Nikdo v místnosti se nepohnul, kromě těch mužů, kteří opatrně postupovali vpřed, každý jejich pohyb, byl sledován námi všemi. Ten uprostřed zdvihl ruku, velmi pomalu. Byl vysoký a mohutný, pohyboval se jako někdo, kdo ví, co dělá. Ani jeden z mužů, nevypadal, že by jej vyvedla z míry dívka ležící bez pohnutí uprostřed místnosti.

„Tak fajn, děcka. Nechceme vám ublížit, ano?"

Jen koutkem oka jsem viděla, jak se Tyler opatrně narovnal do plné výšky a svým tělem, zastínil Meghan, která byla úplně mimo, ale ne v ohrožení života.

„Ty zbraně ve vašich rukách říkají něco jiného," podotknul Tyler a tím na sebe obrátil pozornost hlavního mluvčí ozbrojené skupiny.

„Měli jste čekat dole." Hluboký a ledový hlas patřil Camovi. Nepohnul se ze svého místa, jen stál, dlaně uschované v kapsách, shlížel dolů na Meghan. Nedokázala jsem přečíst jedinou emoci. Byl to snad strach? Obavy? Co se mu asi tak honilo hlavou? Jako by Cameron vycítil můj pohled, vzhlédl, jen na krátký okamžik, než se odvrátil. Nevěděla jsem, zda jsem cítila větší pocit ze zrady, kvůli tomu, že Cam očividně znal ty tři muže, kteří na nás mířili zbraněmi anebo kvůli jeho chladnému postoji.

„Ty nejsi náš šéf, kluku," ozval se jeden z mužů, kteří stáli v pozadí. Zčásti jsem s sebou trhla, nejen proto, že jeho hlas působil mladě, jeho postava trochu podsaditě, ale z důvodu, že jeho hlas nepůsobil ani trochu jistě, třásl se, očividně byl nervózní a v rukách, které se mu očividně třásly, držel zbraň a není nic horšího, než zbraň v rukách toho, kdo s ní neuměl zacházet.

„To je mi jedno, nemáte tu nic na práci. Už jsem vyřídil, co jsem potřeboval, vrátíme se." Podle toho, jak muži reagovali, mi došlo, že Camova slova nic neznamenají. Tito muži měli rozkazy a my, byli jejich součástí.

„A jak je chcete donutit? Nemůžete je zastřelit, to víš, Franku."

Cameron pomalu a opatrně vyjednával, přitom postupoval vpřed, zastínil místo před Tylerem, bez špetky strachu nebo obav z namířené zbraně. Rozhlédla jsem se po místnosti, hledala únikovou cestu, ale pod takovým dozorem, byl takový krok, až příliš riskantní.

„Ta holka je mrtvá?" Otázka, opět patřila vyděšenému střelci. Těkal pohledem mezi námi a ležícím tělem. Tyler se při té otázce napjal, ale jinak nereagoval. Bylo dobře, že Meghanino zvedání hrudníku bylo zcela zřetelné, ale asi ne pro všechny.

„Ježíši, co to je za lidi?!" vyřkl přiškrceným hlasem muž, a byl následně umlčen vůdcem skupiny.

„Můžeš zatraceně zmlknout, ty jeden idiote?!"

Využila jsem tu malou chvíli rozptýlení, abych očima vyhledala Audrey, která stále seděla na zemi vedle Meghan, podpírala jí hlavu. Nehýbala se, oči měla přivřené, myslela jsem si, že se napojí na mé myšlenky, na mé němé volání, ale žádný hlas v mé hlavě nezazněl.

„Uděláme to takhle. Teď skloníte zbraně, otočíte se a necháte je všechny odejít, rozuměli jsme si?" Věděla jsem, že Cameronovo vyjednávání je jen pouhou hrou o čas. Věděla jsem, že se musím chopit příležitosti. Možná, že kdybych se dokázala dostat dostatečně blízko j jednomu z nich, dokázala bych je rozptýlit, něco udělat. Koneckonců, Cameron řekl, že nám nemohou ublížit...

Opatrně jsem udělala krok vpřed, posunula pravou nohu po podlaze a strnula, když si mě všiml vedoucí muž, jmenovaný Frank.

