Haistophe objímá Emu. Cítí její dech. Ona dýchá rychle a srdce jí bije rychleji než potkanovi, a že potkanovi tluče rychle! Haistophe to vi, protože jednoho kdysi měl. Ale to teď absolutně není podstatné.
"Jsem tady."šeptá Emě do drobného ucha a tiskne ji k sobě."Sakra dlouho mi to trvalo, ale jsem tady."
Trochu ji od sebe odtahuje a prohlíží si ji. Pleť má bledou a očividně trpící nedostatkem slunce a čerstvého vzduchu. Vlasy zplihle povislé podél vpadlých tváří. Ale stále je to jeho Ema. Vezme ji za ruku a postupně tiskne její jednotlivé štíhlé prsty. Políbí ji a nechává se omamit momentálním pocitem štěstí, který mu tak dlouho chyběl. Jak něžné.
Ale musí se ovládat. Přestože nechce.
Ema po něm nechce vysvětlení, Haistophe však ví, že jednou jí  to bude muset vyložit.
Haistophe to cestou sem vůbec neměl jednoduché. Nejprve musel přimět Janna ke spolupraci a podařilo se jim uplatit jednoho z mladších dozorců, aby jim otevřel na chodbu, Jann odvedl od Haistopheho pozornost, zatímco Haistophe sám vyšel po  schodech a připlížil se zezadu k jinému dozorci a zezadu ho uhodil připraveným kusem tvrdě překližky a zatímco ten upadl do slabé mrakoty, uzmul mu Haistophe klíč od dívčího oddělení. A tak. Až sem.
Jana chtěl na oplátku jediné: každou druhou noc klíč zapůjčit. Haistophe mu to přislíbil, navzdory tomu, že věděl, že pokud půjde vše dobře, už ten Jannuv ksicht nemusí nikdy vidět.
Teď mají šanci zmizet odtud oba a definitivně.