Takže... Jak jen to říct eufemisticky? Jsem v prdeli! A je to jen a jen horší. Klesám ke dnu jak tunové závaží a táhnu všechny okolo sebe s sebou.
Tak mi čtenáři poraď, jak mám napsat, že se topím ve smutku, depresích a takových sračkách?
Prostě už to nedávám no. Jsem slaboch a bulim jako malá holka.
Ale celkem vtipné na tom je, že i můj mozek není schopen vyplodit nic normálního. A tak jen sedím, řvu, někdy ležím na zemi jako mrtvola, občas mám pulhodinový zasek, kdy jen koukám na zeď jako prvňáček na svoji pětku v žákovský (asi aby to nebylo tak monotónní).
Ovšem jsou i okamžiky, kdy se jen zoufale směju své vlastní životní tragédii.

Nebojte, jednoho dne se psychicky zhroutím a bude po starostech. Ale to je jen detail. Osobně si myslím, že k tomu nemám daleko.
Nejjednodušší bude: ne se zabít, ale prostě pokračovat dál do úplného sebezničení. Nebo hrát že jsem v pohodě. Jo, to mi celkem i jde. Dokonce v tom mám praxi.
Hezky se usmívej, vtipkuj, dělej to, co po tobě všichni chtějí a ono to pak nějak přejde.(Jak se říká: ono to časem přejde.)Možná to přejde, možná ne (vlastně tedy spíš ne).
A s tím vším také umře kus vašeho já, to je ovšem pro druhé zcela nepodstatné. V dnešním světě už se na tyhle nepotřebné věci prostě nehledí.

A jestli umřu. Zůstává tu otázka:vyléčí mě z toho smrt?
No, nedělám si iluze.
Ale neříkejme hop, dokud nepojede vlak!
A na konec jeden falešný úsměv. :)