„OK, jste připravený, lidi?"

Dnes až moc optimistická Meghan přejela všechny pohledem. Každý byl převlečený do obyčejných věcí. Džíny, trička, a bundy plus k tomu dva batohy, které zrovna teď měl jeden z nich Cam a druhý Tyler.

„Sebastien nás za tohle, akorát zabije, až to zjistí."

Šla jsem poslední v zástupu, jako vždycky. Ulicemi města jsme chodili bez povšimnutí, jako skupinka puberťáků o kterou se nikdo nestará.

„Minule to neudělal."

Přihlásila se o slovo Audrey, která i přes to všechno kolem šla se sluchátky na uších. Cam s Tylerem šli v předu. Starali se o mapu a cestu, Meghan s Audrey za nimi a já byla ta, kdo to uzavíral. Vypnula jsem veškeré dění kolem a raději se koncentrovala na aury kolem. Žena, která tlačila kolem nás kočárek s dvojčaty, které se hlasitě hlásily o její pozornost vyzařovala záblesky zelené a červené barvy se žlutou. Bylo vidět, že je vystresovaná, ale zároveň šťastná a milující. Muž v obleku, který nesl kufřík v ruce a u ucha držel mobil a telefonoval se přímo obalil modrou barvou. Trpělivost a důvtip...

„Hej, Stopařko!"

Zamrkala jsem a svět se vrátil do normálních barev. Ulice se teď zdála hlučnější než předtím a více chaotická. Došlo mi, že jsem ztratila skupinu a teď byli o půl ulic vepředu než jsem byla teď. Mávali na mě. Dohnala jsem je ve chvíli, kdy zatočili za roh a cesta mohla pokračovat. Šli jsme asi další hodinu, za stálého fňukání Meghan o našem smýšlení nepoužívat městskou dopravu ani taxík a Tylerova líčení o poslední nejnovější verzi  jeho oblíbené počítačové hry. Poslouchala jsem, ale do diskuze se nezapojila. Začala jsem poznávat tu horší část města. Vlastně jsem se začínala trochu orientovat. O téhle části se vlastně nemluvilo, lidé se jí spíše rádi vyhýbali a dělali, že neexistuje. Bylo to stará opuštěná poničená část města. Co vím, tak to byla ta nejstarší část. Postupem let se zmodernizovaly okolní budovy a ze srdce města se stal zchátralý do očí bijící nepořádek a ostuda společnosti. Stahovali se sem chudí, bezdomovci, lidé, co chtěli být ve velkém ústraní, kvetla zde kriminalita jako o závod. Super místo pro pět teenagerů...

„Nepřipadá vám, že sem chodíme, až moc často? Za chvilku budeme moc všem tykat."

Meghan zamávala přes silnici skupince nám už známých tváří. Netřeba podotýkat, že to byla zrovna skupina, které se každý normální člověk vyhne.

„Ber to s nadhledem. Chodit kolem domů s velkýma zahradama a bázeny by nebylo takový vzrůšo."

Tyler si nadhodil batoh na zádech a soustředil se spolu s Camem na mapu.

„Poznáváš to, Stopařko?"

Všichni jsme zastavili a Cam ukazoval na vzdálenější konec ulice. Zaostřila jsem zrakem tam a rozeznala blikající neonový nápis. Ano.... Přikývla jsem a jako první jsem všechny vedla vpřed. Cam šel za mnou, pak Audrey, Meghan a poslední Tyler. Čím blíže jsme byli k tomu podniku tím víc jsem se snažila zachytit kousek aury, kterou jsem hledala.

„Dneska to uděláme jak? Je to sedmnáctiletej kluk. Dost pochybuju, že dobrovolně půjde nás následovat zpátky, nebo myslíte, že jo?"

Slyšela jsem, jak pak Tyler Meghan něco vysvětluje, ale moc jsem to nevnímala. Položila jsem dlaň na chladnou omítku zdi. Cítila jsem tu stopu. Je tam.... To uvědomění a jistota mě utvrdila, že po dnešku bude další případ, který zmizí ze seznamu. A přibyde další....Jemný tlak ruky na mém rameni mě donutil se otočit. Audrey mě pozorovala s otázkou v očích, i když už všechno věděla. Dotkla se mě, a to stačilo. Začala jsem promýšlet, co uděláme. Jaksi je jasné, že teď nás každý vidí, a přeci jen skupina pěti puberťáků před takovýmhle podnikem by mohlo být divný. Ukázala jsem prstem na Cama.

„Jdi dovnitř."

Cam nedal nic najevo. Byl z nás nejstarší, a přeci jen tu byla šance, že si ho jen tak nikdo nevšimne, když tam půjde. Nemohla jsem poslat nikoho jiného. Cam prošel kolem nás všech a zmizel ve dveřích. Pak jsem začala odpočítávat. 1 minuta....2 minuty....7 minut...12 minut....

