Jak se ukázalo, tak můj řidič nebyl dvakrát hovorný. Příjezd na letiště proběhl v tichosti stejně jako cesta do hlavní haly. Zde se k nám připojila i žena. Nepředstavila se mi, ale pohotově zaujala místo po mém boku. Občas se na mne usmála, ale podle mého to bylo jen ze slušnosti a nebo proto, aby okolní kolemjdoucí nenabyli dojmu, že mě tito dva lidé odvádí proti vlastní vůli. Pro odreagování jsem počítala každý svůj krok a pohled držela na zemi. Bylo tady příliš lidí a příliš barev, co mě rozptylovaly. Mnohem lépe mi bylo, když dav prořídl. Napočítala jsem k číslu 141, než mě mí dva strážci zastavily. Čekala mě obyčejná letištní kontrola. Mírně jsem pozvedla obočí v němé otázce ale nakonec jsem batoh položila na vyznačené místo a opatrně prošla skrz velký kovový rám. Trvalo nějakou dobu než mi byl můj batoh vrácen. Cesta pokračovala. Každým krokem mi bylo hůře. Skrz prosklená okna mi byla dána možnost vidět na přistávací dráhu i už připravená letadla. Nohama jsem vstoupila na rovný asfalt a vítr mi vehnal vlasy do obličeje. Bylo jasné, že vedly rovnou k připravenému transportéru. Tep se mi zvyšoval. Tušila jsem, že jakmile opustím nohama pevnou zem bude konec. Rozhodla jsem se, nemohla jsem couvnout. Nadhodila jsem si batoh na rameni a vystoupala po sérii schodů do letadla. Překvapil mě prostor kolem. Tohle se vůbec nepodobalo přeplněnému letadlu ale naopak. Sedadla byla prázdná.

„Slečna Tornerová vzkazuje, že si máte udělat pohodlí. Bude tu brzy."

Podařilo se mi kývnout předtím než jsem najednou zůstala v letadle sama. Páni. Tohle musela být jiná třída než ta kterou jsem letěla s rodiči. Soukromý tryskáč. To všechno vysvětlovalo. Sice nechápu jak ale už teď jsem chtěla zjistit, co všechno se od mého odchodu změnilo a jaká překvapení na mě ještě čekají. Opatrně jsem se posadila do velmi pohodlného polstrování jednoho ze sedadel a svým batohem obsadila sedadlo vedle mne. Výhled z okénka mi umožňoval pozorovat dění na kolem letadla.Žena skutečně nelhala. Do deseti minut jsem slyšela další hlasy a to hlasy, které jsem velmi dobře znala.

„Víš Megs, hlavní zavazadla jsme měli nechat u odbavování."

Tyler, musel to být on a nikdo jiný. Nervózně jsem si promnula ruce a čekala.

„Velmi vtipné Tyi, vážně dospělé. Tohle není moje hlavní zavazadlo, jen pár nezbytností."

A Meghan. Do skupinky zbývala už jen Audrey.

„Jak dlouho jsi tady byla? Týden? Vezmi si příklad z Audrey. Strávila tu měsíc a vystačila si s jediným kufrem."

„Sklapněte vy dva a nastupujte, už bych to ráda měla za sebou."

Váhavě jsem se postavila, když jako první vešel do kabiny Tyler. V náručí držel sportovní tašku malinové barvy. Oblečen do trička a džínů se jeho úsměv rozšířil, když mě uviděl. Dokonce jsem si nikdy nevšimla, že Tyler má dolíčky.

„Věděl jsem to. Megs, dlužíš mi dva dolary."

Jen jsem tam stála a zapisovala si do paměti tenhle zvláštní okamžik. Tyler popošel více do nitra letadla a tím udělal místo pro Meghan, která sem strčila svojí blonďatou hlavu. Vypadala dokonale uhlazeně ale její bezstarostná aura se zakalila při jediném pohledu na mne. Výraz jí ztuhnul ale okamžitě jej nahradila úsměv který nebyl tolik příjemný. Odněkud vytáhla dvě bankovky a ty se vznesly do vzduchu předtím, než je Tyler pohotově chytil. Usmíval se, když si svojí výhru schovával do kapsy svých kalhot.

„Moc se neraduj. Kdo ví, co jí slíbili za to, že je tady."

