Pociťovala jsem naprostý klid, když jsem seděla v pohodlném polstrovaném křesle uprostřed kanceláře, která patřila Tornerové. Bylo to ironické. Mí přátelé byli pryč, netušila jsem kde, mohli být kdekoliv, a přesto jsem jen seděla s uvolněnými končetinami a rovnoměrně dýchala, zatímco kolem mě Tornerová pomalu přecházela sem a tam. 

Nejednalo se o rychlé chození kolem dokola, nevjížděla si prsty panicky do vlasů ani nepokládala rozptylující otázky. Ne, tato žena nepanikařila ani trochu. Sledovala mě od okamžiku, kdy Jacob zaparkoval auto, a já vystoupila z auta - sama. Tornerová se zrovna vracela ze svého pravidelného odpoledního běhu. Rudou soupravu sportovního oblečení s teniskami měla stále na sobě, na čele se jí perlily zbytky potu, zatímco na mě upírala svůj chladný pohled. 

Už jednou jsem Sebastienovi řekla celý příběh. Vše od začátku do posledního detailu, v tak rychlém sledu, jak jsem to jen dokázala, protože Jacob řídil velmi rychle, aby nás dostal zpět na základnu. Proto jsem už nějakých deset minut seděla na místě a jen čekala. 

„Tohle je pěkně zvrácený! Nemám s tím nic společného, odcházím!" oznámil hlas Jeremy, který se ozval po mé pravici. I on dostal stejně pohodlné křeslo jako já.  K jeho smůle, za jeho zády stál nenuceně Jacob, který plnil svoji roli více než skvěle. Svalnatou paží usadil Jeremyho zpět do křesla s naprostou elegancí.  Tornerová neudělala nic jiného, než to, že změnila svůj cíl. Místo mě se soustředila na Jeremyho. 

„Kdo je to? Jméno a bydliště" otázala se a její hlas zněl naprosto nekompromisně. Musela jsem obrátit oči v sloup. 
„Hele, dámo. Nevím ani kdo jste a už vůbec, co tady dělám, ale mám určitá práva." Možná, že Tornerová dávno předtím vycítila, kam tenhle Jeremyho výlev povede. Obešla svůj stůl, vysunula zásuvku a k mému pramalému údivu ukázala policejní odznak. Strčila jej skoro pod Jeremyho nos. Ten jen tiše zalapal po dechu se slovy: „Poldové?" Nedůvěra se odrážela i v jeho hlase.  

„Přesně tak a proto vám radím, abyste s námi spolupracoval. Řekněte mi, co se stalo a já vám slibuji, že pak vás nechám jít."  
Uškrnula jsem se, i když to nikdo nemohl vidět. Jeremy se nepodíval mým směrem. Pokud by to udělal, naznačila bych mu, že mu Tornerová lže. Její aura mi to lehce prozradila. Lež měla specifickou barvu. 
„Slibujete?"
„Máte mé slovo," přislíbila Tornerová a přitom kývla na Jocelyn. Svoji asistentku, která se pohotově posadila ke stolu k počítači. Prsty se jí rozlétly po klávesnici, jak se chystala zapsat každé slovo, které vyjde z Jeremyho úst. 

„Jmenuju se Jeremy," začal a já mu přidala pár plusových bodů. Každý v místnosti si všiml, že vynechal své příjmení, ale na jeho místě bych udělala to samé.  V tom samém okamžiku vstoupil do místnosti i někdo další. Věděla jsem, že je to Sebastien. Tichými a plynulými kroky nakráčel do pokoje a beze slova se opřel o stěnu. Sledoval, poslouchal, čekal. 

„Uzavřel jsem s ní určitou dohodu," zaobalil svoji průpravu Jeremy a kývl mým směrem. Tornerová se však nevzdávala tak lehko. 
„Jaký druh dohody?" Sledovala jsem, jak se nervozita na Jeremym stupňuje, jeho emoce sílily, stejně tak jako barevné úponky stoupající z jeho těla. Prakticky jej obaly jako deka. 
„No, já... výměnu," hledal Jeremy vhodná slova a poprvé i pomoc. Ode mě ji nezískal. 
„Oni mi dali něco, co jsem chtěl a já je dovedl na místo, kam potřebovali." 

Jeremyho výpověď byla opravdu velmi stručná, ale svým způsobem výstižná, alespoň doteď. Viděla jsem moment, kdy chtěla Tornerová naléhat, vybídnout jej k pokračování. Místnost by byla naprosto tichá, kdyby ticho nepřerušovalo pravidelné klepání prstů do klávesnice a Jeremyho hlas. 

„Dostal jsem je tam, na to staveniště a pak chtěl odejít, ale všiml jsem si, jak tam zabočila dodávka a vyskočili z ní ti chlapi a drželi zbraně, tak jsem se vrátil, jen na kus zpátky a pak... " Jeremy se odmlčel, i jemu na čele vyvstal pot, jako by váhal. Očima těkal po místnosti, zatímco jej sledovaly čtyři páry očí. 

