Prvotní šok odezněl na můj vkus až příliš rychle ale stejně to jmenovanému Otci Ignáci stačilo k tomu aby si pospíšil a zmizel uvnitř skleníku. Nezaváhala jsem ani okamžik a donutila ztuhlé končetiny k pohybu. V mé hlavě se pohybovalo nesčetné množství otázek, ale většina z nich byla zapomenuta s mým prvním krokem do „džungle" zeleně.

Uvnitř skleníku panovalo dusno a vlhko. Prostor byl malý a rostliny byly naprosto všude. Jen stěží byly skrz listy zřetelné okolní stěny. Paprsky světla pronikaly skrz malá okna ve střeše a i tam se pnuly zelené výhonky směrem ke svobodě. Opatrně jsem našlapovala úzkou pěšinkou, vyhýbala se květináčům a úponkům, které se natahovaly na druhou stranu, rukama jsem odhrnovala velké listy stranou a přitom ještě obdivovala tohle místo. Brzy jsem uslyšela zvuky pohybu a spatřila rozložitá mužská záda. Zastavila jsem a pohledem putovala po této tajemné části. Kdo by to vůbec byl řekl, že uprostřed klášterní zahrady je něco jako exotický skleník?

Ve vzduchu se mísila typická vůně zeminy a květin. Letmo jsem zahlédla dlouhý dřevěný stůl, který se skoro ztrácel v porostu a byl plný všemožných věcí. Otec Ignác odtud vzal jistým pohybem rozprašovač a já tiše sledovala jeho počínání. „Věděla jsi, že rostliny jsou druhým nejlepším přítelem člověka?" Hlas Otce Ignáce mne ani tolik nepřekvapil. S rukama ukrytýma v kapsách jsem přistoupila blíže, abych zjistila, co vlastně tento zvláštní muž dělá. Kapky vody z rozprašovače v pravidelných intervalech dopadaly na drobné rostliny. Byly jich desítky, v drobných květináčích. Každá měla své místo. Neznala jsem žádné názvy těchto rostlin. Několik kaktusů, sukulentů. Bylo to zvláštní. Úkosem jsem pohlédla na soustředěnou a uvolněnou tvář Otce Ignáce a vzpomněla si na jeho otázku.

„Předpokládám, že pro vás bude na prvním místě Bůh," odstoupila jsem dál a sama pokračovala v malé prohlídce, hlas jsem udržovala stabilní a pozorně vyčkávala na reakci Otce. Náčiní rozvěšené na stěnách bylo čisté a udržované. Zahradnické nůžky, lopata, rýč, srp, hrábě, kolíky... vše mělo své místo. Z horka a dusna jsem cítila vznikající pot na čele a dlaních. Charakteristický zvuk rozprašovače ustal. „Je mnoho možností toho, kdo může být naším nejlepším přítelem, nemyslíš? Nenech zakalit svoji mysl jediným úsudkem."

Z nějakého zvláštního důvodu jsem se při slovech Otce Ignáce cítila špatně, ale nedovolila jsem tuhle chybu připustit nahlas. Starý muž pracoval za mými zády zatímco já se přiblížila ke druhé stěně. Tento kout vypadal zvláštně. Na malém stolku stály skleničky s barevnými roztoky, na zemi se povalovaly oválné granulky o kterých jsem předpokládala, že jsou hnojivem. Z květináčů a skleněných dóz různých velikostí vyrůstaly zelené stonky. Některé teprve rašily na světlo, ale několik exemplářů kvetlo. Květy růží otevíraly poupata dennímu světlu. Opravdu krásné. Natáhla jsem se a nechala konečky prstů, spíše jen vrcholky nehtů pohladit jeden ze žlutých okvětních lístků. Bála jsem se, jako kdybych mohla té květině ublížit.

