Obloha se stáhla do nechutného tmavého oblaku nad mou hlavou. Jako by někdo rozhodl, že dnes se den stane ještě horším. Během chvíle prořízl atmosféru ruchu města obrovský hrom následovaný bleskem. Obloha se na moment rozzářila a energie blesku oživila temné mraky. Lidé kolem mě se ve spěchu pustili do běhu ve snaze najít úkryt. O necelou chvíli později se na chodníku přede mnou začaly rozšiřovat tmavé skvrny. Obrovské dešťové kapky padaly v prudké spršce dolů na zem. Tvořily se první kaluže, kapky bubnovaly do oken, střech aut a pomalu stékaly po obchodních výlohách na chodník, kde se rozpustily a spojily v prameny vody. Zaklonila jsem hlavu vzhůru. Nechala jsem chladnou vodu dopadat na můj obličej a nechat stékat po krku dolů. Kapky prudce dopadaly na mě způsobujíc mírnou bolest zabodávajících se jehliček po celém mém těle. Oblečení mi celé nasáklo vodou a bylo, tak akorát připravené na cestu do pračky. Mokrou kapuci jsem si přetáhla přes hlavou i když to nemělo žádný efekt. S rukama v kapsách jsem se vyhýbala kalužím na chodníku a krok za krokem jsem nakonec došla přímo k naší ubytovně. Otevřela jsem těžkou bránu a vklouzla do tmavé, studené chodby. Voda mi kapala z oblečení na podlahu a zanechávala mokrou stopu. Zula jsem se z bot, které jsem odkopla pryč. Otřásla jsem se zimou, kterou jsem najednou cítila všude po těle.

„Jdi se umýt, převléknout a pak za mnou přijď do kanceláře."

Sebastien prošel ledabyle kolem mě, mířící pravděpodobně do jídelny. Nedal na sobě vždy nic  znát, jen vážný a seriózní, jako pokaždé. Opatrně jsem, jako zmoklá myš stoupala po schodech do druhého obytného patra s našimi pokoji. Naštěstí zde byla díky topení vyšší pokojová teplota. Chodbou jsem našlapovala po hustém koberci přímo ke konci k mému pokoji. Cestou jsem minula těžké dubové dveře od „Zašívárny" uslyšela jsem tlumenou hudbu a hlasy. Rozhodně byla obvyklá oslava, jako po vyřešení jakéhokoliv případu. Prošla jsem kolem a minula dveře od pokojů ostatních. Vklouzla jsem vděčně do vlastního pokoje a zamknula za sebou. Shodila jsem ze sebe veškeré oblečení , které hned putovalo do koše s prádlem a dala si dlouhou sprchu. Převlékla jsem se do čistých tepláků, trička a přes hlavu si přetáhla mikinu. Neobtěžovala jsem se s sušením vlasů. Jen jsem je rozčesala a nechala je uschnout samotně. Vyklouzla jsem v pantoflích na chodbu a pomalu se dostávala k Sebastienově kanceláři, která byla hned za rohem. Neklepala jsem, ale jen jsem otevřela dveře. Sebastien seděl za svým stolem položený do hromady papírů. Ani nevzhlédl, když jsem vešla.

„Posaď se, kam chceš."

Automaticky jsem zamířila ke svému místu u okna. Posadila jsem se do výklenku, zády se opřelo o zeď a do klína si položila naducaný hebký polštář. Venku byl stále liják. Voda bubnovala do skleněnýc tabulek okna a vytvářela pomalé potůčky, které kapaly dolů.

„Už nevím, jak ti mám vysvětlit, že tyhle tvoje akce jsou jen nebezpečné a hloupé, nezodpovědné a taky velmi riskantní. Někdo vás mohl vidět."

Vnímala jsem hořkost Sebastienových slov, ale tohle nebylo poprvé, co tu takto sedím. Za ty roky si každý zvykne. Pohled jsem upírala ven z okna na černé , zatažené nebe. Pro mě to bylo fascinující.

„Stopařko podívej se na mě, když s tebou mluvím."

Obrátila jsem pohled k Sebastienovi za stolem, který s propletenými prsty před sebou v hromadě papírů mě pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Cítila jsem odlesk jemných úponků barev, které prosakovaly skrz něj. Indigová a šedá, barvy, které se mi pro Sebastiena staly typickými. Znamenalo to vyčerpanost, kterou symbolizovala šedá barva, a dále indigová, která znamenala rozvážnost, inteligenci a u Sebastiena i starost.

„Jelikož vím, že ti nemusím popisovat, jaké problémy teď kvůli vám mám, tak přejdeme rovnou k věci. Eliotta Summerse jsem předal k jeho rodině. Po Camově zásahu si na nic nevzpomněl. Bylo mu vysvětleno, že jej našli záchranáři v bezvědomí, a identifikovali jej, jako pohřešovaného..případ je tímto pro nás uzavřen."

