Auto pomalu sjelo z cesty a plynulou jízdu vystřídalo mírné kodrcání po kamenitém štěrku. Nicméně, Jacob na místě řidiče působil zcela klidně. Vyrovnanými pohyby šoféroval, ale přesto mi neunikla mírná nervozita skrývající se pod maskou profesionála. 

Jacob nebyl jediný nervózní ve vozidle. Audrey na sedadle vedle mě zatínala dlaně do pěstí a pak je povolovala. Ani si neuvědomovala, co dělá.  Meghan dávala jasně najevo, že nechce být rušena. Ze sluchátek v uších se ozýval tlumený rytmus a její oči ani jedinkrát nezabloudily jiným směrem, než ven z okna. Tísnila jsem se mezi nimi a snažila se působit vyrovnaně i když jsem mezi koleny svírala batoh. Batoh, který obsahoval růži ze skleníku Otce Ignáce, tu kterou Jeremy požadoval. 

Nebylo pochyb o tom, že Otce Ignáce velmi rozzuří, až to zjistí, ale neměla jsem na vybranou. Ta růže byla za Cama... 

„Takže, chápu to správně, že nás vyhodíš v centru a sejdeme se za hodinu na stejném místě?"

Zpozorněla jsem, když Tyler z předního sedadla spolujezdce vyslovil další z otázek, která měla několik funkcí. Ta první, zařídit aby nevznikalo trapné ticho, ta druhá, zaměstnat Jacobovu pozornost a třetí, dozvědět se něco navíc o Sebastianově plánu. Zatímco Tylerovi prsty systematicky běhaly poklávesnici počítače, co měl na klíně, Jacob si protáhl ztuhlá ramena a soustředil se na řízení. 

„Rozkazy jsou jasné. Vysadím vás, máte hodinu rozchod a pak se sejdeme  na místě určeném."

Oči Jacoba se zvedly a střetly s těmi mými v odrazu zpětného zrcátka. Vydržela jsem ten tlak do doby, než se odvrátily pryč. Sebastian dodržel svoji část dohody. Hodina na to, abychom se setkali s Jeremym, hodina na to, abychom našli Cama a jen pouhá hodina na to, abychom jej přesvědčili k tomu, aby se vrátil s námi. Jen jedna hodina. 

„To vážně musíš sebou všude nosit ty své... „věci"?"

Pousmála jsem se nad Jacobovým poukázáním na Tylerův počítač. Tyler reagoval hněvem jen naoko. 

„Jsem rád připravený," argumentoval Tyler a složil notebook do svého batohu. Bylo mi jasné, že sebou má více než jednu z jeho dalších vychytávek. Což bylo velmi příhodné. 

Poprvé jsem se obrátila k oknu a všímala si města. Ulice, lidé, obchody, domy, silnice. Nic zvláštního a přesto mi celým tělem bzučela zvláštní energie. Podvědomě jsem sevřela náhrdelník, což mě zčásti uklidnilo. 

Meghan byla v tuto chvíli jediným rozptylujícím článkem. Její aura byla divoká a nezvladatelná. Emoce se v ní míchaly ve změti kalných obav, zmatku i vzteku. Nesejmula sluchátka z uší, dokud nebyl čas vystoupit. Naše skupinka stanula na parkovišti před obchodním centrem. Očima jsem si každého prohlédla a nakonec se obrátila na Jacoba. Skla černých brýlí ukrývala jeho oči, zatímco důrazně odkázal na zápěstí s hodinkami.

„Hodina, ani o minutu déle."

Nehnula jsem ani brvou stejně tak Tyler, který prohledával svůj batoh. Meghan se sama postavila dále od auta a působila nezaujatě. Proto zbyla Audrey, která zvládla pohotově odpovědět. 

„Rozumíme. Budeme tady... nákupy přeci nezaberou tolik času a kdyby něco máme Tylera, že?"

