Nemohou se rozhodnout, jestli je strategičtější se přesouvat z místa na místo, nebo si najít nějaký dobrý úkryt a v něm zůstat. Vzhledem k Emině stavu by Haistophe zvolil druhou možnost. Jenomže Ema o tom nechce ani slyšet. 

"Našli by nás během pár dní, H. Já budu v pořádku." Svým slovům navzdory však v ten moment klesne na kolena a chytí se sbolestným výrazem za ploché břicho. Haistophe si přidřepne a obejme ji kolem třesoucích se ramen. Chtěl by ji ochránit. Jsou na lesní cestě.

"Budu v pořádku." opakuje Ema tvrdohlavě. Vstane a setřese jeho ruku. Musejí pokračovat. Cesta je zavádí k chatě, jenž vypadá pustě a zašle.

Obhlédnou to kolem, okolí je pusté.  Spolu spřádají plány. Jak tu chatu vyloupit. Jsou z nich teď vykradači chat? Haistophe se tomu směje. Dveře jsou zamčené, okna zaprášená, jakoby tam dlouhá léta nikdo ani nepáchl.

Potom jdou na věc. Plán byl dobrý. Jistě by vyšel, nebýt toho červeného auta, které zastavilo opodál a muž vystoupil z něj muž v zeleném kabátě a s mobilem u ucha. Jeho pohled, ve kterém se zračí poznání, jim vyzradí vše.

Haistophe s Emou se rozběhnou do lesa. Teď jsou ve větším nebezpečí, než kdy předtím.

Po stovce metrů Ema cítí, že dál nemůže. Dopadne na kořeny a vyčerpaně se opře o hrubou kůru jednoho ze stromů. Haistophe ji vezme do náručí a běží dál.

Les končí u silnice. Haistophe se nadechne a vyrazí. Běží přes ní, s bezvládnou Emou, která jakoby se stávala každým krokem těžší. V polovině silnice se mu trochu podvrtne kotník a on s klením zastaví. V tu chvíli zahlédne v dálce křižovatku, kterou právě projelo policejní auto. Zaslechne, jak zpomaluje. Možná ho viděli. Zabíhá do lesa. Schovávají se v jalovčí.