„Jdu dovnitř."

Meghan jsem zastavila jednou napřaženou rukou. Zjevně se mnou nesouhlasila, ale ještě to nechala být. Cítila jsem z ní vlny nervozity a strachu, který se snažila zakrýt. Ruku jsem stáhla pryč a dala si jí do kapsy. V tu chvíli jsme sebou všichni trhli. Dveře se otevřeli a vyšel Cam v závěsu za ním přišel ten kluk. Bylo vidět, jak se zmateně rozhlíží a Cam ho vedl do jedné uličky v protější straně ulice. Dal nám znamení a my se pomalu blížili za jejich zády k nim. Neslyšela jsem o čem mluví, ale Cam odvedl dobrou práci. Chytila jsem Audrey za rukáv její bundy.

„Řekni Camovi, ať ho dostane až na konec té uličky. Je slepá. Půjdeme za ním."

Audrey přikývla a Cam se o moment později nepatrně ohlédl. Byla to ta samá ulička, kde jsem skončila předtím. Přesně u těch kontejnerů ten kluk rozhodil rukama do prázdna.

„Tak, kde to je?.."

Cam potřásl hlavou a zůstal stát. Dala jsem mu tázavý pohled, co tomu klukovi řekl, aby ho dostal ven, ale v ten moment se otočil.

„Hej, co to má bejt? Kdo jste?..."

Zatarasili jsme cestu ven. Byl to on. Přesně, jak jsem si jej vybavovala. Klouzal po nás všech pohledem, až se zastavil na mně.

„Tebe znám."

Protočila jsem oči. Nápodobně... Vždycky si mě pamatují. Cam zůstal stát a ten kluk byl naprosto zmatený, ale já se nedivila.

„Ok, jsme tady kvůli tobě, protože jsi zdrhnul z domova  a tvoji rodiče, tě hledaj, takže si sbal svý věci a pojď s náma."

No, to bylo jednání Meghan. A nezabralo. Zůstala jsem stát vzadu, když vykročila se svým rozkazovačným tónem dopředu. Bylo vidět, jak spíš opovržení proběhlo přes tvář toho kluka. Taky bych se vysmála každému, kdo by mi tohle řekl. Strčil si ruce do kapes u svých kalhot a ležérně se vydal pryč.

„No, jasně. Nevím, kde jste přišli na takový kraviny, ale jděte radši do školy děcka."

Snažil se projít kolem, ale Audrey se postavila před něj a položila mu ruku na rameno.

 „Počkej...tvoje jméno je Eliott Summers, studuješ na střední a jsi zadák ve fotbalovém týmu....á máš mladší sestru, kterou máš rád."

Pro nás bylo jasné, že se mu Audrey přehrabuje v hlavě, a hledá záchytné informace, co by ho donutilo jít dobrovolně s námi. Viděla jsem, jak se mu přes obličej střídají emoce..překvapení, nedůvěra, vztek. Silně odstrčil Audreyinu ruku a rozhodil rukama.

„Hrabe vám?..Jděte ode mě! Nevím, kdo kruci jste, ale vypadněte odtud!"

Tyler pomohl na nohy Audrey, která upadla a bylo vidět, že teď se mírně motá. Teď jsem byla v cestě jenom já, jenže já jsem jen nehnutě stála na místě. Viděla jsem, jak Eliott zůstal stát a měřil mě. Pak potřásl hlavou a chystal se udělat další krok.

„Came, dělej něco, nebo ho složím k zemi, jako minule cihlou toho grázla!"

Eliott ztuhnul v polovině kroku a ohlédl se přes rameno. Zděšení poté pobavení v jeho tváři vyměnil namyšlený výraz, když měřil pohledem Meghan, která se kousala do rtu a přemlouvala očima Cama.

„Vy jste blázni."

Otočil se zpátky a chtěl vypadnout. Cam se dal s povzdechem do pohybu, ale přímo před mým obličejem proletěl napůl rozbitý kus nábytku. Tipovala jsem židli.Eliott ztuhnul a zíral s ústy otevřenými před sebe, na kus rozbité židle, která se vznášela před ním. Otočil se zpátky. Meghan stála s rukama napřaženýma a plně soustředěná na svůj cíl. Eliottovi oči se rozšířily šokem a pak se hned chtěl dát na útěk. Skočila jsem před něj a zatarasila mu cestu. Byl v pasti. Otáčel se dokola a bylo vidět, že má strach, velký strach. Vlny strachu z něj tryskaly v neuvěřitelné síle, ani jsem se nemusela soustředit a viděla, jak prosakuje každou částí jeho těla.

„Co jste zač?!..."

Ptal se mě. Díval se na mě, a nevnímal Cama, který stál za jeho zády. Upoutala jsem jeho pozornost a ve chvíli, kdy jsem viděla Camovu ruku natahovat se k jeho rameni promluvila.