„A pak?" vybídla jej Tornerová, zatímco naklonila hlavu na stranu. 
„Pak... já nevím, asi jsem měl nějaké halucinace, ale měl jsem pocit, že jsem slyšel..." Jeremy se znovu odmlčel a přišlo mi to poněkud otravné. Navíc jsem měla jisté tušení, kam směřuje. Všichni v místnosti už pochopili, kam se Jeremyho vyprávění bude ubírat. 
„Dokonči to."
„Slyšel jsem ji ve své hlavě, víte?" řekl Jeremy a bylo vidět, že si to stále vybavuje. Potřásl hlavou sem a tam, ale i tak zmatek nezmizel z jeho očí. 
„Přísahal bych, že to byl hlas té drobné holky s brýlemi. Řík-kala moje jméno a pak ať rozptýlím strážného, vezmu mu zbraň a počkám dole a..." Jeremyho koktání a drmolení zaniklo do ztracena, protože jsem jej už neposlouchala. Takže tohle udělala Audrey. Před očima jsem si vybavila, jak klidně seděla na zemi vedle Meghanina těla, i když nás obklíčili ti muži, a jak moc se musela soustředit, aby svou myslí na Jeremyho dosáhla. 

„Já fakt nejsem blázen, ale... ona to říkala!" Jeremyho výkřik mě přiměl opět vnímat a k mému překvapení se na mě poprvé díval. Oči měl vytřeštěné mým směrem, když jsem se ležérně opírala o opěradlo loktem a v dlani držela bradu. Němě jsem jej vyzývala. 
„Tenkrát v tom slepě, ta emo holka, to řekla! Že jedna z vás čte myšlenky!" 

Nemusela jsem být génius, abych si uvědomila, že se situace obrací k horšímu. Nejen, že Tornerová ani Sebastien nepřeslechli zmínku o sklepě, ale i kdyby to udělali, ani jeden nemohl přeslechnout narážku na emo holku, a jen naprostý idiot by si nesložil dvě a dvě dohromady, plus fakt, že Jeremy dnes neměl tu čest Sarah potkat.  Navíc tu byl ještě ten malý detail s tajemstvím, které Jeremy odhalil nebo vlastně, až teď mu začal věřit a jeho reakce by byla kdykoliv jindy docela k popukání.  

„Co jste sakra zač?" vyslovil Jeremy otázku, kterou jsem už dnes jednou slyšela, když na mě mířila zbraň  a tím mě podráždil ještě víc. 

„Myslím, že pro zatím víc vědět nepotřebujeme. Jacobe, můžeš mi udělat laskavost?" Na nepřímý rozkaz Tornerové se Jacob pohnul, obešel křeslo a vytáhl Jeremyho na nohy. Pouta se kolem jeho zápěstí zacvakla o pár vteřin později.
„Hej, co to děláte?!"
„Měli jsme dohodu!" 

Tornerová ani neodvrátila zrak, když Jacob Jeremyho vyprovázel dveřmi ven za hlasitého křiku a vzdoru. Křik a nadávky se na chodbě rozléhaly ještě nějakou dobu poté a zesílily jen na okamžik, když se opětovně otevřely dveře. V mém zorném poli se objevila postava v černém, která napůl poskakovala. 

„Asi jsem přišla o velkou show, že?" Sarah se dostala přímo do mého zorného pole. Její černý outfit mě vůbec nepřekvapil, ani černě podbarvené oči, které na mě shlížely shora a už vůbec ne stejný pentagramový náhrdelník visící na jejím krku. 

„Posaď se Sarah," rozkázala Tornerová, ale Sarah nevypadala, že by jí poslechla. Naopak udělala Sarah několik kroků podél místnosti a nakonec se opřela o zeď podobně jako Sebastian u protější zdi místnosti za Jocelynými zády. 

„Raději postojím, ale díky za nabídku."

Cítila jsem pramalé uspokojení z toho, že Sarahřina odpověď Tornerovou podráždila, ale ne dostatečně. Naklonila jsem hlavu přesně tak, jako to udělala před chvíli a nevinně zamrkala řasami. 
„Taky mi dáte nasadit pouta?"
Nemohla jsem si dostatečně užít tu malou vrásku na ženském těle oproti mně, přesně uprostřed čela, když mě zaplavila bolest hlavy. 
„Chovej se slušně, Stopařko," zamumlal Sebastien a jeho pohled mi připomněl staré časy.  
„Řekla jsem ti všechno, co jsem věděla Sebastiene. Úplně všechno, nevynechala jsem nic!" promluvila jsem na svoji obranu a očekávala jisté zastání. 
„Ano, a teď to řekneš znovu i jí."
„Já jí ale nevěřím!" vybuchla jsem a pocítila naprostou frustraci. Pravda byla taková, že nám ubíhal čas, každá minuta mohla být drahá, protože když jsem přivedla na staveniště Sebastiena, dodávka už byla pryč.
„Co máš za problém? Udělala jsem toho pro vás už tolik!"
Obrátila jsem se na Tornerovou. Měla jsem dojem, že jsem viděla malý, maličký záblesk ublíženosti v jejím pohledu, ale ten hned zmizel, mohl to být jen přelud. 
„Měli jsme se bez vás celkem fajn."
„Žili jste v polorozbořené kobce!" Tornerová mě přímo zamáčkla do polstrování křesla. Naklonila se nade mě tak blízko, až se naše tváře skoro dotýkaly, každá z jejích dlaní spočívala na opěradle křesla a já byla jako v pasti.  