„Zůstaň, kde jsi!"

Strnula jsem, mužské, sytě modré oči přejely po mé postavě, až se zasekly u mých rukou. Přesněji na mé pravé, kde jsem měla stále navlečenou rukavici. Frankova ústa s sebou mírně škubla.

„Tohle je ona, chlapi. Nenechte jí, aby se vás dotkla."

„Řekl jsem, vynech je z toho." Tentokrát se Cam ostavil přímo čelem k Frankovi. Dělilo jen několik desítek centimetrů. Sledovala jsem, jak se kolem Frankova těla obtáčí bledě-modré šlahouny. Byl naprosto klidný, i když to se nedalo tvrdit o jeho následovnících.

V ten stejný moment se místností ozvalo tříštění skla, přicházelo ze spodních pater. Na několik vteřin zavládlo naprosté ticho.

„Jeden z vás, jděte dolů, zjistit, co to bylo," nařídil Frank a kupodivu se menší podsaditý chlap, okamžitě otočil a zmizel ve stínech. Vyměnila jsem si s Tylerem rychlý pohled, oba jsme mysleli na to samé. Už jsou jen dva, a to je méně, než tři...

„Ty!" promluvil Frank a naklonil se, aby dobře viděl na Tylera. Pohnul bradou kamsi za svoje záda.

„Ty můžeš klidně odejít, ale tvoji kamarádi tu zůstanou."

Cítila jsem, jak se mi na čele vytvořila vráska kvůli mému zamračení, stejně jako u Tylera, který hledal logické východisko.

„Notak, řekl jsem jdi. Nebuď takový hlupák. Můžeš přeci venku zavolat policii, ne?"

Tyler zůstal stát na místě. Nikdy by se sem policie nedostala včas, a to Tyler věděl.

„Nikam nejdu," zněla jeho sebevědomá odpověď, za kterou na sebe mohl být hrdý, ale udělal chybu, když jen koutkem oka zkontroloval Meghan a Frank si toho všiml.

„Máš o ni strach? Výborně, vezmi ji do náruče, a můžeš ji sám odnést do auta, co stojí na parkovišti, co ty na to?"

Frank se usmíval, ale přitom si stále hlídal nás všechny a okolí. Tohle byl profesionál, a stejně tak i mlčenlivý, třetí společník za ním, který ulpíval pozorností jen a jen na mně.

„To bych nedělal, kluku. Drž si odstup, přeci bys mě nechtěl zabít, tak jako tu malou holku."

„Ona není mrtvá," namítla tiše Audrey, když se Cameron pokusil k Frankovi přiblížit natolik, aby na něj dosáhnul. Frank to ale čekal.

„Nemyslel jsem ji," odpověděl Frank a v jeho očích se zablýskla vypočítavost, nemusela jsem k tomu rozeznávat ani barvu aury, abych to poznala. A to byla taky jediná chvíle, kdy Cameronova ledová skořápka praskla, popraskala na pár sekund, kdy se v jeho očích zablýskla vina.

„Budeme mluvit na rovinu, v těch zbraních nejsou kulky, ale uspávací šipky, a to hodně účinné, můj vlastní recept... malou ukázku."

Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Cameron byl očividně informací ohledně uspávacích šipek překvapený stejně, jako my všichni a ještě více překvapený byl, když provedl Frank jediný rychlý a přesný pohyb, předtím, než stiskl spoušť. Výstřel nebyl nijak hlasitý, ale naše výkřiky ano. S rozšířenýma očima jsem sledovala, jak z Cameronovy paže trčí zvláštní jehla. Cameron zahřešil, padl na kolena a nějakou dobu se zmítal. Ovládla jsem nutkání, rozběhnout se jeho směrem. Frank si očividně užíval pohled na to, co způsobil.

„Jen se dívejte, do nějakých dvou minut usne, působí to postupně. Umrtví to končetiny, pak se to dostane do krve, a pak vás čeká několikahodinový spánek."