Poprvé jsem cítila pocit určité úzkosti. Bylo to zvláštní. Mezi nimi, mezi Tylerem, Meghan a Audrey jsem si dříve připadala respektovaná a tak nějak vůdčí ale teď jsem si připadala jako kdybych se zmenšovala s každou Meghaninou poznámkou.

„Nevšímej si jí. Meghan se potřebuje vyspat, to je celé."

Příliš jsem s Audrey, která se také konečně připojila nesouhlasila ale byla jsem ráda za její přítomnost. Brýle jí rámovaly tvář s šedýma očima a dva copy jí spadaly na ramena. Byla to ta Audrey, kterou jsem znala.

„Přesně tak. Chci se vyspat. Chybí mi moje pohodlná postel takže vám řeknu jedno. Prostě mě nechte spát, což mi připomíná..."

Meghan zúžila oči na Tylera, který se s rukama v kapsách kolébal na patách sem a tam. Pobrukoval si jako ztělesnění nevinnosti ale zazubil se, když mu Meghan zabodla prst doprostřed hrudi.

„Ještě jeden kanadský žertík a nebo jiná mechanická, elektronická, to je fuk jaká tvá hračka se objeví v mojí blízkosti a postarám se o to, aby ve tvém pokoji zuřilo tornádo. Je to jasné?"

S pozvednutým obočím a dost možná i napůl otevřenými ústy jsem musela vypadat jako blázen. Očekávala bych, že se Tyelr stáhne protože z Megahn sálalo odhodlání v podobě zářivé aury. Mýlila jsem se. Tyler spokojeně shlížel dolů na Meghan a jeho aura byla spokojená a klidná. Přímo šťastná.

„Je roztomilé, když se přirovnáváš k tornádu."

Tímhle si musel podepsat rychlý rozsudek. Meghan se ve tváři vystřídala červeň a rozmrzelost.Nakonec stáhla ruku zpátky a pohodila vlasy.

„Argghh, zmlkni!"

Všichni jsme se dívali na to, jak Meghan kráčí po koberci až na samotný konec prostoru kde zabrala poslední sedadlo. Plynulými pohyby nastavila opěradlo do správné polohy a se škraboškou na očích zaklonila hlavu. Vypadalo to, že chce doopravdy spát.

„Tohle je naprosto normální, věř mi. Někdy to mezi nimi bývá mnohem horší."

Audrey se právě usadila v blízkém volném sedadle toho mého stejně jako Tyler, který mezi námi podivně přeskakoval očima. S pohybem, kdy natáhl nohy před sebe a své paže přemístil za hlavu promluvil.

„Nech mě hádat. Právě ti telepaticky říká, jak moc jsem úžasný."

Tyler s úsměvem od ucha k uchu hravě strčil Audrey do paže. Ta obrátila oči v sloup a tajemně na mne mrkla.

„Ne, tak docela. Tohle je dívčí tajemství, které je jen mezi námi. Že jo, Stopařko?"

Musela jsem se zvláštně zatvářit při oslovení, které zahřálo mojí kůži a vyslalo správný pocit do mého těla. Klesla jsem do sedadla naproti Audrey a Tylerovi, který se zatvářil ublíženě. Zdvihl bradu a zkřížil ruce na hrudi.

„Holky jsou divný. Budu si to pamatovat, až budu uploadovat tvojí online knihovnu, Audrey."

Úsměv se mi vkradl na rty předtím, než jsem propukla ve smích. Netrvalo dlouho a smáli jsme se všichni tři. Od smíchu mě zaujal pohled skrz sklo. K letadlu se blížila Tornerová. Poznala jsem ji podle její chůze. V šedých kalhotách a modré blůze rozmlouvala s mužem po jejím pravém boku, řidičem který mě přivezl a ženou, která mne sem dovedla a stejně tak byla v domě mých rodičů. Smích mě přešel stejně rychle jako propukl.

„Kdo je to?"

Tyler se naklonil aby také viděl, co upoutalo mojí pozornost. Audrey udělala to samé. Ti dva se na sebe podívali, jako kdyby mezi sebou rozmlouvali a já nepochybovala o tom, že to tak je. Tyler rázně kývl a pak vzhlédl očima ke mně.