Audreyin povzbudivý úsměv nezabral. Jacob vrhl kradmý pohled na Tylera a pokrčil rameny. Pramínek světle modré aury zdůraznil nedůvěřivost, předtím než okénko řidiče vyjelo nahoru, motor se probral k životu a auto zabočilo na nejbližší křižovatce. Tehdy se odpočítávání jedné hodiny spustilo a my neměly ani jedinou minutu navíc. 

„Tylere, veď nás!" rozkázala jsem a opatrně si vzala batoh na záda. Tyler už byl připravený a určil nás směr. Doufala jsem, že nikomu nebyla podezřelá partička teenagerů chvátající ulicemi. K naší smůle bylo obchodní centrum dál od místa setkání s Jeremym. 

„Musíme si pohnout," instruoval nás Tyler, když jsme netrpělivě stáli na přechodu. Kousala jsem se do rtu a popruh batohu svírala tak pevně, až mi zbělaly klouby. Sarah s námi neodjela. Tušila jsem, že šlo o jednoduchou pojistku. Někdo z nás musel zůstat a Sarah se nabídla okamžitě. 

„Stopařko, pojď!" vykřikla Audrey, když jsem jako jediná na vteřinu zaostala. Cesta se mi zdála až příliš dlouhá, ale nakonec jsem rozpoznala název ulice, kterou Tyler zmínil a po chvíli i onu budovu. S ní také postavy v davu nepatřící nikomu jinému, než Jeremymu. 

„Vida, takže jste přeci jen dorazili." přivítal nás křivý úsměv, když se Jeremy odtáhl od zdi budovy. Tyler schoval do kapsy mobil a zaujal napjatý postoj. Byl připraven zasáhnout a to napětí se smíšenou agresí z něj sálalo. 

„Máš tu kytku?" optal se hned Jeremy a já pevně sevřela popruh batohu. 

„Nejdřív dodrž svojí část dohody."

Jeremy se zasmál a ten úsměv dosáhl až k jeho očím. Oblečen do džínů a mikiny udělal několik kroků vpřed mým směrem. Tyler mu okamžitě zahradil cestu ke mně. Ti dva si stáli znovu v tváří tvář. 

„Trochu moc ochranitelský, co kámo? Přesně takový, jak tě Megs popisovala.."

Špatný tah... Nebyla jsem jediná, komu se zvýšil tep. Nemusela jsem ani vidět lidskou auru,aby mi bylo jasné, že v Tylerovi vřel vztek a dost možná trochu překvapení. Vyměnila jsem si s Audrey starostlivý pohled, ale ani jedna z nás netušila, jak zasáhnout. 

Záchrana se, ale vynořila z nečekaného zdroje. Nevšimla jsem si Meghan, která vstoupila přede mne. Rázným pohybem a s použitím síly sejmula batoh z mých zad a já ani neprotestovala. Vlastně jsem zatajila dech, když Meghan trhla zipem a ukázala obsah batohu.

„Tady máš, cos chtěl a teď splň svojí část dohody." 

Jeremy se pohotově natáhl po batohu, ale Meghan pohotově škubla paží dozadu. 

„Tohle dostaneš, až nás zavedeš na místo, takže..."  Uplynulo několik vteřin ticha mezi námi přerušované okolním rozruchem. Jeremy sklouzl očima k zemi a nakonec si odhrnul vlasy z čela. Zvedl ruce na znamení míru. 

„Jak chcete, je to na vás. Dohoda je dohoda, ale myslím, že se vám to moc nebude líbit." 

„To posoudíme sami," odsekla automaticky Meghan a sama si vzala batoh na záda. Převzala vedoucí pozici v naší malé skupině a nikdo se jí nesnažil zastavit. Vyměnili jsme si jen kradmé a poněkud zmatené pohledy. Následovali jsme Jeremyho záda zatáčkami skrze ulice. Po nějaké době nám značně docházel čas. Tyler každou chvíli odkazoval na čas a čím dál tím více se mračil.  

Nakonec Tyler zastavil. 

