Jsou cítit její prsty na obličeji. Na bocích.  Pořád ho to poněkud zaráží. Myslí na minulé. Začalo to úplně jinak, ale nakrásně to může dopadnout stejně. Stejně špatně.

   Obkresluje mu rysy a jako lehký vítr jimi hladí každý jeho kousek. Jednou rukou ho uchopí za jeho. Stiskne ji. Přitáhne se k němu. Dělá mu pod mikinou a tričkem ukazováčkem kroužky na rameni. Dýchá ho, jak mu jednou vysvětlila. Haistophe to ví, Ema má stejnou frekvenci respirace jako minule, když se k tomu vyjádřila.

   On ji políbí na spánek, musí k tomu mírně zvednout hlavu. Jakmile se jeho rty dotknou její kůže, už to nejde zpět. Jazykem se jí sklouzne ke kraji oka. Ona zavře oči a skoro agresivně ho sevře a přisaje se k jeho krku. Haistophe hlasitě vydechne. Už je to dlouho. Moc jí chyběl. Moc mu chyběla. Napadlo jí v rychle projíždějících myšlenkách, které se týkaly jeho, jen jeho a jí, jeho moc, občas prosycené pauzou o černé vodě, do které padá kapka deště, že mu pak dá ostříhat své vlasy. Až k původní barvě.
   V břiše jí zevnitř naráží motýli. Jeho krásná čelist. K uchu a rukou kolem krku. Za vlasy. Tak černé. Jako tma. A pak do jeho úst. On do jejích. V ohybu jejího boku přitlačí a ona se mírně prohne. Dlaní jí sjede k lemu řůžové mikiny. Vrátí se zpět nahoru k zipu a rozepne. Ema pod mikinou má jen sportovní podprsenku. Překvapivě. Často je jí horko, ale ráda nosí mikiny. Zvlášť tuhle růžovou. Je to řešení. Nic si pod ní nebrat. Věděl to. Ikdyž ne jistě. Teď to ví.

Ema mu vyhrne svršky a přitiskne se na jeho břicho. Obtočí kolem něj nohu. S rukou na jeho podbřišku.

Je tma. Ve tmě se ozve rána.