„Rosa foetida. Nádherná, že? " Hluboký hlas se ozval přímo za mými zády. Stáhla jsem ruku zpět a překvapeně hleděla jinam. Otec Ignác mě pozoroval a přitom se mu v očích zračila hrdost. Řekl:„Počkej tady, přinesu speciální roztok k zalévání," otočil se na patě a jistými pohyby zamířil ke stolu, odkud se o chvíli později ozývalo otvírání skříněk. Zastrčila jsem si spadlý pramen tmavých vlasů za pravé ucho a znovu zkoumala růži. Trávil zde Cam opravdu tolik času? Proč? Co tady vlastně dělal? A jak moc se sblížil s hlavou tohoto kláštera? Otázky tížily mojí mysl a já nenacházela žádné odpovědi. Pocit frustrace narůstal. Nakonec mě v moři rozkvetlých květin zaujalo něco zvláštního.

Na první pohled nenápadný květináč byl postaven na dobře osvětleném místě, dokonce hned vedle rostliny, co přímo zářila životem a silou, ale tento květ byl mrtvý. Listy růže byly stočené, stonek ohnutý natolik, že se zčernalý a polorozpadlý květ ležel v hlíně. Několik seschlých lístků ležely na stole a jen čekaly, až je vánek odvane pryč a nebo se rozpadnou na prach. Jak to mohl Otec Ignác dopustit? Ucítila jsem vlnu lítosti při pohledu na rostlinu ze které dávno vyprchal život mezi těmi ostatními. Nevnímala jsem svět kolem a soustředila se jen na přibližující se dotek. Až pozdě jsem ucítila přítomnost lehkých vibrací a elektřinu proudící do konečku mých prstů, včetně naléhavého výkřiku Otce Ignáce a tříštění skla o zem. Silná emoční stopa, kterou květina obsahovala mě vtáhla do temnoty a sebrala kontrolu nad mým tělem.

***

Znovu tady bylo příšerné horko. Snad ještě horší než včera. Bylo skoro nemožné zde dýchat ale skleník Otce Ignáce bylo jediným místem, kde se dalo ukrýt a svobodně přemýšlet. Stezkou mezi rostlinami jsem dosáhl volnějšího prostoru v zadní části skleníku a ze zvyku odhodil rukavice, které mne škrtily od samého rána. Nenáviděl jsem je. Tak moc jsem je nenáviděl. Pozoroval jsem své dlaně jako kdyby mi nepatřily. Pět prstů na každé ruce, nehty a žíly ve kterých proudila krev pod vrstvou kůže - dlaně se mi třásly a jako pokaždé ve chvílích samoty jsem viděl její tvář, barvu její pleti, když zbledla, dokořán otevřené oči, pootevřená ústa předtím než se její tělo sesunulo k zemi.

Sevřel jsem ruce v pěst a vstal. Rána dopadu, když jsem uhodil do jednoho z dřevěných stolů neulevila mojí bolesti. Žádná úleva nepřicházela. Přímo přede mnou měl Otec Ignác své experimenty, své výtvory. Věděl jsem, že to nemám dělat ale zabít rostlinu neznamenalo nic oproti tomu, co jsem již udělal. Vybral jsem si exemplář, co vypadal nejlépe. Rudou růži - Rosa glauca, jak jí Otec nazýval. Její květ odpovídal stejnému odstínu jako měly její vlasy. Nestaral jsem se o bolest. Vzal jsem stonek růže do dlaně. Trny probodly mojí kůži, ale na tom nezáleželo. Díval jsem se na to, jak květina uvadá, kroutí se, zčernává a život prchá pryč. Rudý květ se ohnul natolik až se dotkl černé hlíny. Z růže vyprchal život stejně rychle jako z Cassandry Stardastové. 

***

„Jste si jistý, že se při pádu neuhodila do hlavy, Otče?"
„Jsem si naprosto jistý, chlapče."
„Nechci rušit, ale Šípková Růženka je vzhůru."
Hlasy ke mně doléhaly z dáli, ale nabíraly na síle. S námahou jsem otevřela oči rázem je znovu zavřela, když mě oslepilo sluneční světlo. Vnímala jsem napětí a rozruch kolem sebe. Po chvíli jsem se odhodlala k dalšímu pokusu. Tentokrát mě světlo neoslepilo ale chvíli mi trvalo, než jsem nad sebou rozpoznala sklánějící se postavu. Pár vědoucích očí rámovala čerň líčidel a bedlivě mě pozoroval. Sarah mi pomohla se posadit.
„Věděla jsem, že se ti v tom skleníku bude líbit."

