Tak jo. Už je to tady zase... Valentýn. Už asi po....  Ehm.... (musím si vzpomenout na to kolik mi vlastně je let, protože jsem to postupem času přestala vnímat, ale čas od času se mrknu na občanku, abych věděla jak mizerně dlouho vlastně žiju).
Takže už po osmnácté trávím Valentýn sama se svou peřinou, oblečená v pyžamu brouzdáním po internetu a na sešit z chemie potravin mi ukapává instantní polévka. Sedím sama se Simonem (můj plyšový hřejivý medvídek) mžourám do mobilu a do stropu. Občas hodím smutný pohled na hrnek s čajem a proklínám ten metr prostoru, jenž mě od něj dělí a nutí mě vstát z postele. Ale já nevstanu! Ne! Ne! Nikdy! Radši umřu žízní!...
Načež sebou zničeně plácnu do peřin a znechuceně odhodím sešit. Chvilku se poddávám myšlenkám na anorexii a sebepoškozování.
Možná....  Možná bych se mohla kouknout na nějakej super romantickej doják....  Eh.....
Ne! K tomu se nesnížím!
A tak radši vymýšlím další krutou smrt do svého černého seznamu psycho věcí. Takže nějaký čas se věnuji této činnosti, dokud nepřijde vezeňský dozorce neboli.... BABČA a nezačne mi dělat přednášku o tom, že bych měla zhubnout (i při svých 53 kg) a podobný hovadiny.
Jakmile totiž otevře svoji prachovnici (myšleno ústa) a začne ze sebe sypat všechny ty kraviny, přepnu mozek do módu "předstírej že ty sračky vnímáš a tvář se neutrálně".
Po přednášce, která by přesvědčila i Hitlera, aby si vzal za ženu prezidenta Ameriky, se rozhodnu zbodnout celou tabulku čokolády na protest a pochodovat po celém bytě jako zombie (samozřejmě v botech v podobě jednorožce!).
Po půlhodinovém tichém ale přesto neúčinném protestu sebou plácnu znovu na postel a přemýšlím (ostatně jako každý den) CO TADY SAKRA JEŠTĚ DĚLÁM!?!