Sledovala jsem, jak se Sebastien plynule odráží od stolu, zvedá se s křesla a přes vrzající podlahu přechází k nástěnce a strhává jak fotografii Eliotta Summerse, tak ostatní věci, které se případu týkali. Veškeré papíry byly zmačkány v Sebastienových dlaních a pak letěly vzduchem, jako míč přímo do koše u stolu.

„Jelikož sis určitě všimla, že teď máme nového člena na nějakou dobu, tak..."

Zakroutila jsem očima, když jsem si vzpomněla na "nového člena" Rozhodně jsem nezapomněla na ten pohled z předního sedadla.

„....vidím to, Stopařko! Jeho jméno je Ethan, Ethan Fox....bratr naší Brittany Fox."

Sebastien zabodl ukazováček na fotografii Brittany Foxové na nástěnce a pak se posadil zpátky do židle u svého stolu. Nehnula jsem se zatím ani o kousek. Nastalo ticho přerušované zvukem dopadajících kapek do okna. V nestřežené chvíli jsem mihla kotkem oka ke dveřím ven z pracovny, moc dobře jsem věděla, co se za nimi děje.

„Meghan! Co jsem ti říkal o odposlouchávání za dveřmi mojí kanceláře?!"

Kousla jsem se zevnitř do tváře, když Sebastien zakřičel směrem ke dveřím od který se o chvilku později ozvalo Meghanino zajíknutí  a následné zvuky klapání bot.

„Promiň Sebastiene!..."

Mrkla jsem pohledem po Sebastienovi. Stále sledoval pohledem dveře,  a potom se obrátil ke mně. Ne, já a ostatní jsme nebyli jediní, kdo má zvláštní dary nebo schopnosti na obtíž.

„Ethan Fox byl obeznámen s naší aktivitou a toho, co děláme. Do doby než nalezneme jeho sestru se stane náš domov i tím jeho. Bude se s vámi společně učit, dokud nebude mít informace o jeho sestře."

Hltala jsem každé Sebastienovo slovo. Tahle polorozpadlá stará ubytovna stěží zvládne dalšího nájemníka, navíc představa dalšího člověka v mém prostoru se mi dvakrát nezamlouvala, ať už se jednalo o kohokoliv. Byla jsem vyrušena ve svých myšlenkách, když Sebastien přešel ke dveřím, které otevřel a ukázal mi rukou ven. Na jeho znamení jsem opustila svoje pohodlné sezení a prošla kolem něj pryč na chodbu. Je konec...

„Ber to z té lepší stránky, Stopařko. Čím dřív najdeš Brittany Fox, tím dřív ten chlapec bude moci odejít. Večeře je dnes hromadná v Zašívárně. Ostatní oslavují, připoj se nebo si vezmi večeři k sobě do pokoje. Dobrou noc."

Sebastien za mnou dveře zabouchl a já zůstala stát na chodbě. Nějakou dobu jsem stála opřená o zeď. Rychle se stmívalo a bouřka začínala venku zuřit v plné síle. Jako na zavolání se v tu chvíli ozval můj žaludek, aby ne....od rána jsem nic nejedla, kvůli mému nočnímu objevu.  S hladovým povzdechnutím jsem se vydala k dvoukřídlovým dubovým dveřím a otevřela je. Na okamžik mě zaplavila silná hudba a dostal se mi pohled na vyzdobenou klubovnu se sraženými sedačkami, aby se tak vytvořil malý taneční parket, stolek plný jídla a pití spolu s talíři a skleničkami.

„Jsi zpátky! Oslavujem zmrtvýchvstání Eliotta Summerse a konec další dřiny, jde se slavit! Dej si jídla a pití, co hrdlo ráčí!"

Tyler mě s jeho podle mě přitroublým úsměvem vítal od stolního fotbalu do kterého byl zabraný s Camem. Jak bylo vidět Audrey seděla u jídla a nohou poklepávala do rytmu o podlahu, Meghan předváděla na kousku volného místa její taneční praktiky do rytmu silné techno hudby. A jak se ukázalo, nejen ona. Viděla jsem pouze siluetu zezadu, ale obrys bílé košile a černých kalhot zezadu s hnědými vlasy mi byly dost jasnou nápovědou s kým mám tu čest. Zaměřila jsem se na stůl s večeří. Prošla jsem po kraji ke stolku, kde byla i Audrey. V pozdravu na mě kývla a dál se ztrácela v hudbě. Popadla jsem spodní talíř o kterém jsem si byla jistá, že bude čistý a začala si na něj nandávat porci svojí dnešní večeře. Překvapivě se, jako hlavní chod ukázala pizza. Jako první na můj talíř putovaly zbylé dva její kousky.

„Je celkem milý...."

Stiskla jsem talíř v rukou pevněji, když jsem uslyšela Audreyin hlas ve svojí hlavě, a naštěstí jsem talíř nepustila. Pokračovala jsem v plnění mého talíře dalšími mňamkami, co se mi pod ruku dostali. Trocha salátu a zeleniny, hrst chipsů na později....

