Zazvoní budík a šílený, sluch drásající zvuk mě vytrhává ze spárů sladkého spánku. Opravdu nenávidím ten zvuk, ale přesto po pokusech vstávat nic nedělám. Až po dlouhých dalších minutách otvírám oči a prohlížím si tyrkysový strop. Znamená to můj ranní rituál, čekám, až do mě udeří všechny myšlenky a uvědomím si, kde to jsem. Doma. Slovo, které pro mne bylo tak dlouho cizí a přitom natolik blízké.

„Katie? Jsi vzhůru?!"

Skrz dveře mého pokoje se nese mámin hlas, když připravuje snídani jako každé ráno. Právě proto vstávám a automaticky beru do ruku tlustý fix z nočního stolku. Na stěně po mém pravém boku visí kus papíru, už je tam hrozně dlouho, ale jako pokaždé škrtá fix políčko, dnes je to jiné políčko než včera, dnes škrtá červená linie číslo 530. 530. den normálního života. Ve spěchu se vrhám do koupelny, opakuju denní rutinu a házím na sebe černé džíny, tričko a skrývám jej pod mikinou. Vlasy smotávám do neohrabaného culíku než sbíhám schody z druhého patra dolů do přízemí, v polovině se zastavuje a s mumláním nadávek se vracím zpět do pokoje. Zapomněla jsem, jako vždy. Leží na zrcadle přesně na místě, kde jsem je včera nechala. Opatrně beru ze zvyku nejdříve pravou a poté levou. Látka mi sklouzne po kůží a okraj se dotkne mého nadloktí. Rukavice zůstávají bezpečně na místě.

„Zlato, snídaně!"

Už jdu...Opět sbíhám schody a tentokrát se nezaseknu v polovině. První, co zahlédnu je černá čupřina vlasů vyčuhující za bílou pohovkou před televizí, jak pokaždé běží přesně na čas dětské seriály a stejně jako tomu bylo minulý víkend byl Alex připraven pět minut před začátkem s ovladačem v ruce zatímco máma pobíhala za kuchyňskou linkou spolu s tátou. Stali jsme se normální a kompletní rodinou, nic ani nezměnilo to, že máma před třemi týdny ohlásila čekání dalšího potomka. Bylo to perfektní. Zářila štěstím stejně jako můj otec. Byla jsem si víc, než jista, že by je obklopovala tak vřelá a teplá aura štěstí a lásky, že by je naprosto pohltila růžová aura, jenže já už to nedělám. Být normální znamená nevidět divné věci a vidět barevné spektrum vnitřní aury bylo divné. Zabrala jsem místo vedle Alexe a už ze zvyku plácla do připravené dlaně. Mezi mnou a Alexem věci klapaly. Zvykal si na novou sestru a spoustu věcí musel pochopit. Byl ještě dítě, stačilo mu jednoduché vysvětlení, nacpat břicho, pustit Spongeboba a byl v pohodě.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?"

Odvrátila jsem zrak od televize a očima vyhledala tátu v kuchyni. Štěstí, že byla spojená s obývákem. Stál před sporákem, kde připravoval jeho vyhlášené omelety a na sobě měl pevně přivázanou zástěru z posledních Vánoc. Koupila jí máma.Nese nápis „Jsem hrdý otec dvou dětí." určitě nepočítala s tím, že to se brzy změní. Na tvář mi naskočil úsměv.

„Skvěle. Dnes nemusíš do práce?"

Odpovědí mi byl obrovský úsměv i od mámy, která se přitočila blízko k tátovi a stejně jako on se usmívala tím největším úsměvem.

„Ne, dnes je speciální den, takže zůstávám doma."

Přemýšlela jsem jestli mi něco neuniklo, o čem bych měla vědět, ale vůbec nic mě nenapadalo. Dokonce ani Alex nevypadal překvapeně, možná to mohlo být tím, že neodlepil oči od televize.

„Čím je dnešek speciální?"

Mělo to znít jako nevinná otázka, jenže všechno rámusení v kuchyni zmlklo a jediným zvukem byla veselá hudba z televize. Táta ani máma se nepohnuli z místa, úplně ztuhli s očima pozorující mě. Najednou mi bylo zvláštně, ale v mojí paměti nebylo nic důležitého.

„Zlato, ty nevíš, co je dneska za den?"

Ač nerada jsem se na mámu zamračila, protože v jejích očích se objevil náznak vlhkosti, když se podívala na tátu. Jen o okamžik později se s úsměvem odstrčila od linky a zamířila do ledničky.

„To nevadí, stejně tu pro tebe něco máme."

Alex vypnul televizi a rozběhl se kolem gauče k mámě. Měl tajemný úsměv na tvářích a o něco delší vlasy mu poletovaly kolem hlavy. Nedávno přišel o jeden ze zubů, když se pokoušel zdolat schody na zahradě na kole a teď zbyla na jeho místě díra, která byla svým způsobem v úsměvu roztomilá. Přiběhl ke kuchyni a poskakoval za máminými zády, které se stále skláněly v lednici. Ne, na dlouho.

