Můj první pokus o útěk selhal. Fajn, měla jsem smůlu a byl to hloupý nápad pokud jsem si myslela, že mám možnost proti někomu jako byla Meghan. To nic ale neměnilo na tom, že jsem chtěla odsud. Snažila jsem se v koženém polstrování uvolnit, ale myslím, že v mém podání to nemělos smysl. Zkřížila jsem ruce na hrudi a pečlivě sledovala ostatní. Především slečnu Tornerovou. Pořád jsem si musela připomínat, kým teď je. Už žádná šéfka policejní stanice. Zaujala snad Sebastienovo místo? Ta představa se mi nelíbila. Mnohem raději bych jednala se Sebastienem.

„Pokud půjdeš s námi, budeš s ním moct mluvit."

Audrey vypadala nezaujatě tak, jak si četla ve své knize ale její hlas jsem si nemohla splést. V mojí hlavě zněl až neuvěřitelně hlasitě. Mnohem zřetelněji než jsem si pamatovala. Dívala jsem se vpřed a odmítala uhnout očima někam jinam. Audrey mi nepochybně sleduje myšlenky celou dobu. Tohle uvědomění mě nejvíce iritovalo. Hlídat si své myšlenky bylo těžké. Už jsem zapomněla. Z přemýšlení mě vytrhl pohyb. Tornerová se zvedla z vedoucího místa v čele stolu. Kráčela pomalu a sebejistě. Koutkem oka jsem viděla, jak i Meghan zastavila práci na své manikúře a bedlivě pozoruje dění kolem. Tyler vedle mě působil uvolněně. Svým loktem jemně strčil do mého a tím z části zmírnil mé obavy. Tornerová odstrčila své krátké vlasy ze svého obličeje a plně na mě soustředila svojí pozornost. Už bylo načase.

„Asi byla moje chyba, že jsem ti hned na začátku našeho setkání neobjasnila tuhle situaci. Za to se omlouvám. Podruhé to uděláme jinak."

Lehce jsem přikývla protože to bylo přesně tím, co se ode mě očekávalo. Tornerová vypjala hruď a spojila své dlaně za zády. Její aura zesílila. Emoce zavířily kolem a úponky o různé intenzitě začaly pomalu prostupovat skrz trup.

„Rozhlédni se kolem sebe, prosím."

Nad zvláštní žádostí jsem pozvedla obočí. Na tváři slečny Tornerové seděla kamenná maska. Její aura mi také nic neprozradila, tedy alespoň ne nic podstatného. Udělala jsem jak řekla. Nejdříve jsem otočila hlavu doprava a setkala se očima s Tylerem. Povzbudivě se usmál. Trochu jsem zaváhala, když jsem se pohledem pohnula dál. Přesněji řečeno na Meghan. Seděla v křesle. Nohy měla přehozené přes opěradlo a byla zaujatá mobilem v její ruce. Doufala jsem, že se budu moci klidně ohlédnout jinam, ale jako kdyby mohla mé přání vyslyšet, vzhlédla. Pokud by to bylo možné, tak bych během okamžiku padla k zemi. Jen v tom jediném pohledu jsem ucítila spoustu zloby namířenou na mě. Provazce rudého vzteku se vyřítily přes místnost na mě a stejně rychle jako se objevily také zmizely. Meghan už mi nevěnovala pozornost. Těžce jsem polkla překážku, která se mi v krku vytvořila. Zbývala Audrey. Už na mě čekala. Seděla vzpřímeně s knihou na klíně. Ruce držela volně na opěradlech. Prohlídla dokončena. Pohlédla jsem zpět na vůdce místnosti a pokrčila rameny. Nutno podotknout, že kolem byla dusná atmosféra.

„Nic? Zvláštní. Myslela jsem, že budeš hledat své staré přátele. Podle toho, co jsem slyšela jste si byli velmi blízcí."

