpuštěna do labyrintu složek a souborů. Sarah se proklikávala soubory poměrně obratně, ale snažila jsem se svůj údiv nedat najevo. 

Až po chvíli jsem pochopila, že se dívám na složku s kamerovými záznamy. Každý řádek odkazoval na určitý datum v chronologickém řazení.  

"Co tady děláme, Sarah?" zeptala jsem se a potlačovala veškerou zášť. Nebyla jsem si ještě jistá, zda mi chce Sarah ukázat něco důležitého, ale byla jsem ochotná to přinejmenším prozkoumat. 

"Potřebuju něco potvrdit," zamumlala Sarah a na obrazovce se objevil záznam plný zeleně. Po bližším prozkoumání mi došlo, že se dívám na prostor blízkého skleníku. Jedna z kamer musela být ukrytá mezi exotickou květenou natolik, že jí nikdo neodhalil a právě na tomto záznamu ukazovala průběh celého jednoho dne. Ve zrychleném režimu se na obrazovce velkou rychlostí míjela postava otce Ignáce  a o chvíli později jsem zahlédla i mně samotnou. Jednalo se o záznam jen několik dnů starý a Sarah jej zručně posunula tak, že obraz ukazoval Jocelyn a Jacoba. Nepotřebovala jsem delší ukázku než bylo nezbytně nutné, abych si jejich hádku barvitě vybavila. 

"Poznáváš to?" zeptala se Sarah a kývla bradou. Zmateně jsem nakrčila obočí. "Poznávám co?" Sarah se tentokrát jen polovičatě otočila na křesle a přitom pootáčela s prstenem s drahokamem na prstě. Stříbrné náramky jí zacinkaly. "Bylas tam, vidělas je," zkonstatovala a dokončila otočku zpátky. 

"No a?" vypustila jsem otázku. V hlavě se mi mlhavě vynořovaly útržky z rozhovoru, který jsem si vyslechla na Jocelyn, asistentku Tornerové, aby se od ní Jacob držel dál. Oba byli dospělí, pracovali tvrdě a dlouho s přesčasy, které určitě nebyli propláceny dostatečně, na tomhle zapadlém místě. Nebylo divu, že si ti dva něco začali a podle Jocelyny tehdejší výhružky soudním stíhnáním, to mezi nimi asi neklapalo. Moje podráždění vůči Sarah se znovu vrátilo.

"Ptám se znovu, no a?" Sarah si protřela spánky, jakoby jí moje přítomnost ještě více unavovala. 

"Co vidíš?" zeptala se a ukázala na obrazovku. 

"Dva bývalé milence, co hádají?" opáčila jsem a pokrčila rameny. Bokem jsem narazila do krabice, která se s žuhnutím převrátila a vyklopila ze sebe obsah různých drátků, drobných součástek a šroubků. 

"Ty jsi opravdu jako slepá," prohlásila Sarah a já obrátila oči v sloup. "I ostatní se shodli na stejném názoru." Doufala jsem, že tenhle argument bude mít nějakou váhu.  Sarah však vehementně pohodila hlavou. "Ne, v tom je ten problém. Ty jsi ta, co má vidět lidskou auru a emoce, takže pokud ty řekneš, že je někdo šťastný, ostatní ti věří, aniž by zkoumali, zda je to pravda, protože ty přeci vidíš důkaz," vysvětlovala Sarah, zatímco urputně hledala další a další záznamy, kde byla zachycena Jocelyn s její vytáhlou postavou ve tvaru přesýpacích hodin. "Věř mi, viděla jsem v ústavech spoustu lidí, co si společně zaskotačili", naznačila Sarah vzdušné uvozovky, "a proto vím, že takhle nevypadá hádka dvou milenců." Svůj monolog zakončila Sarah rázným úderem pěsti o stůl, zatímco vstala z křesla, na obrazovce před ní se mezitím nashromáždily různě dlouhé videa hrající ve smyčce a všechny zachycovaly Jocelyn, jeden z nich jasně ukazoval i postavu Jacoba, který jí se zbraní v ruce následoval plížící se v jejím stínu. 

"Proč máš i po tomhle všem dojem, že to něco dokazuje?" napadla mě otázka a ačkoliv bylo poslední zjištění opravdu zvláštní, během svého dosavadního života jsem už viděla mnohem divnější věci a někteří lidé trpěli všemožnými zvyklostmi a úchylkami, které překonávaly různé hranice morálky. 

Sarah začala sbírat věci, které jsem před chvíli shodila a věnovala mi první upřímný výraz. Tvář jí poněkud omládla, černé oční linky vypadaly na moment méně ostře. 

"Protože to Jocelyn fungovala psycholožka pro nás všechny, ačkoliv Cam byl jediný, kdo její pomoci využíval a od včerejšího večera si vzala volno... proč asi?"

Vzplála ve mně nová jiskřička naděje a odhodlání, zároveň jsem si uvědomila, že Sarah přišla možná na stopu něčemu velkému. Jedna věc však stále zůstávala nejasná.

"A proč to říkáš mně, a až teď?" Mohla to říct Tornerové nebo Sebastienovi, a to kdykoliv předtím. Sarah se narovnala do plné výšky a její nezaujatá maska mírného posměchu vklouzla na své místo jako naučený reflex.

"Nefandi si, Stopařko. Nejsme odteď velké kamarádky... ale tohle je to nejbližší místo domovu, co jsem kdy měla a pokud se mýlím, Tornerová mě pošle zpátky tam, odkud jsem přišla."

Byla jsem rozhodnutá přijít na kloub tomu, co tím Sarah myslí, ale věděla jsem, že čas je momentálně našim největším nepřítelem a ubíhal neúprosně rychle.