„Víš, ty jsi možná zapomněla, ale my ne..."

Nechápala jsem význam máminých slov, ale hned jakmile táta převzal z máminých rukou krásný dort bylo mi to jasné. Zapomněla jsem ale pohled na mojí matku, otce a bratra, kteří se usmívají od ucha k uchu a zapalují svíčky mi všechno připomněl.

„Všechno nejlepší k sedmnáctinám Katie."

Prohlásili všichni sborově a já přeskočila přes pohovku. Moje narozeniny mi vypadly z hlavy, ale jim ne. Alex se rozběhl a skočil mi kolem krku. Obmotal ruce kolem mě a nadšeně jásal.

„Sfoukni svíčky a přej si něco!"

Alex odskákal k tátovi a pozoroval jak drží dort. Dojalo mě to, tak dlouho jsem neslavila své narozeniny, že jsem na ně úplně zapomněla. Na jeden nádech jsem svíčky sfoukla a objala mámu i tátu.

„Moc vám, děkuju..je to úžasné."

Oba mi vlepily pusu na tvář a já si je prohlížela jako pokaždé. Vždy jsem si do paměti snažila vrýt každý jejich rys. Mámin úsměv, tátovi vrásky kolem očí každou maličkost. Naše rodina byla šťastná, ale stejně nezapomenu na obavy a strach v jejích očích. Byl to první měsíc, kdy jsem začala žít tady. Nový dům, nový začátek, nový pokoj. Vzbudila jsem se pozdě v noci a dostala žízeň. V tichu abych nikoho neprobudila jsem chtěla dojít dolů do kuchyně pro sklenici vody, ale tehdy vylétla z ložnice máma. Volala moje jméno, zněla vyděšeně, tváře měla červené a oči jí začínaly plavat v slzách dokud mě nespatřila stát v pyžamu v kuchyni než přiběhl i otec se stejně vyděšeným výrazem. Tehdy mi došlo, jak moc jsem jim ublížila, jak každou noc spali jen napůl, nemohli usnout ze strachu, že pokud usnou, tak já už tam nebudu.

„Tohle je pro tebe.Doufám, že se ti bude líbit."

Jako mávnutím ruky se příval vzpomínek rozplynul a máma vytáhla odněkud malou krabičku. Vtiskla mi jí do rukou a krabička lehko sklouzla po materiálu látky mých rukavic do dlaní. Byla veliká asi jako má pěst a elegantně zabalená do modrého papíru se zářivě žlutou mašlí. Skoro mi bylo škoda jí otevřít. Rychle jsem mámu objala a do ucha jí zašeptala slova díku.

„Přesně tak, moje malá holčička už je zase o rok starší. Taky pro tebe něco mám."

Táta odložil dort ze svých rukou a sáhl do skříňky nad sporákem, což mi přišlo komické. Stále pro mě bylo vědomí, že můj otec vaří nové a nazvat kuchyni jeho královstvím mi nesedělo. Nicméně jen o chvíli později se u mého obličeje objevil další balíček. Nebyl nijak extra zabalený, vlastně mi ihned došlo, co to je. Balení šlo lehko otevřít a já vytáhla pár černých rukavic se skoro neviditelnými kamínky po stranách zápěstí. Byly krásné.

„Snad ti padnou, nebyl jsem si úplně jistý velikostí, ale..."

Vrhla jsem se tátovi kolem krku a nechala se od něj obejmout.

„Jsou perfektní, díky tati. Hned je vyzkouším."

Táta mne pustil a já dopadla na nohama na podlahu. Opatrně jsem položila krabičku od mámy na kuchyňskou linku a sundala své rukavice na sobě. Neměla jsem jiné, vlastně jsem neměla ani potřebu si nové kupovat. Rukavice od táty sedly skvěle, jen bylo jasné, že budu muset dávat pozor na dotek u lokte. Látka dosahovala jen k mému zápěstí, takže dlouhý rukáv nebo zvýšená opatrnost bude muset být nutností.

„Líbí se ti?"

Alex nakukoval zvědavě přes desku linky a kontroloval celou situaci, alespoň na moment. Více se zajímal o sladký dort jen kousek vedle. Ubezpečila jsem tátu velkým úsměvem a chystala se vrhnout na dárek od mámy. Lehký dotek na mém rameni a její dech u mého ucha mě ale zastavil.

„Možná bys tohle měla otevřít v soukromí nahoře."

Mezi prsty mi proklouzávala ozdobná stuha a já zmateně strčila krabičku do kapsy mé mikiny s poznámkou, že to rozbalím hned jakmile budu v soukromí.

„Ehmm, taky pro tebe něco mám."

Alexův hlas mě donutil podívat se dolů. Vyrost v jeho deseti letech byl dost chytrý a klučičí lumpárny mu koukaly z očí. Vypadal nervózně, ale s klidem a obrovským úsměvem mě vzal za ruku a táhl po schodech nahoru do jeho pokoje. Byl naproti přes chodbu proti tomu mému a jako vždycky se tu nacházel všudypřítomný nepořádek, hračky válející se po koberci a zdi polepené jeho vlastními kresbami. Vždy, když jsem vešla sem moje oči zaletěly ke zdi na jeho posteli. Visela tam mě moc dobře známá kresby. Tenkrát jsem mu jí vrátila, ale tenhle obrázek byl připomínkou všeho, co se stalo.

