Tak dneska je to krátké :( Ale tak snad to nebude tolik vadit. Mám hromadu učení a stihla jsem  dopsat jen maličký kousek, co byl už rozepsaný z minula :( Pokud budu mít náladu a hlavně čas, tak zítra bych možná napsala další kousek, ale pochybuju, že to publikuju :/

Opravdu se rychle setmělo., když celá naše skupina proklouzla obřími dveřmi do temné chodby nebylo vidět ani na krok. Ethan jdoucí vepředu rozsvítil baterku a kužel světla osvětlil zdi a podlahu. V tichosti každý z nás pokládal nohu před nohu v tiché chůzi. Tam nahoře se něco stalo. Něco o čem mohl každý přemýšlet, ale jediné na co, jsem dokázala myslet já....byl Cam. Byla jsem natolik zahloubaná ve svých myšlenkách, že jsem narazila do Tylerových zad v okamžiku, kdy zastavil.

„Au, Tylere..promiň."

Poslepu jsem si vracela rovnováhu a uvědomila si, že všichni zastavili a dost nervózně se ošívají. Co to?...

„Doufám, že se vám váš malý výlet líbil, protože tohle jsem čekal pouze od Stopařky. Je pozdě. Zalezte do svých pokojů!"

Sebastienův hlas se rozléhal, jak celou chodbou, tak v našich hlavách, aspoň to jsem odhadovala podle toho, jak si každý začal třít spánky, hlavně Audrey pokorně sklonila hlavu a hnala se okamžitě chodbou pryč k pokoji do hlavní chodby. Meghan jí byla hned v patách. Pomalu a opatrně jsem zvedla hlavu, než jsem si v kuželu světla všimla stát známý pár bot, pokračující černými kalhotami, pak bílou košilí a známým obličejem s naštvaným výrazem. To vůbec nebylo dobrý. Já, Tyler i Ethan jsme se pohnuli jako jeden kolem Sebastiena. Stihla jsem udělat pouze dva rychlé kroky, než...

„Ty, ne Stopařko. Následuj mne do mojí kanceláře."

Zamrzla jsem v polovině pohybu a s nechutí se otočila. Zajímavé, jak mne Tyler i Ethan na okamžik stiskli rameno, když mne míjeli. Jo, podpora se bude hodit.... Ethanovi a Tylerovi kroky zanikly ve tmě a já zůstala stát na chodbě se Sebastienem sama. Nebylo to zrovna příjemné. Ze Sebastienova postoje vyzařovalo napětí a určité neklidné vlny, které se snažil potlačovat. Nervózně jsem s ezhoupla na patách a uvolnila vzduch z plic.

„Tak, kde jsi byl Sebastiene?"

Nedostalo se mi odpovědi. Místo toho se Sebastien otočil a zamířil chodbou k dobře známé místnosti. Zadržovala jsme dech, jak nejvíc to šlo a já věděla, že jsem v maléru od chvíle, co za mnou práskly dveře od kanceláře a zavrzalo křeslo, kam se Sebastien posadil.

„Vidím, že ses probrala docela dobře, Stopařko."

Neznatelně jsem kývla a přitom se mi začali potit dlaně. Já zírala na drahý koberec pod sebou a Sebastien studoval mne. Mohla jsem to vycítit.

„A jak vidím, tak jsi začala spolupracovat s ostatními. To je dobrá zpráva."

Znovu jsem kývla, ale zvedla hlavu, abych mohla na Sebastiena vidět. Přetlačovali jsme se pohledy, dokud jsme já neuhnula k oknu.

„Oni přišli za mnou, ne já za nimi."

„A dobře udělali. Je třeba s tím pohnout, a já potřebuju výsledky. O tom jsem s tebou ale mluvit nepotřeboval. Tušíš o čem s tebou chtěl mluvit?"

V krku mi narostl obrovský knedlík a oči se mi rozšířili šokem, když jsem dopadla do protějšího křesla naproti stolu. O mojí rodině.... Tu odpověď jsem našla v Sebastienově pohledu, nebylo o tom pochyb A Sebastien se opřel o lokty na stoly. Nespustil mne z očí.

„Ty máš se svým bratrem mnohem větší emocionální spojení, mělo by pro tebe být jednoduché najít stejnou krev. A podle mých informací tvé týdenní volná odpoledne měla jiné účely nejsem tušil...městský park, že?"

Zavřela jsem oči, když začal Sebastien listovat tlustou složkou. Měl pravdu. Kurážně jsem zvedla bradu.

„Ano. Chtěla jsem ho jenom vidět. Nic jsem neudělala přísahám. Věř mi, Sebastiene."

Došlo mi, že poslední slova měla zůstat v mojí puse. Zatnula jsem dlaně do opěrek, když se kolem mne prohnala vlna Sebastienových emocí. Vztek, bezmoc, lež.... Jak rychle se ta vlna objevila, tak i zmizela. V dalším momentu, kdy jsem oči otevřela Sebastien klidně listoval složkou.