Můj pocit úzkosti, dosáhl vrcholu. Nechtěla jsem se dívat na to, jak sebou Cameron škube, ve snaze se pohnout, jen hlasitě nadával, ale to nic nemělo na faktu, že byl mimo. Skrytá zpráva za tím vším byla jasná. Je jedno zda půjdeme dobrovolně nebo ne, oni nás dostanou a to buď tak, že půjdeme dobrovolně nebo nás všechny odtáhnou v bezvědomí.

Katie, my nemáme jinou možnost... Zavřela jsem oči při zvuku Audreyina hlasu ve své hlavě. Zněla stejně vyděšeně, jako jsem se já cítila.

Nemůžeš něco udělat?... Ptala jsem se ve svých myšlenkách a dívala se, jak Tyler opatrně sbírá Meghan do náruče, on už přistoupil na podmínky. Neměl na výběr, odmítal zde Meghan nechat samotnou a být při vědomí, bylo rozhodně lepší. Existovala pak alespoň pramalá šance na útěk.

„Blondýna hýbe věcmi, černovláska vnímá emoce, takže ty..." zbraň ve Frankově ruce ukázala na Audrey, „čteš myšlenky."
To očividné, jasné prohlášení se mi zařízlo do žaludku, jako nůž. Ti muži věděli příliš, byli dokonale informovaní. Pohled mi nechtěně sklouzl k nehybnému tělu Camerona. Změnil se natolik, že by byl schopný nás zaprodat?
„Copak, snažíš se mě nějak ovládat? Nemůžeš číst myšlenky toho, kdo ti to nedovolí, a já si jsem zatraceně jistý, že si chci svoje myšlenky, nechat jen pro sebe," vyštěkl Frank a Audrey s sebou trhla. Tentokrát jsem neváhala vystoupit.

„Fajn, není třeba se znepokojovat. Půjdeme dobrovolně," promluvila jsem, i když se mi s každým slovem obracel žaludek. Frank se usmál, stejně tak jeho společník.

„Marco, kde jsi, ty zatracenej flákači?!" Nebylo těžké uhádnout, že právě ten podsaditý muž, co předtím zmizel, byl Marco, ale na Frankovo zavolání, nikdo neodpověděl. Svěsil hlavu, a promnul si kořen nosu, jako by cítil únavu.

„Vyřídím si to s ním později. A teď už půjdeme. Kluk půjde s tou spící holkou vepředu, nebude dělat problémy, tyhle dvě si ohlídáme a pro něj se můžeme vrátit později, stejně nikam neuteče," poznamenal Frank a uvolnil místo před schodištěm. Tyler prošel kolem s batohem na zádech a Meghan v náruči. Za nimi zaujal místo třetí muž, který mě z nějakého důvodu, děsil ze všeho nejvíce. Neřekl zatím jediné slovo, a tím byl nebezpečnější.
„Až po vás, dámy."

S pohledním ohlédnutím na Camerona jsem vstoupila na schodiště a scházela schod za schodem, Audrey v mých patách a za námi Frank. Očividně byl spokojený se svojí prací. Ocitli jsme se opět v rozestavěné hale, skrze okna jsem zahlédla části staveniště a stejně tak dodávku, zaparkovanou v blízkosti budovy. Vinila jsem se za situaci, do které jsme se dostali, a zároveň hledala vodítka k tomu, abych odhalila, co se to dělo. Byla jsem natolik ponořená do svých myšlenek, že jsem sebou trhla, když mi Audrey položila dlaň na rameno a její hlas zaplavil moji mysl.
Uteč a sežeň pomoc, najdi Tornerovou a Sebastiana... Rozšířenýma očima plnýma zmatku jsem se otočila k Audrey, která se soustředila jen na moji tvář. Vážně přikývla a v té chvíli se ozval tlumený výkřik. Muž kráčející před námi byl ten, kterému výkřik patřil. Z jeho lýtka trčela šipka, která byla identická s tou, která trefila Camerona. Noha se mu podlomila a spadl k zemi.

„Utíkej!" vykřikla Audrey a na to se otočila k Frankovi, kterého kopla do slabin. Chtěla jsem protestovat, pomoct Audrey, která se dala do útoku, ale cizí paže mě táhly pryč.
„Tak, poběž, sakra!"
Ohlédla jsem se na zdroj toho hlasu, zatímco jsem slyšela zvuky boje. Jeremy mě táhl pryč, v dlani svíral zbraň, stejnou jako měli naši zajatci. Chtěla jsem se zeptat, kde se tam vzal, když jsem uslyšela Audreyin výkřik, společně s výstřelem. To už mě Jeremy zatáhl za roh do chodby, kterou jsme utíkali. Z dálky jsem slyšela, jak Frank křičí: „Zkus se pohnout, a střelím i tebe!"