Byla jsem si jistá, že v té větě byla skrytá narážka. U Sarah jsem to neuměla odhadnout a právě teď jsem ani neměla čas se tím zabývat. Sarah ustoupila a udělala prostor Tylerovi a opodál stojícímu Otci Ignácovi. K mému překvapení jsem už nebyla ve skleníku ale nějakým způsobem jsem se dostala na venkovní lavičku. Zahlédla jsem zahradní pumpu o několik metrů dál. Tylerova tvář vykazovala opatrnost, když si přede mne klekl na zem. Nejdříve ukázal prázdné dlaně. „Otec Ignác nám řekl, co se stalo. Byla jsi mimo jen krátce. Maximálně sedm minut. Můžeš mi říct, jak se to stalo a hlavně...," Tyler se zatoulal očima kamsi do neznáma a vyhýbal se mému pohledu. Po pár vteřinách pokračoval „Co jsi viděla?"

Vzhlédla jsem k Sarah a zjistila, že ona mě bez sebemenšího studu pozoruje. Hrála si se svým přívěskem na krku a pozvedla levé obočí v povzbuzení a očekávání. Několikrát jsem polkla a srovnávala si nadcházející proslov v hlavě. Sama jsem byla zmatená a stále cítila dozvuky všech těch emocí. Pohledem jsem zabloudila ke svým rukám a polil mě strach, když jsem uviděla holé dlaně. Ukryla jsem ruce do kapes mikiny. Tyler trpělivě vyčkával ale jeho aura vypovídala o zvědavosti a mírném stresu. Přejela jsem si jazykem po suchých rtech.

„Dotkla jsem se jedné květiny tam uvnitř. Nejsem si jistá, ale do té rostliny se musela vrýt silná emoční stopa a já nějakým šíleným způsobem prožila Camovu vzpomínku. " Musela jsem zastavit v návalu emocí a toho jak se mi začínal třást hlas. Pamatovala jsem si na ty pocity. Prožila jsem je skrze Cama a bylo to šílené. Už to bylo dlouho, kdy se mi naposledy stalo něco takového. Tylerovi se na čele zformovala vráska, když zpracovával má slova a to právě v okamžiku, kdy se ozval první úder zvonu. Trhla jsem sebou překvapením nad hlasitostí toho zvuku. Zvon musel odbíjet v jedné z věží kláštera. Seděla jsem na lavičce a počítala každý úder. Po patnáctém úderu ozvěna utichla a Otec Ignác předstoupil do mého zorného pole.

„Mám ještě nějakou práci a vás musím požádat, aby jste opustili zahradu. " V náznaku porozumění jsem kývla a postavila se na vlastní nohy. Tyler udělal to samé a posunkem mi nabídl pomoc, odmítla jsem. Právě teď jsem nechtěla cizí dotek. S Tylerem po mém pravém boku a Sarah, co kráčela za mnou jsme prošli malou brankou oddělující zahradu od hlavního nádvoří a zamířili do hlavní budovy. Rozhodla jsem se pokračovat v mluvení i když bylo jasné, že o tom později budu muset vyprávět znova. „Vím jistě, že šlo o minulost. Pravděpodobně krátce poté nehodě s Cassandrou. Byl vyděšený, Tylere." Tyler lehce klopýtl a jeho držení těla strnulo. Věděla jsem, že říct tenhle fakt nahlas mělo silný efekt. Cameron byl pro Tylery něco jako starší bratr. Vztah mezi mnou Audrey a Meghan byl vždy zvláštní. Dvojici tvořila právě Meghan a Audrey, já se držela stranou ale mezi Tylerem a Camem... Cam vždy vedl tým, chránil nás a to samé dělal teď Tyler. Poznala jsem to už tehdy, kdy jsem Tylera znovu poznala. Pokud se Cam zhroutil a já byla pryč, byl to právě Tyler, kdo musel držet ochrannou ruku nad Audrey a Meghan. Viděla jsem, jak se Tyler poškrábal na krku.