„Věř mi, že tvoje záchrana."

Zmateně se zamračil, ale pak se jeho oči obrátily v sloup a svezl se k zemi u mých nohou. I kdybych se pokusila ho chytit, tak pochybuju, že bych udržela jeho váhu. Střetla jsem ses Camovým pohledem. Navzájem jsme kývli. 

„Dobrá práce."

Všichni jsme byli v pohodě a zírali na klidně oddechující tělo Eliotta Summerse.

„Co s ním?"

Tyler si sundal poprvé batoh ze zad a začal se v něm přehrabovat, než vytáhl znovu mapu a jeho tablet. Chvíli si s ním hrál, než ho vrátil zpátky.

„Navrhuju zavolat Sebastienovi..."

Audrey moudře uvažovala, jako vždycky. Přetáhla jsem si kapucu svojí bundy a zip zapnula až ke krku.

„To nebude třeba."

Prohlásila jsem a všichni se na mě zmateně otočili. Moc dobře jsem věděla, co říkám. Vlastně jsem to zjistila už před chvilkou. Věnovala jsem pohled jen Audrey, které se o moment později objevilo v očích poznání.

„O-ou..."

Zamumlala.

„Přesně tak, Audrey, ale to je podle mne slabé vyjádření...."

Já jsem zůstala otočená zády, ale ostatní zírali za mě a poté sklopili pohled na zem. Zvuk klapajících podrážek vytvářel tu pravou atmosféru a po pár vteřinách se Sebastien sklonil k bezvládnému Eliottovi. Zkontroloval životní funkce, a pak se postavil.

„Předpokládám, že se nemusím ptát, kdo je za tohle zodpovědný....Stopařko?"

Nevinně jsem pokrčila rameny.

„Kdyby jsi byl někde k dispozici, řekli by jsme ti to, jenže jsi tu nebyl a byla dost velká šance, že se přesune jinam. Bylo už načase ho vystopovat."

Tím to pro mě skončilo. Měla jsem důvod, který nemohl vyvrátit, a Sebastien to věděl.

„Neříkám, že nebylo třeba uzavřít případ, ale jak by jste dostali toho chlapce odtud? Nést ho snad přes půlku města všem lidem na očích?..."

„Tak to není, Sebastiene...."

„Nechci tvoje vysvětlení Audrey. Byl jsem vyzvednout něco důležitého. Ještě štěstí, že máte mobil s GPS lokátorem.Vezměte jej do auta. Parkujeme za rohem."

Tyler s Camem vzali Eliotta za ruce a nohy. Několikrát jim přitom vyklouzl, jelikož bylo jasné, že muší váha to nebude. Pomohla jsem jim a nesli jsme ho pryč. Sebastien šel první a Meghan s Audrey asistovali při našem pokusu neupustit tělo na špinavý chodník. Překvapivě se nám to povedlo. Sebastien stál u dveří dodávky a doširoka je otevřel. Vmanévrovali jsme dovnitř a Cam dotáhl spícího Eliotta do rohu, kde ho podepřela Meghan s Audrey. Moc jsem se nesoustředila na svoje cítění, ale když bylo o tenhle problém postaráno moje počty neseděli. Mělo nás být dohromady šest..beze mě pět i se Sebastienem, tak proč cítím šest druhů aury?... Zamračeně jsem stála uprostřed kufru dodávky, kam se usazoval teď Cam s Tylerem, Meghan a Audrey plus nehybný Eliott, když si Sebastien odkašlal.

„Ehmm, jeden z vás bude muset jít zpátky pěšky. Bohužel."

Hodili jsme na sebe s ostatními divné pohledy a já se pak podívala na Sebastiena. Povytáhla jsem obočí a seskočila dolů z dodávky. Sebastien mi nebránil, když jsem mířila dopředu ke dveřím sedadla spolujezdce. Síla aury sílila. Trhnutím jsem otevřela dveře a ze sedadla spolujezdce na mě zíral pár hnědých teplých očí s milým úsměvem. Chlapeckým  úsměvem..... Tak tohle Sebastien vyzvedl.... Otočila jsem se na Sebastiena a i ostatní, kteří teď nakukovali odzadu.  Myslím, že chtěl neznámý cizinec promluvit, protože zvedal ruku v jakémsi gestu. Přibouchla jsem dveře zpátky a strčila ruce do kapes, prošla klidně kolem Sebastiena a dokořán otevřených dveřích dodávky, nechala všechno za zády a aby se neřeklo zavolala.

„Uvidíme se doma!"

Odezvy se mi nedostalo, jen o okamžik později kolem mě za hlasitého zvuku projela právě naše dodávka.

Ahoj, tak co na kapitolu říkáte? Líbila?...Doufám, že ano. Moc vám děkuju za vaše votes, jste úžasní, moc díky a snad teda budete číst i dál :D