„Jacob a Jocelyn. Jocelyn je hlavní sekretářka a také vrchní organizátorka. Má na starosti zajistit naše potřeby. Jacob je něco jako pravá ruka šéfové, její starý kolega z policejní jednotky. Tornerová mu plně důveřuje."

Pomalu jsem vstřebávala informace a odtáhla se od okénka v momentě, kdy se tři páry očí obrátily přímo směrem k letadlu. To, co mi Tyler řekl vytvořilo další malý kus do skládačky.

„Jacob je fajn, když ho lépe poznáš ale Jocelyn je trochu samotářská. Splní všechno s čím za ní přijdeš ale víc od ní nečekej, spíš si od nás drží odstup."

Přikývla jsem a trochu hlouběji se zabořila do sedadla. Tyler nazval Tornerovou jako šéfovou, abych byla přesná. Stále mi vrtalo hlavou, co se tedy stalo se Sebastienem.

„Neboj se, setkáš se s ním. Jen budeš možná trochu překvapená... omlouvám se, jsem na tebe napojená tak nějak přirozeně."

Audrey sklopila pohled a natáhla se pod sedadlo odkud vytáhla jakýsi magazín. Zalistovala několika stránkami, až u jedné zůstala. Nechala jsem Audrey ve svém vlastním světě abych zjistila, že mě Tyler pozoruje. V tiché otázce jsem pozvedla obočí.

„Jen obdivuji tvůj módní doplněk."

Zaťala jsem dlaně v pěst a ucítila látku na své kůži. Úplně jsem zapomněla na své rukavice. Hladkým pohybem jsem je sundala a uvítala vzduch na své pokožce. Už jsem je nepotřebovala, tak proč jsem je nosila?

„Není to doplněk, pomáhali mi."

Když jsme uslyšela jak úzkostně zněl můj hlas bylo to trapné. Upoutalo to jak Tylerovu pozornost, tak i Audrey. Když už jsem začala, tak nebylo cesty zpět. Oni mi porozumí.

„Víte, že jsem nikdy nevítala doteky ale za poslední rok se to změnilo. Každý dotek mi předal auru někoho jiného, nemohla jsem se jen tak někoho dotýkat a přebrat jeho auru. Mívala jsem bolesti hlavy a změny nálad ale když se zakryla, tak to zmizelo."

„A proto jsi začala nosit rukavice, to je pochopitelné."

Když jsem vzhlédla tak Tyler bral mé prohlášení jako konečné. Netvářil se tak, jako kdyby mě za něco odsuzoval nebo mě nechápal. Audrey se na mne také usmívala v pochopení. Odhodila jsem rukavice na vedlejší sedadlo a s mnohem lepší náladou sáhla po křišťálu.

„Teď už je ale nepotřebuju, mám tohle. Sama to moc nechápu, ale drží to ode mě auru ostatních dál, můžu být sama sebou."

Hřejivý pocit v mém hrudníku se nezmírnil ani když jsem objala kámen v dlani. Tyler pokračoval se svojí dedukcí.

„Zajímavé, vypadá to, že tvůj dar nabírá na síle. Změnilo se ještě něco?"

Chvilku jsem přemýšlela a i když mě napadlo pár věcí, tak jsem si je chtěla nechat pro sebe. Já sama netušila jak s tím vším naložit. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak to vypadá, že každý z nás prošel změnou."

Ta slova byla skoro šepotem, ale já je stejně slyšela. Vlastně jsem netušila, jestli tak Audrey byla jen v mé hlavě a nebo promluvila nahlas.

„Jak?"

Jednoduchá otázka si našla cestu ven skrz moje myšlenky. Audrey uhnula pohledem ale Tyler sevřel její ruku a konejšil ji. Vypadalo to, že tohle téma není příliš příjemné.

„Audrey musela několik dní na samotku. Její telepatický dosah se rozšířil a nedokázala všechny filtrovat. Prakticky šílela z hlasů ve svojí hlavě."

Všimla jsem si jak sebou Audrey trhnula když o ní Tyler mluvil. Bylo mi těžko, když jsem si představila, že právě Audrey si tímhle musela projít.

„S Meghan to bylo jiné, u ní nebyl problém jako s Audrey. Dřív kolem ní všechno explodovalo nebo se nějak zvrtlo a někdo skončil s modřinami. Nějaký čas byla vážně nebezpečná i sama sobě."