„Jak dlouho to ještě bude trvat?" zvolal a nekompromisně tak zastavil celou naši skupinu. I já si pokládala stejnou otázku. Tahle část města se zdála odlehlejší, více ovlivněná výrobou a průmyslem. Vysoké tovární budovy převládaly. 

„Copak? Chvátáte snad někam?" 

Tyler hodil rozzuřený pohled na Jeremyho, který se naší situací bavil. 

„Jak víme, že nás nevodí v kruhu a nebo, že nejde o nějaký trik?"

„Není to trik," ozvala se Audrey a přitom se upřeně dívala na našeho průvodce. Pochopila jsem, že mu celou dobu čte myšlenky. 

Ano, ale ovládnout jej nemůžu. Nechci riskovat tady venku. Kdokoli by nás mohl vidět... 

„Ach, jasně... málem bych zapomněl. Ty umíš číst myšlenky. Skoro jsem zapomněl, že jste cvoci, fakt." 

Jeremy se začal smát a přitom kroutit hlavou. S rukama v kapsách ukazoval zcela nadřazený postoj. Odolávala jsem pokušení smazat mu ten úsměv z tváře, ale momentálně bylo důležité zachovat chladnou hlavu. 

„Tylere, kolik máme času?" optala jsem se a věděla, že odpověď se mi nebude líbit. 

„Vlastně skoro žádný. Můžeme se zvládnout stihnout včas, jen tak, že to teď otočíme zpátky."

Zaklela jsem, a svěsila hlavu. Tak málo času. Promnula jsem si spánky a nakonec zvedla pohled k Tylerovi. Pořád nenávistně propaloval očima Jeremyho. 

„Fajn, uděláme to takhle. Vy se vrátíte na parkoviště a Jacob vás odveze zpátky. Já budu pokračovat."

„To nejde..."

„Musíme se vrátit všichni."

Pozvedla jsem ruce při prvních protestech. 

„Já vím, já vím, ale není jiná možnost. Tornerová jinak zešílí. Já to nějak zvládnu a cestu zpět taky nějak najdu, poradím si."

Z výrazu Audrey a Tylera jsem četla pochybnosti a nesouhlas. Ani jednomu z nich se to nelíbilo, ale jiná možnost nebyla. Tornerová začne běsnit a Sebastianasi také nebud emoc nadšený, ale Tornerová mi nerozkazuje a Sebastiana jeho vztek přejde. Navíc, pokud zjistím něco o Camovi, najdu jej... problém se vyřeší. 

„Ale prosímtě! Můžeš si jednou přestat hrát na osamocenou hrdinku, která nese váhu všech problémů?!" 

Ztuhla jsem a obrátila se na Meghan. Její výbušná slova patřila mně. Propalovala mě očima a její aura mluvila své. Záře rudé neznamenala jakékoli vřelé pocity, ale naopak zlobu. 

„Jsme v tom všichni společně! Musíme jít dál,i za cenu toho, že po nás Tornerová vyhlásí pátrání, a já nehodlám jen tak nečinně přihlížet, když jsme tak blízko. Já jdu dál, takže je na vás pokud se chcete vrátit."

Jeremy z vysoka zapískal, jak pozoroval naši výměnu názoru. Pronesl k tomu i poněkud nemístnou poznámku, ale zůstal ignorován. Meghan se dala do pohybu a nás nechala za zády. Vedlo jí vlastní odhodlání. 

„No, mám za vás zodpovědnost, ale já rozhodně nenechám Megs s tím idiotem."

Tyler mě obešel a připojil se k Meghan a Jeremymu. S úžasem jsem si srovnala, co se stalo v hlavě. Audrey mi jemně položila ruku na rameno. Tím upoutala moji pozornost. Z vřelých očí čišela shovívavost. Meghan má pravdu, musíme tohle dotáhnout do konce. Všichni, společně. 

Audrey mě také obešla a vydala se za malou skupinkou. Jen chvíli  na to jsem ji následovala. Později se budu muset vypořádat s Tornerovou, Sebastianem a dost možná i s Jacobem, ale teď nás čekal důležitější úkol. Came, jsmeti na stopě...