„Ti muži věděli, kdo jsme, co dokážeme. Jak mám vědět, že jste nás neprozradila? Jak mám důvěřovat, že to, že jsme tady nás neohrozilo ještě víc?"   vyslovila jsem své největší obavy a to, co mi vrtalo celou tu dobu hlavou. Nešlo o náhodný únos, oni vše věděli a byli připravení.  Už v autě jsem to řekla Sebastienovi a přesto nereagoval tak, jak bych očekávala.  Tornerová se odtáhla, narovnala se v zádech a dlouho na mě shlížela dolů. Nakonec mírně poodstoupila a po dlouhém váhání ke mně vztáhla dlaně. Překvapeně jsem na ni hleděla. 

„Dělej. Dotkni se mě, přečti si, co přesně cítím, kromě momentálního vzteku a zklamání."

V pokoji vládlo úplné ticho. Cítila jsem jen svůj dech a tlukot srdce. Mohla jsem emoce vidět, ale cítit je, to byl úplně jiný prožitek. Vybavila jsem si Tylerovi oči, které mě provázely s němou důvěrou, zatímco on držel v náruči Meghan a Audreyiny bojové výkřiky, když mi dávala čas na útěk. Oni na mě spoléhali a já musela využít veškerých prostředků k jejich záchraně. I kdyby to znamenalo spolupracovat s Tornerovou. A tak jsem ji popadla za ruce. 

Oči se mi automaticky zavřely. Cítila jsem divnou sílu, jak mi svírá útroby a letmo znepříjemňovala dýchání - strach a obavy. S emocemi přicházely i vzpomínky, které se míjely v tak rychlém sledu, že jsem je stěží dokázala vnímat. Viděla jsem útržky vzpomínek ze dne, kdy jsem do kanceláře Tornerové nakráčela poprvé, pak pocit uspokojení, když byl celý případ uzavřen. Stejný pocit, který Tornerová cítila pokaždé v průběhu let, když uzavřela případ a také pocit ztráty, když ztratila snoubence, protože trávila ve své práci až příliš mnoho času. Najednou jako by špatné pocity pominuly a ucítila jsem přesný opak. Teplo a v hlavě slyšela smích.  Viděla jsem záblesky štěstí, když trávila čas s Brittany a Ethanem, přirostli jí k srdci  a lhostejnost nechovala ani k ostatním. Odtáhla jsem ruce ve chvíli, kdy hřejivé pocity přerostly něco víc a já uviděla Sebastienovu tvář, existovaly hranice, které jsem nechtěla překročit. 

Dala jsem si pár minut na čas. Posadila jsem se zpátky do křesla, automaticky stáhla rukávy své mikiny dolů a objala se rukama kolem pasu. Tornerová ustoupila, přestože nebyla nijak zasažená. 

„Páni, tomu říkám telenovela," prohlásila Sarah a zlomila tak zvláštní atmosféru, co se tady kolem vytvořila.  Vzhlédla jsem a pohlédla nejdříve krátce na Sebastiena. Tento muž, ke kterému jsem chovala velkou úctu za to, že mě všechno naučil a zachránil mě, respektoval tuto ženu a žádal mě, abych jí důvěřovala. Zadívala jsem se Tornerové do očí a mírně přikývla. 

„Fajn, ale nečekejte, že vám najednou skočím kolem krku." Tornerová na mojí odpověď reagovala přesně tak, jak jsem si představila. V její kamenné tváři se jen letmo pohnul jediný sval, co jí zvedl pravý koutek úst, než promluvila.
„To zní jako dohoda." 

Dneska jsem nějak líná psát dlouhý doslov, takže chci jen poděkovat za dosavadní podporu, zvlášť tu, za poslední zveřejněné kapitoly.  Děkuju, moc si toho vážím. Už mám napsanou hrubou kostru toho, kam bude dál příběh pokračovat, až tedy k samotnému konci. Stále ještě ani nevíte jméno hlavního padoucha, žejo? No, už brzo tam bude. 

FB stránka: rádobyspisovatelka