„Hej, laskavě mě z toho vynechejte! A vůbec... nedá se tu spát a vaše konverzace mi vážně ke spánku nepomáhá, takže když dovolíte."

Meghan se objevila jen tak z ničeho nic. S rukama v bok a páskou na oči u boku stála vedle našich sedadel. Žádala o místo, ale místo vedle mne nepřipadalo podle ní v úvahu. Něco mi říkalo, že nechtěla sedět ani vedle Tylera a proto to byl právě on - Tyler, kdo zaujal volné místo vedle mne. Meghan se s veškerou svou nonšalancí posadila a přehodila si nohu přes nohu.

„Taky by jsi jí mohl říct o Camovi. Určitě to ráda uslyší."

Nedala jsem na sobě nic najevo při té otevřené narážce od Meghan. Už mě to celé unavovalo. Meghan mohla hrát nestrannou tím, že textovala na svém mobilu, ale nepochybovala jsem o tom, že poslouchá každé slovo. Tyler si odkašlal.

„Jasně, takže. U Cama byly věci poněkud složitější. Nikomu se nesvěřil s tím, co se změnilo. Mysleli jsme si, že jej to prostě minulo ale...pak se to stalo."

Stalo co?... Zadržovala jsem dech a visela na každém Tylerově slově. Odmlčel se, díval se do země a podle jeho výrazu byl opravdu vážný. Vyměnil si pohled s Audrey i s Meghan. Meghan jen pokrčila rameny.

„Dřív nebo později se to stejně dozví. Navrhuju jí to říct dřív, než se tu objeví Tornerová."

Tyler kývl bradou a obrátil se na mne. Natočil celé své tělo tak aby se mi mohl dívat do očí.

„Byla to jen prostě další mise. Pohřešovaná osmnáctiletá dívka. Postup se nezměnil. Najít a přivést. Cam byl záloha, měl jí jen omráčit, ale..."

Tyler měl sucho v ústech, polknul a promnul si dlaně k sobě. Jeho aura zčernala.

„Zabil ji. Jeho dotek tu dívku usmrtil."

Panebože... Váhu těch slov jsem vstřebávala postupně. Ta dívka byla mrtvá jen kvůli tomu, že se jí Cam dotknul. Cítila jsem jak mě pálí oči a jediná vzpomínka se dere na povrch. Camova nejhorší noční můra se naplnila.

***

Upíjela jsem limonádu z plechovky brčkem a houpala nohama. Já a Cam jsme seděli na dřevěném trámu a hráli slovní hru na otázky a odpovědi. Už jsem se ho ptala na jeho oblíbené věci, nejoblíbenější zvíře i na ten nový seriál, na jehož premiéru visí plakáty po polovině města. Teď jsem marně vymýšlela další otázku. Spolkla jsem hlt sladké tekutiny a podala plechovku Camovi. Sebastien nesměl zjistit, že jsem si ukradli zásoby z kuchyně. Neměla jsem ze Sebastiena strach, ale dokázal být trochu děsivý. Strach, to je ono...

„Z čeho máš největší strach?"

Cam se při mých slovech napjal. Jeho tělo na trámu ztuhlo. Přestal pít a odložil limonádu stranou. Okamžitě jsem si jí vzala neochotná riskovat, aby sladká kořist spadla tam dolů. Cam se ode mne odvrátil a blond vlasy mu zakryly pohled do očí jako vždycky, když se mnou nechtěl mluvit.

„Z čeho mám největší strach?"

Obrátila jsem oči v sloup a vložila si brčko mezi rty.

„Jo, čeho se nejvíc bojíš, co tě děsí tak, že z toho třeba nemůžeš usnout."

Dlouho bylo ticho a já si myslela, že jsem vyhrála a Cam mi neodpoví. Už jsem se začínala radovat, když se Cameron zvedl na nohy a chvíli hledal rovnováhu na dřevu.

„Mám strach, že jednou až se někoho dotknu a on padne k zemi, tak už se nikdy neprobudí."

***

Cítila jsem na sobě pohledy ostatních. Nikdo z nich nemohl o tomhle zážitku vědět. Tenkrát jsem byla jen já a Cam. Zamrkala jsem abych zahnala slzy a obrátila se na Tylera.