„Doufal jsem, že získáme nějaké vodítko k tomu abychom Cama lokalizovali" pronesl hlasem plným zklamání i únavy. Vkročili jsme do obytného křídla. Přivítali mne stejné chodby jako předtím. Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala Sarah. Bylo vědět, že je za mými zády ale pravda byla taková, že ona tam nebyla. Tyler si všiml mého zmatku.

„Sarah je prostě zvláštní, nevšímej si jí. Sebastien s Tornerová s tebou budou chtít po večeři mluvit. Já jsem slíbil Olliemu, že mu pomůžu vykoupat Leslie. Zvládneš dojít sama na pokoj?"

Podívala jsem se na Tylera novýma očima. Modrá barva jej obklopovala a sálala z něj. Tyler byl vždy chytrý, ale také byl ten ztřeštěný kluk, co prováděl pitomosti. Možná, že jsem přehlížela jak moc jsme dospěli. Jemně jsem stiskla Tylerovo rameno a dala mu jasně najevo, že cesta na pokoj nební žádný problém. Odběhl během okamžiku. Teď jsem byla na cestu sama. Stoupala jsem po točitých schodech a v hlavě si třídila myšlenky. Bylo mi jasné, že se do skleníku ještě vrátím, ale nejdřív budu muset provést rozsáhlé pátrání po něčem, co by...
„Můžeš mi vysvětlit proč se poslední dobou chováš tak divně, Joss?"
Nedokončila jsem krok a místo toho strnula, přitiskla jsem se tělem k chladné stěně u vrcholu schodů a čekala. Nebylo pochyb o tom, že jde o vyloženě mužský hlas. Už jsem jej slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Můj tep nabíral pomalu na obrátkách.

„Nechápu o čem to mluvíš. A teď mě pusť!" Druhý hlas patřil nepochybně ženě. Byl silný, ale ke konci přešel do šepotu. Vypadalo to, že pár si nepřál aby je kdokoli slyšel. Sebrala jsem odvahu a jen opatrně nahlédla za roh. Stačil mi jen letmý pohled abych zjistila čí rozhovor poslouchám. Když se aura ze dvou těl rozplynula nebylo těžké přesně muže a ženu pojmenovat. Jocelyn a Jacob. Jocelyn jakožto sekretářka a organizátorka a Jacob, pravá ruka Tornerové a také řidič. Vypadalo to, že ti dva mají zajímavý rozhovor. Jocelyn byla zády přitisknutá k jedné ze stěn chodby a vzpurně hovořila k Jacobovi, který držel její tělo v pasti. Zatímco z Jacobova těla tryskala aura rudé barvy, Jocelynina aura byla stoicky klidná i když o tom její výraz, řeč těla ani tón neodpovídal. Hlas muže přešel do tichého ale stále srozumitelného šepotu.

„Pozoroval jsem tě a vůbec se mi to nelíbí, Joss!"neslo se chodbou tiché konstatování. Všechny alarmy v mém těle ožily. Dívala jsem se snad na mileneckou hádku? Jocelyn zvedla ruku a pokusila se dostat odsud. Pár mužských rukou po stranách její hlavy ji ale zastavil.
„Odpověz mi, Jocelyn. Kdo byl ten muž?"
„Žárlíš snad? Přenes se už přes to, Jacobe. S kým se stýkám je má věc!"
„Je to i má věc, když se to týká naší práce!"
Mužské tělo vřelo hněvem nebo žárlivostí. Rudé provazce nabíraly na intenzitě a obalovaly se kolem svého vlastního zdroje. Nemohla jsem ale pochopit Jocelyn. Její aura vůbec neodpovídala situaci. Pořád byla stabilní a klidná. A to dokonce i v okamžiku, kdy její paže prudce trhla aby se vyprosila z držení. Tentokrát byla úspěšná. Oběma rukama si uhladila látku svých šatů.