Věděla jsem, že to varování muselo patřit Tylerovi, který tam zůstal. Slzy se mi draly do očí, když jsem po boku Jeremyho pokračovala ve zběsilém úprku a následovala jej do místnosti, kde rozrazil dveře. Skoro jsem si nevšimla ležícího těla Marca u jedné ze stěn.

„Je jen omráčený, notak... vyskoč, pomůžu ti."

Jeremy se skláněl pod oknem, ze spojených dlaní, mi nabízel provizorní stoličku, abych se dokázala vyhoupnout nahoru. Neváhala jsem ani na okamžik.
„Proč ses vrátil?!" vykřikla jsem otázku, když jsem se s vypětím sil, vytáhla nahoru a dávala pozor na kusy skla. Pomohla jsem nahoru i Jeremymu a společně jsme seskočili do štěrku.
„Můžeme tuhle debatu odložit na později?" odpověděl Jeremy a oba jsme kličkovali mezi kusy sutin a vyhýbali se výkopům v zemi. Běžela jsem taky rychle, jak jsem jen mohla, moje plíce hořeli, a to až k otvoru v pletivu, kde jsem se protáhla a jen mlhavě cítila bolest, když mi, kvůli neopatrnosti, jeden z drátů škrábl o kůži na tváři.
„Počkej, víš vůbec, kam běžíš? Musíme na policii!"
„Ne, žádnou policii," namítla jsem striktně a rozhlížela se po ulici.
Musela jsem najít cestu zpátky, nebo aspoň telefon, stačilo by se dostat na místo, kde jsme se měli sejít. Beztak už nás hledali.

„Jak to myslíš?! Jasně, že musíme na policii! Vždyť vás chtěli zabít!"
Jeremy křičel tak nahlas, že se několik kolemjdoucích otočilo, ale jinak mu nevěnovali více pozornosti. Rozeběhla jsem se ulicí, a snažila se vybrat přesně směr, odkud jsme předtím přišli. Jeremy mi byl v patách.
„Dovolím si tě opravit, oni se nesnažili nás zabít, chtěli nás unést a v tom je rozdíl."
„Rozdíl?! Jsi snad šílená?!" reagoval Jeremy a na nějakou dobu ztratil krok. Netušila jsem, kolik času uplynulo, ani jak daleko jsem byla od té budovy, běžela jsem cestou po chodnících, kterou jsem poznávala, dokud jsem nespatřila čtyřnohého zlatého retrívra, který mi běžel naproti. Poznala jsem v něm fenku Leslie a hned v závěsu za ní utíkal malý klučina - Ollie.
Ten malý uličník jásal, vykřikoval věty jako: Našel jsem ji! Leslie ji našla!, a já cítila, jak mě zaplavila úleva. Byl tu Ollie a to znamenalo, že poblíž bude Jacob, možná i Sebastian. Na čele se mi perlil pot a nohy se mi třásly, když ke mně Leslie přiskočila a snažila se mi olíznout tvář. Stejně tak Ollie, který poskakoval nahoru a dolů. On byl vlastně jediný, kdo měl radost z toho, že mě vidí. Za ním šel vyrovnaným krokem Sebastien, společně s Jacobem. Sebastienovi stačil jediný pohled na mě, aby si udělal obrázek o tom, že je něco moc a moc špatně.   

Tak, další přidaná část, po cca týdnu od poslední kapitoly? To není tak zlé. :D Opět budu ráda za názory na kapitolu, pokud třeba zjistíte, že něco nesedí, tak mě neváhejte upozornit. :)

Očekávali jste takové pokračování?  Nějaké dedukční teorie, co bude dál? 
Aneb, možná, že ten Jeremy nebude takový „hajzl", jak se tváří. :D

A taky si dovolím ještě upozornit na fungující FB stránky a teď nově i instagram profil.