Zpozorněla jsem, protože za těmihle slovy byla skrytá slovní hříčka. Všechno v mém těle se napjalo, jak mi srdce v hrudi začalo rychleji bušit. Znovu jsem rychle prolétla místnost očima. Pokud se mě touhle hrou snažili donutit něco říct, tak se jim to nepovede.

„Myslí si, že si s ní hrajeme."

Audrey se ozvala ze svého místa. Tornerová nehnula ani koutkem oka a ani se nepokusila odtrhnout pohled ode mě.

„Děkuji za informaci, Audrey. Jak jsem řekla, potřebujeme tvé nadání, Stopařko.Už nějakou dobu pohřešujeme člena naší skupiny - tvé bývalé skupiny. Je velmi důležité abychom Camerona dostali zpět."

Měla jsem pravdu hluboko v sobě, ale teď když jsem jí slyšela vyřčenou v tiché místnosti nabralo všechno nový rozměr. Cam. Nehty jsem si zaryla hluboko do kůže, jak moc jsem chtěla křičet další a další otázky. Místo toho jsem jen seděla a doufala, že můj hlas bude znít netečně a dost možná znuděně.

„Myslím, že nejsem ten správný člověk kterého hledáte."

Očekávala jsem odpověď od Tornerové v jejíž tváři i auře se odráželo překvapení, ale místo toho se kanceláří rozlehl smích. Ten typ smíchu, který skrývá výsměch a pobavení. Patřil Meghan.

„Tohle je tak komické. Ještě chvíli a začnu brečet. Jsi směšná, Katie."

Pozorovala jsem jak Meghan v elegantním podání pokládá nohy na podlahu a rukama si upravuje vlasy. Nespustila ze mě oči. Snažila jsem se porozumět a cítila jak se Tyler vedle mne napjal. Dokonce chytil opatrně mé předloktí. Dal si dobrý pozor na látku mezi námi. Meghan ten pohyb neunikl. Rudý pruh vystřelil z její hrudi, ale ve vteřině se změnil na ohnivý plamen aury měnící barvy.

„Přestaň se chovat tak netečně, sakra! Neumím číst myšlenky jako Audrey ale nikdy jsem nebyla slepá! Hele, řeknu ti to na rovinu. Všechno o tom čemu říkáš „únos"....

Meghan naznačila svými prsty ve vzduchu uvozovky a podívala se na Tornerovou, která mě pozorovala. Vypadalo to, že přemýšlí, vůbec nebyla zaskočená Meghaniným výbuchem. Nakonec pokrčila rameny a šla se posadit zpět za svůj stůl. Meghan teď byla tou osobou, která stála přede mnou.

„Fajn. Je to už nějaká doba, co Cam odešel. Nic neříkej, je to trochu ironie, co? Ty jsi odešla a on odejde taky. Ale to je vedlejší. Řeknu ti jak to bylo. Snažili jsme se ho lokalizovat všemožnými způsoby, ale nic nefungovalo. Mně na Camovi záleží a ty jsi jako „úžasná" Stopařka byla rozumnou volbou. Zatím to chápeš?"

Meghan se mi vysmívala do obličeje. Nebyla jsem hloupá. Přála jsem si vědět, co jsem udělala špatně, že ke mně cítí takový druh vzteku ale nemohla jsem si nic vybavit. Byl to můj odchod, co ji tak rozladilo? A Cam... odešel? Proč? I když se mi hlavou honilo několik myšlenek naráz, tak jsem vzhlédla a vynutila úsměv na své tváři.

„Zatím je mi všechno jasné, pokračuj."

Akorát jsem přilila benzín do ohně. Meghan se otočila na patě a pokračovala.

„Pozorovala jsem tě. Nejdřív to byla Audrey, ale když jsi nebyla schopná vzpomenou si, museli jsme tě nějak donutit aby jsi opět otevřela mysl. Aspoň tak to Sebastien nazval. Pozorovala jsem jak odcházíš ze školy, chodíš domů, povídáš si svým kamarádem nebo dokonce to jak večeříš se svojí rodinou... mimochodem pěkné rukavice. "

Celou dobu mě sledovali, věděli všechno... Pokud jsem předtím necítila strach, tak teď rozhodně ano. Meghan se na mě otočila a můžu přísahat, že v očích jí jiskřilo pobavení.