„Co tady děláme?"

Alex pustil mojí ruku a usadil mě na postel, zvídavýma očima kontroloval, že se ani nehnu a pak ponořil ruce do košíku s jeho hračkami. Několik hraček vyhodil pryč za jeho záda, dokud nevytáhl stroze zabalenou krabici do vánočního papíru. Jako by nesl ten nejcennější poklad položil krabici vedle mě a pak se vyškrábal na jeho povlečení.

„To je pro mě?"

Když Alex kývl přisunula jsem si krabici do klína a prohlížela si jí. Izolepa se na pár místech odlepovala a na kouscích šlo i zahlédnout hnědou krabici pod papírem.

„Koupil jsem to sám."

Už jen vědomí, že mi Alex něco koupil mě hřálo. Byly malé chvilky, záblesky, kdy jsem si dovolila pozorovat alexovu auru. Zrovna teď byla šťastná a taky zvědavá, možná čekal na mojí reakci z dárku, který mi koupil. S nadšením jsem opatrně odtrhla kusy papíru a hodila ho na zem. Krabice byla ve tvaru čtverce a celá hnědá. Bez žádného popisu nebo čehokoliv jiného, žádná nápověda k obsahu. Jemně jsem tím zatřásla a pozorovala, jak se Alex zděšeně nadechuje.

„Ne, to nesmíš!"

Proč ne?... S největší opatrností jsem odklopila víčko a pak jemně odstranila hedvábný papír na vrchu. To, co bylo uvnitř mě překvapilo. Nevím, čekala jsem od Alexe něco jiného, ale udivily mne skleněné prstence na vrchu. Alex se mi přilepil na bok a ukázal na malý kroužek, který byl uprostřed toho všeho.

„Vytáhni to."

A já to udělala. Můj ukazováček vklouzl do očka a pak má paže stoupala nahoru. Bylo překrásné. Na dlouhých šňůrách visely skleněné perly, kroužky a kapky. Neměla jsem slov. Skleněné obrazce odrážely světlo a vrhaly na stěny barevné odlesky. Došla mi slova. Nádhera, to jediné slovo mě napadlo.

„Je to pěkný že jo? Líbí se ti to?"

Objala jsem Alexe a tiskla jej u sebe. Na malý okamžik mě obalila aura nesmírné radosti, stejné jako byla ta Alexova, když se Alex dotkl mé ruky. Rychle mě pustil a zatvářil se provinile. Věděl, že by se mě neměl dotýkat, ale nevadilo mi to.

„Díky, bráško je to krásný. Pověsím si to do pokoje."

Alex mě následoval, když v okamžiku, kdy moje nohy zamířily k mému pokoji. Asi před týdnem zavěsil táta k mému stropu maličký háček, teď mi bylo jasné k čemu je. Kroužek sklouzl na háček perfektně a pokojem se nesla tichá melodie a hra světel, když jsem skočila za židle na koberec. Alex si to všechno prohlížel s otevřenou pusou.

„Wau."

Zasmála jsem se, protože to jediné slovo z něj vypadlo, pak zmizel a určitě šel svůj úspěch oznámit mámě a tátovi. Tenhle dárek byl úžasný. Barevné odlesky tančící po stěnách mi připomněly jednu věc. Teď bylo z mého pokoje mé místo. Možná, až teď mi došlo, jak moc mi chyběla stará půda. Moje oči zalétly k dřevěné skříňce na polici u mého stolu. Nebylo třeba ji ani otevírat, abych zjistila, co je uvnitř. Nikdy ani jednou jedinkrát jsem jí neotevřela, protože by to vyneslo na povrch až moc vzpomínek a teď s tím nehodlám začínat. Moje ruka vytáhla krabičku od mámy a já strhla mašli. V krabičce byl řetízek, přesněji medailonek. V černých rukavicích ještě více vynikl stříbrný kov vyleštěný natolik, aby odrážel světlo. Byl jednoduchý a malý. Mezi prsty jsem otevřela maličkou schránku a prohlédla si vnitřek. Byla tam fotografie. Nikdy jsme jí neviděla, ale musela být nová. Miniaturní snímek mě, mého otce, mámy a Alexe. Vypadalo to, jako fotka před naším domem a druhá strana medailonku byla prázdná.

„Katie?!"

Alexův hlas volal z dolního patra. Přívěsek i s řetízkem zůstal v mojí dlani, ale došlo mi, kam patří. Opatrně a v rychlosti se zapínání dostalo za můj krk a zacvaklo na místo. Medailon spadl do bezpečí za límec mé mikiny.

„Katie, je tu Jason!"

Jason?! Co tu dělá?! V šoku jsem za sebou práskla dveřmi svého pokoje a schody sbíhala po dvou. Dneska tu neměl být, tak co tu dělá?! Musela jsem to zjistit.