„....opravdu mu moc záleží na nalezení jeho sestry. Myslím, že se cítí špatně z toho, že jsi šla pěšky v tom dešti. Chtěl aby jsme se pro tebe vrátili....zajímavý, ne?"

„Jo, naprosto s tebou souhlasím, Audrey a taky už ho Meghan něčím přetáhla po hlavě, nebo to je ještě na dnešním programu?..."

Měla jsem už naložený plný talíř večeře a přemýšlela o malém dezertu. Koláč nebo puding?....

„Koláč je lepší. A ne, celkem si myslím, že mezi nás zapadne. Meghan ho ale málem počmárala propiskou, když jsme mu asi přes půlhodinu vysvětlovali, jak to tu funguje."

Na Audreyinu radu jsem si vybrala malý kousek koláče a opatrně ho položila na tác, kam jsem si přidala i talíř. Měla jsem živou představu o tom, jak se Meghan její dovednost znova vymyká z rukou.

„Už jste zjistili něco víc o té jeho sestře, Brittany?..."

Trochu mě zarazilo, když jsem hned Audrey neslyšela odpovídat na moji otázku a proto jsem jí v hlavě ještě pro jistotu zopakovala.

„Slyšela jsem tě, promiň. Ne, neptali, ale můžeš se ho zeptat sama."

Koutkem oka jsem pak viděla, jak se Audrey zvedá z pohovky a odchází se připojit k Meghan na tanec. Za mými zády jsem cítila něčí přítomnost, která zrovna přišla. Pokračovala jsem nenuceně v přípravě své večeře, už jsem jen plánovala nalít si vrchovatou sklenici Coly, která pak dovršila obsah mého večerního meny. Uslyšela jsem za sebou odkašlaní.

„Ehmm, ahoj...promiň. Já jsem Ethan, Ethan Fox."

Vzala jsem tác oběma rukama a otočila se. A otočila jsem se přímo tváří tvář, onomu novému členovi.  Hned mě napadla spojitost mezi ním a jeho sestrou. Sourozenecká podobnost se nedala přehlédnout. Stejné oči, stejná barva vlasů, vystouplejší obličejové rysy. Všimla jsem si přede mnou natažené ruky, ale s oběma plnýma rukama byla nulová šance abych jí přijala. Od napřažené dlaně jsem pohledem doputovala zpátky k obličeji. Když jsem si všimla jeho zvláštního výrazu tázavě jsem se na něj podívala.

„Jo, aha vlastně promiň..máš plné ruce, tak jindy."       

Stáhnul ruku zpátky a pokračoval v mém prohlížení mě. Ignorovala jsem jeho zastavení u mých vlasů, které byly celé mokré a modrý pruh mi visel do očí. Bylo to až moc dlouhé a trapné, obešla jsem jej i s tácem a mířila ven, směrem ke dveřím. Uvědomila jsme si, že s plnýma rukama si takhle dveře neotevřu, už jsem se nadechovala, abych zakřičela na Maghan a ta mi otevřela, když se dveře otevřely. Ale ne samy. Ethan Fox je otevřel. Proplula jsem bez poděkování dveřmi ven, sbíhaly se mi sliny při sledování mojí hostiny na tácu.

„Počkej, ani neznám tvoje jméno!"

Nezastavila jsem ani nezpomalila, když se chodbou rozlehl dupot běhu tlumený kobercem a vedle mého boku náznak bílé košile. Byla jsem už jen dva pokoje od toho mého.

„Ty jsi prý ta, kdo může najít mou sestru, je to pravda?..."

Silná aura emocí přímo sálala od něj. Pocity strachu, starostlivosti a lásky byly skoro hmatatelné, jak se ve vlnách vytrácely v prostoru. U dveří mého pokoje jsem je loktem nacvičeně otevřela a vklouzla dovnitř. Dveře jsem si přidržela a otočila se na postavu před nimi.

„Možná. To nedovedu přesně říct."

Už jsem viděla, jak se s rukama v kapsách nadechuje, k té jednoduché základní otázce. Jak?...

„Hele, to ti nedokážu zrovna teď vysvětlit. Jsem za dnešek unavená, vyčerpaná, promoklá a celkově hladová. Zítra ti toho třeba řeknu víc, ok?....fajn, dobrou noc."

Dveře jsem před sebou s cvaknutím zavřela a otočila klíčem v zámku. Rozsvítila jsem světlo, tác položila na postel a snědla úplně všechno. Neuvědomila jsem si, že jsem byla bez jídla, tak dlouho. Potom jsem usnula a jen si přála, abych už dnes v noci nemusela nikoho hledat v černobílých uličkách.

Zdravím :D.....nazdar všichni. Další kapitolka je na světě. Jak se vám líbila? A co říkáte na Ethana? No, nevadí.....děkuju vám za všechny votes a budu ráda, když v tom budete pokračovat i nadále, komentář taky potěší :D Děkuju, jste zlatí :D