„Stačilo ti nějak podstrčit ten úlomek. Prostě jsem ho za pomocí svých schopností dostala na místo, kde si ho všimneš. Jednoduché. A teď jsi prostě tady. Asi nás nevidíš moc ráda, když jsi se hned pokusila zdrhnout. Ani se nedivím. Já se ti taky nevrhám kolem krku."

„Megs, nepřeháníš to už trochu?"

Tyler vedle mne zavrčel ale jinak byl jeho hlas klidný. Meghan jej ignorovala. Měla jsem její plnou pozornost.

„Ne, chci aby to věděla! Jít na to zlehka nezabírá. Otevřu jí oči jednou provždy. Vy jste na to moc slabí. Poslouchej. Když jsi odešla, tak to nebylo lehký a já ti rozhodně nehodlám zdlouhavě popisovat, co bylo dál ale ty jsi Cama znala nejdéle. Vy dva jste byli první. Máte společnou minulost a mnohem víc, nejsem blbá. Ty nám tu teď hraješ divadlo. Cam může být tam venku v pořádným maléru, my podstoupily dost problémů jen kvůli tomu aby jsi tady teď seděla na zadku a poslouchala naše kecy, takže poslední věc, kterou žádám je aby jsi ještě jednou použila ten svůj blbej dar a našla ho!"

„To stačí, Meghan. Vrať se na místo."

Meghan sebou trhla stejně jako já, když Tornerová promluvila. K mému údivu Meghan poslechla i když mi její oči říkaly, že to ještě neměl být konec. Teď měla mou pozornost žena sedící za stolem se složenýma rukama před sebou.

„Meghan má pravdu. Jsi naše jediná naděje. Je toho ještě hodně, co ti máme říct ale důležité je, že pohřešujeme Camerona. Jeho odchod byl nečekaný. Nikdo o něm nevěděl a šlo o jiný případ než u tebe. Máme podezření, že Cam se dostal ke špatným kontaktům s velmi špatnými lidmi. Hrajeme tady hru s časem."

Hrdlo se mi nepříjemně svíralo. Dívala jsem se do země. Camova tvář se mi vynořila v myšlenkách a já byla víc než vděčná, když se u mě objevila sklenice vody. Nechala jsem tekutinu protéct hrdlem. Jak se ukázalo Tornerová jen čekala na chvíli, kdy informace vstřebám.

„Jak jsem řekla. Spoustu věcí se od tvého odchodu změnilo. Nikdo tě nenutí vrátit se k tvé staré minulosti ale ta nabídla zde existuje, Katie. Vím, že jsi potlačila Stopařku v tobě ale teď už existuje místo, kde budeš vítána. Žádám pomoc při pátrání po Cameronovi, to je vše. V případě, že odmítneš na tebe čeká vůz, který tě odveze zpátky domů. Stáhnu své lidi a mohu ti zaručit, že tohle je naposledy, co se vidíme."

Odmítnou znělo jednoduše, ale můj žaludek se při tom pomyšlení bouřil. Hlava se mi točila.

„Pokud ale přijmeš a já velmi doufám, že ano tak nás čeká spolupráce. Odvezeme tě na naší základnu. Budeš zde ubytována a mít možnost setkat se s Sebastienem, získáš nový čas se svými přáteli a možná si vzpomeneš na staré časy. Ovšem chápu, že je těžké se teď na místě rozhodnout, proto mám jednoduché řešení. Nemohu ti dát více jak 24 hodin. Čas na nás tlačí. Dnes se vrátíš domů za svými rodiči a zítra odpoledne se před vaším domem objeví černá dodávka. Pokud do ní nastoupíš, beru to jako souhlas. Pokud nabídku nepřijímáš, v tom případě auto odjede bez tebe. Máš ještě nějaké otázky?"