„Přestaň mě sledovat nebo tě zažaluji za porušování soukromí a sexuální obtěžování! Nedělám nic, co by mohlo ohrozit naše mise a teď mě omluv. Ještě mě čeká dost práce." zasyčela Jocelyn Jacobovým směrem a otočila se k odchodu. Mírně jsem sebou škubla úlekem, když mužská ruka bez okolků popadla Jocelyn za loket a otočila ji zpět.
„Sleduju tě, Jocelyn a velmi nerad bych tě nahlásil Abigail."
„To si můžeš zkusit."
Jocelyn se vyškubla a rychle odkráčela pryč. Koberec tlumil rytmický zvuk dopadajících kroků. Jocelyn byla pryč, ale to Jacob stále neodcházel. Panika se mě zmocnila v momentu, kdy jsem uslyšela kroky mým směrem.Nezaváhala jsem ani vteřinu a co nejtišeji jsem se přesunula k patě schodiště. Teprve tam jsem imitovala hlasitou chůzi a začala stoupat do schodů v okamžiku, kdy z vrcholu schodiště sbíhala mužská postava. Pořád obalená změtí rudých lián. Tupě jsem vzhlédla a doufala, že mě Jacob nebude podezřívat. Naštěstí to vypadalo, že je dostatečně zaujatý svými emocemi. Minul mne a já vypustila z plic zadržovaný dech. Chodba byla úplně prázdná. Skoro jsem nevěřila, že jsem ten zvláštní rozhovor doopravdy vyslechla a uložila si jej dobře do paměti. Možná se mi bude hodit informace o téhle události. V každém případě jsem si chtěla dát pozor jak na hlavní sekretářku, tak i řidiče slečny Tornerové.

Minula jsem dveře od svého pokoje a zamířila do pokoje Cama. Dveře byly otevřené. Stále tam leželo pět svíček, nikdo je neuklidil. Postavila jsem se na koberec a hledala vodítka. Již předtím jsem ten pokoj prohlédla, ale co když jsem něco přehlédla. S každou minutou navíc mi bylo jasné, že Cam může být pryč, v nebezpečí a vzpomínka na tu zavřenou místnost mě stále pronásledovala.

„Přinejmenším musím obdivovat tvojí vytrvalost." Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem nezaregistrovala Sarah dříve. Musela jsem uznat, že se dokázala pohybovat tiše a nenápadně. Její štíhlé tělo se opíralo o rám dveří a s pažemi zkříženými na hrudníku mě sledovala. Chvíli jsme tam jen stály proti sobě. Nedávalo smysl, co je na téhle dívce zvláštního ... především mě znervózňoval fakt, že její aura neexistovala. Byla tam, ale jen samá inkoustová čerň. Bylo to svým způsobem děsivé. Zúžila jsem svůj pohled a sesunula se na měkkou matraci. Sarah se ani nepohnula, zatímco já si chytila tvář do dlaní.

„Co takhle přestat s touhle šarádou a říct mi, co všechno o Camovi víš. Věděla jsi o tom skleníku, takže... co dál?" pronesla jsem pevným hlasem a nespustila ze Sarah oči. Ta se nonšalantně odlepila od dveří a vstoupila do pokoje. Dveře se za ní zavřely. Pokrčila rameny a její boty tiše dopadaly na podlahu, jak přecházela místností. „Kdo říká, že něco vím? S Cameronem jsem za celou tu dobu pronesla čtyři slova." Sarah zastavila u jediné skříně v pokoji a otevřela ji. Nechápavě jsem ji sledovala. Tu skříň jsem prohledala nejméně osmkrát a nic v ní nebylo. „Dokonce ti můžu říct přesně jaká slova to byla, a to: Vypadni z mého pokoje."