„Rád bych ti věřil, Stopařko, ale tahle loď už odplula. A důvěru je těžké si získat, ale je lehké jí ztratit."

Jeho slova byla pravdivá. A pravda bolela. Byla jsem zticha.

„Ještě je čas se vrátit. Clark a Stephanie Madisonovi jsou za posledních šest let ukázkovým i rodiči a teď už jsou ochotní uvěřit, že dary, které máme my jsou skutečné. Jak špatné by bylo vrátit se ke svým rodičům, Katie?"

Slova se mi zasekla v krku. Lapala jsem po dech. Vrátit se?... Ne, to nedokážu.V koutku očí se mi začínaly tvořit slzy, které jsem rychle odehnala.

„Já se nevrátím, Sebastiene. Není to možné. Neřekl jsi jim to, že ne?"

Najednou mi srdce bilo jako splašené. Pokud jim to řekl, tak... S otázkou jsem lpěla pohledem naproti stolu a hlasitý výdech opustil mé plíce ve chvíli, kdy Sebastien skoro bez náznaku zavrtěl hlavou. Neřekl nic... Ulevilo se mi.

„Jdi do postele, Stopařko. Zítra bude další náročný den."

S třesoucími se částmi těla jsem se zvedla z křesla a jako v transu se dostala ke dveřím. má ruka svírala kliku.

„Stopařko?"

Otočila jsem se. Ani náhodou se mi nelíbil tón, který se mísil v Sebastienově hlase.

„Ano, Sebastiene?..."

Něco uvnitř mě mi říkalo, že to, co teď uslyším se mi nebude líbit. Potvrzením mi bylo i to, že Sebastien se na křesle otočil zády ke mně.

„Případ tvého bratra je poslední, který zde vyřešíš. Je mi líto. Nejdéle za měsíc ti předám všechny materiály pro tvůj odchod.Mrzí mě to."

Zalapala jsem po dechu. Jako v šoku má ruka sklouzla dolů po klice. Odchod?... Nemohla jsme cokoliv vyslovit, jen nespustit pohled ze Sebastiena.

„Al-ale Sebastie-ne, j-jak jako poslední?....proč?.pr-proč mám odejít?"

Při té myšlence se mi podlamovala kolena. Nemůžu odejít. Kam půjdu?... Několik slz mi steklo dolů po mých tvářích na koberec. Nehodlám odsud odejít dokud nedostanu vysvětlení od Sebastiena. Ten mne ale ignoroval. Neviděla jsme mu do tváře.

„Kam mám jít Sebastiene? Co budu dělat?"

Teprve teď se Sebastien otočil. Tak moc jsme proklínala Sebastiena, že se umí kontrolovat. Jeho aura byla zmatkem barev, ze kterého nešlo cokoliv vyčíst.

„Zařídím ti něco pro nový začátek, Stopařko. Nemohu udělat víc, zde máme jeden druhého. Důvěru v jeden druhého, mrzí mě to opravdu, ale musím tě požádat, aby jsi odešla."

Srdce mi vynechalo úder. Sebastien...Ten Sebastien, kterého jsme považovala za náhradu rodiče mě vyhazuje z něčeho, co bylo mým domovem. Spodní ret se mi třásl a nevím, jestli ve mně více vřel vztek nebo lítost. S těmito pocity jsem získala i odvahu.

„A kde najdeš někoho jako já?....Kdo najde všechny ty lidi? Co bude s ostatními?"

Nenáviděla jsme Sebastiena za jeho přístup.

„To už je můj problém. Nedělej to ještě těžší Stopařko. Máš spoustu možností. Tehdy jsem se staral o dívku, která přišla o rodiče a má výjimečný dar, který nedokáže ovládat, teď je z ní dívka s jedinečným darem, která celou dobu lhala. Pokud něco nesnesu jsou to lži, Katie. Proto mi věř, že tohle je ještě velkorysé z toho, co můžu udělat."

A tím jsem se rozpadla na kousky. Snaha o plynulé nádechy byla marná a bez účinků. Mám poslední měsíc..... Naposledy jsem se na Sebastiena podívala, i když byl můj pohled rozmazaný, tak jsme rozpoznala barvu smutku kolem jeho těla. Bylo mi to jedno. Nestojím o lítost.Vyřítila jsem se ze dveří z pracovny a užívala si ránu, která se doufám nesla celým domem, když obě křídla narazila do zdi. Běžela jsem, slzy mi tekly z očí. Plná zrady a vzteku jsem prolétala chodbami, přímo k mému pokoji. Nenašla jsem útěchu ani v něm. Mé ruce trhaly a házely vším, co se mi dostalo pod ruku. Můj pokoj byl jako po přečkání tornáda a až vyčerpání v ranních hodinách mne poslalo do říše snů.

Já říkala, že to je tentokrát krátké...bohužel :/ Budu ráda za nějaké vyjádření nebo tak, už začneme pomalu (rychle) uzavírat. Ráda bych dala 30. kapitol a The end ;) Tak uvidíme :) Snad nepřestanete číst ;)