Tohle znělo dobře. Potřebovala jsem čas na to, abych urovnala chaos v mojí hlavě, potřebovala uklidnit své rodiče a především pochopit, co se tady stalo. Očima jsem cestovala po poloprázdné místnosti až jsem se zastavila tváří tvář slečně Tornerové. Stroze jsem kývla.

„Ne, ráda bych jela domů."

Tornerová vypadala, že tuhle odpověď očekávala. Vstala ze své židle a pokynula mi.

„Chápu, v tom případě se rozloučíme ale spoléhám na naše brzké shledání. Poprosím, aby tě Tyler vyvedl z budovy. Auto tam už čeká."

Tornerová posunkem naznačila Tylerovi a ten se zvedl jako já.

„Rozkaz, madam. Nemám s tím problém."

Meghan si v koutě místnosti hlasitě odfrkla a zakoulela očima. Od ní se rozloučení rozhodně nedočkám. Nechala jsem se od Tylera kormidlovat z místnosti s jeho rukou na svém kříži. Úplně bych zapomněla na Audrey ale ani tentokrát její telepatie nezklamala.

„To je v pořádku... měj se, Katie. Vlastně Stopařko. Jsem ráda, že jsem tě mohla znovu vidět a tentokrát už nebýt jako April."

Usmívala jsem se proti dveřím jak mě Audreyina slova pobavila. Ona neplivala mé jméno, ať už řekla jakékoliv kolem sebe jako jed. Cítila jsem se dobře a ani připomínka na Andreu mě nerozladila. Tyler mi otevřel dveře a já se naposledy do místnosti ohlédla.

„Já tebe taky, Audrey."

To, jak Audrey roztáhla koutky úst mi bylo jasnou zprávou, že mé myšlenky slyšela. Tyler mě v tichosti vedle chodbou, kterou už jsem předtím utíkala a pak ještě dál. Minuli jsme několik osob, ale nikdo nám nevěnoval moc pozornosti. Nakonec jsme oba stanuli na jednoduchém chodníku před budovou, kterou jsem poznávala z novinových článků města a nebo z povzdálí. Připravené auto stálo opodál. Přesně jak Tornerová slíbila. Chystala jsem se jednoduše nastoupit a jet za svými rodiči, ale Tyler zachytil mé rameno. Otočil mě jeho směrem a pak rychle ukryl ruce do kapes. Díval se na chodník, ale pak zvednul oči ke mně.

„Je fajn, že už neucukneš před každým dotekem."

Tentokrát jsem se na zem podívala já. Měla jsem nutkání uchopit křišťál do dlaně, ale odolala jsem. Po chvíli jsem opět zvedla bradu. Musela jsem Tylerovi něco říct. Už jen poděkovat za to, jak moc pro mě jeho podpora znamenala, jak moc jsem byla ráda, že se proti mně neobrátil.

„Díky, Tylere."

Doufala jsem, že v tom jednoduchém „díky" je slyšet to všechno, co jsem tím myslela. Tyler se pousmál a popošel několik kroků dozadu.

„Už by jsi měla jít. Tvoji rodiče na tebe budou čekat."

V tom měl Tyler pravdu. Opravdu už byl nejvyšší čas vyrazit. Obrátila jsem se zády a zamířila k zaparkovanému vozu.

„Stopařko?"

Bylo zvláštní jak volně jsem si připadala ve chvíli, kdy jsem slyšela své druhé oslovení. Přirozeně jsem se otočila. Tyler stál před budovou na tom samém místě a usmíval se.

„Ano?"

„Nic, jen jsem tě chtěl oslovit znovu."

Vyměnili jsme si s Tylerem poslední úsměv předtím, než jsem nastoupila do auta. Řidič na mě nepromluvil. Vypadalo to, že ví, kam má jet. Neprotestovala jsem. Zaklonila jsem hlavu na sedačku a dívala se z okna na ubíhající okolí. Čím více jsem se vzdalovala od novostavby, tím více jsem přemýšlela o tom, jestli to všechno bylo skutečné. Ale věděla jsem, že bylo.