Sarah se na mě otočila přes rameno a v očích jí zaplál zvláštní lesk. „Žádná žárlivá reakce? Škoda. Myslela jsem si, že ty a on jste si hodně blízcí, nevadí. V každém případě se mu nepodařilo najít to, co hledal ať to bylo cokoliv." Zamračila jsem se a na imaginární list indicií jsem si zapsala tuhle informaci. Prozatím se jednalo jen o další kus skladáčky,který snad později bude dávat smysl. Sarah se stále přehrabovala v policích skříně a vyhazovala věci na zem. Bylo to zvláštní ale hlavou mi zavířily další otázky.

„Odkud vlastně jsi?" Sarah odhodila na zem deku, která byla stočená uvnitř skříně a nahlas se zasmála.
„Snad nečekáš, že ti budu říkat nějaký srdceryvný příběh z mého života? Já nejsem ten typ."
„A jaký typ teda jsi?"
Otázka mi nenuceně vyklouzla, ale opravdu jsem byla zvědavá. Zajímalo mě v čem spočívá nadání této dívky. Zda má její styl odstrkování ostatních nějaký smysl. Konečně Sarah odstoupila od skříně a otočila se ke mně s tenkou knihou v rukách. Listovala jejími stránkami.
„Jsem ten typ, co pozoruje a troufám si říct, že jsem v tom zatraceně dobrá. Ty možná vidíš svět nádherně barevný ale já? Já vidím černo-bíle, dobro a zlo... ne, vždycky znamená světlo dobro a tma zlo chápeš, Katie?"

Ve skutečnosti mi její slova nedávala příliš smysl a na jazyku se mi formovala otázka, která byla zapomenuta jakmile Sarah se zvláštním tónem vyslovila mé jméno a přímo z knihy vytáhla útržek papíru, který mi ukázala. Moje srdce vynechalo úder. Věděla jsem, co to je. Na tom útržku byl můj rukopis s mým jménem - Katie Madison. Mohla jsem skoro cítit tu energii z toho malého kousku až odsud. Natáhla jsem se a Sarah ustoupila zpět se slovy: „Ať tě to ani nenapadne! Tentokrát budeme muset udělat několik opatření předtím než ti dám tohle do ruky. Prozatím si to nechám." Ustoupila jsem a sledovala Sarah, jak si kus papíru zastrčila do kapsy kalhot.
„Doufám, že si uvědomuješ jak vážné tohle je, Sarah."
„Pfff, projev mi trochu důvěry. Provést znovu, to co předtím a správně potřebuje přípravu. Ty si musíš odpočinout, já doladím pár věcí a dál se uvidí. Navíc by jsi měla zjistit celou pravdu o Cassandře Stardastové. Možná tak lépe pochopíš to, proč Cameron odešel."
Stiskla jsem čelisti k sobě. Nelíbilo se mi, když mi někdo říkal co mám dělat a navíc měla Sarah pravdu. Bylo tolik věcí, co jsem potřebovala zjistit abych Cama lépe pochopila a mohla pokládat ty správné otázky až se s ním příště setkám. Úkosem jsem pohlédla na dívku v černém a vydala se ke dveřím. Uvědomila jsem si, že tohle byla zatím ta nejdelší konverzace, kterou jsem se Sarah vedla.

!Při psaní této kapitoly byly spotřebovány dva hrnky kávy, jeden šálek zeleného čaje a jedna tabulka čokolády!

Jelikož nemám prostě,co jiného říct na moji obranu k tak dlouhé „pauze" u Stopařky, tak to prostě nechám být. Teď tu kapitola je a já jsem s ní docela spokojená. 

Zajímalo by mě jaký je váš názor na jaksi pozměněný styl mého psaní. Doteď jsem vždy psala přímou řeč na samostatný řádek a v téhle kapitole je to poprvé, kdy jsem se tomu vyvarovala. Tak prosím o vyjádření, zda je to dobré či ne. 

Názory mě určitě potěší, ale nutit vás do nich nebudu. Nejsem si jistá zda jsem to psala nebo nepsala sem, ale pokud máte zájem můžete moji tvorbu podpořit a sledovat i na FB stránkách. Odkaz naleznete v mém profilu. ;) 

Vaše Tina