„Proto odešel?"

Dávalo by to dokonalý smysl. Tyler mě chvíli studoval a pak jen pokrčil rameny. Viděla jsem, jak hodlá říct další slova ale hlas, který se ozval nebyl Tylerův.

„Je to dost možné, ale nikdo si tím není přesně jistý. Cameron byl poněkud nespolečenský ale řekněme, že po tomhle incidentu se uzavřel sám do sebe."

Ohlédla jsem se abych uviděla stát slečnu Tornerovou v letadle a za ní její dva poskoky Jacoba a Jocelyn. Právě se uzavíral vchod do letadla. Tornerová obsadila jedno ze sedadel a přitom zvládala dávat i rozkazy.

„Je dobře, že se Stopařce snažíte objasnit situaci. Pokračujte. Letadlo vzlétne do deseti minut.Mimochodem, ráda tě vidím v týmu, Stopařko."

Tohle vypadalo na poslední příkaz od Tornerové. Zaklonila hlavu na sedadlo za sebou, zavřela oči. Jacob a Jocelyn si stejně po vzoru jejich šéfky vybrali místo k odpočinku a zapnuli pásy. I já si po vzoru ostatních zajistila popruh a doufala, že zjistím něco navíc. K mé smůle se zvědavýma ušima kolem se zdálo, že se víc nedozvím.

„Od toho incidentu se Cam stranil úplně všem. Jen málokdy s někým mluvil, buď skoro nevycházel z pokoje a nebo byl naopak pořád pryč,někdy i několik dní, odmítal pomáhat s případy nebo se zapojovat a pak prostě najednou... byl pryč."

Audrey zněla opravdu zkroušeně, když tiše mluvila. Mračila jsem se a moc mi to nedávalo smysl. Hlodavá otázka mi nedala.

„Proč ho nikdo nezastavil. Museli jste to snad vědět, že jste odejít. Hlavně ty Audrey, musela jsi ho přečíst, ne?"

Cítila jsem se zle jakmile ta slova opustila můj krk. Audrey sklopila pohled na zem a já cítila spoustu studu a pocitu zklamání. Audreyina aura nabrala mrazivý odstín zatímco vedle Audrey vylétly rozohněné plameny. Meghan po mně sekla očima předtím, než kolem Audrey ochranářsky obtočila paže.

„To je v pořádku. Chápu, proč se na to ptáš ale bohužel. Měla jsem problémy svojí telepatii ovládat a Cam byl od nás všech odstřižený. Dokonce odcházel z místnosti, když jsem byla kolem. Pokaždé se snažím abych nikomu nelezla do hlavy a proto jsem tomu nevěnovala pozornost. Nikdo to nemohl tušit."

Po tom, co mi Audrey tohel řekla jsem se neodvážila na jiné otázky. Navíc nastal čas odletu. Jocelyn nám to hlasitě oznámila předtím, než bylo slyšet spuštění motorů. Letadlo začalo vzlétat a podle instrukcí, které jsem slyšela nás čekal let někam, kde to Meghan nazvala domovem. Alespoň se o tom zmínila, když mluvila o tom, jak moc se těší na horkou koupel. 

Tohle je pro jednou delší kapitola. A já jsem na ní celkem pyšná. Opravdu mě baví psát jak se Meghan s Tylerem škádlí xD 

RÁDA BYCH VÁM PODĚKOVALA ZA ČTENÍ, HLASY A KOMENTOVÁNÍ! ÚPLNĚ MI VYRAZILO DECH, KDYŽ SE STOPAŘKA OBJEVILA NA 2.MÍSTĚ V ŽEBŘÍČKU -DĚKUJU! ZÁROVEŇ BYCH VÁS RÁDA POZVALA NA NOVĚ ZALOŽENÝ BLOG. PŘISPÍVÁM ZDE ČLÁNKY NA TÉMA WATTPADU I INFORMACE O MÉ TVORBĚ, ČTENÍ A URČITĚ I DALŠÍ. ODKAZ NAJDETE NA MÉM PROFILU (http://ukrytameziradky.blogspot.cz) 

Jinak doufám, že budete vyjadřovat své pocity i teď. Líbil se vám flashback? Nebo co odhalení o Camovi? :)