Co se týče židlí k topení čarodějnic které tu popisuju, u nás se nepoužívaly. Převzala jsem je z honů v Salemu.

V hlavě mi vytanuly obrázky z učebnic historie. Ženy přivázané ke kamenům, a házené do vody.

,,Podle legend, čarodějku nepřijme dokonce ani voda, aby jí očistila. My jsme jí k tomu trochu vypomohli." Na konci věty se ušklíbl, a sklidil souhlasné pokyvování. Snažila jsem se ignorovat oplzlé nadávky z davu. Mezitím jsem se já stále snažila vykroutit z provazů. Kůže na zápěstí mě bolela už tolik, že jsem měla pocit, že jsem si jí snad všechnu strhla. Po stěnách koupaliště tancovala světla odrážející vodní hladinu.

,,O co vám sakra jde? To si jako vážně myslíte, že po nocích obcujeme s démony nebo co?" promluvila k mému překvapení Ida. Bylo na ní vidět, že má strach, ale i přesto neopomněla do svého tónu přidat tu správnou dávku absurdity, která z téhle situace přímo sršela. Muž se hrdelně zasmál, a pár lidí z davu s ním. Všimla jsem si, že smích některých, byl spíš nucený než upřímný, jako kdyby tomu opravdu snad věřili.

,,Věřte mi, náboženství je mi u prdele. Ale nemůžeme vás popírat. Ať už jste jakákoliv hříčka přírody, ničíte vše, co stihla lidská rasa od doby, co jsme žili v jeskyních vybudovat. Šíříte se jako nemoc, a nemoc musí být vytrhána i s kořeny, pokud jí chcete zničit." Po jeho slovech mě zamrazilo. Každé jeho slovo bylo jako úder kladiva, i lidé ztichli, kromě občasného šeptání. Došlo mi, že za normálních okolností bych ho považovala za poměrně přitažlivého. To by ale nesměl mluvit jako naprostý fanatik. Ida se na další slovo nezmohla.

,,A jak víte, že jsou skutečné čarodějnice?!" ozvalo se od neznámého člověka. Muž se otočil směrem, odkud hlas zazněl, a pousmál se.

,,Máme dost důkazů, a jeden z nich bude tato zkouška. Pokud se utopí, budou prohlášeny za lidi a bude jim dopřán řádný pohřeb. Když se kácí les, vždy létají třísky, a jsem si jistý, že za vymýcení ,,toho to," zamával směrem k nám pažemi, jako by jsme snad ani neměli jména. „... jste i vy ochotní obětovat vše. Pro dobro všech." Nevím, jestli to byl strach nebo respekt, ale už se nikdo další neozval. Šílenec pozvedl ruku, nejspíš proto, aby udělil povel. Dřív než ale tak stihl učinit, přerušila jsem ho.

,,To to opravdu nevidíte? To opravdu toužíte po krvi tolik, že zabijete dvě úplně obyčejné a cizí holky jenom kvůli tomu aby, jste měli pocit, že se snad něco zlepšilo?" V očích mu zaplálo. Všechna arogance se vypařila, zbyl jen čirý hněv, ze kterého mi šel mráz po zádech.

,,Ty nemáš vůbec právo se jakkoliv obhajovat. Spousta z nás tě viděla čarovat. Kdyby bylo na mně, už dávno by si hořela." Hrklo ve mně. Řekl právě...hořela? Bože to si zašli do knihkupectví a první kniha, na kterou narazili, bylo Kladivo na čarodějnice? Při pohledu na můj zděšený výraz se ten chlápek pousmál, a dal povel. Koutka oka jsem zahlédla, jak někdo u Idiny židle povolil pojistku. Náhle jsem opět pocítila gravitaci. Pevně jsem přimkla víčka k sobě, a na poslední chvíli se stihla nadechnout, než jsem uslyšela dunění vody a následné ticho.

Otevřela jsem oči. Na tváři mě šimraly drobné bublinky způsobené mým vtrhnutím do tohoto pokojného světa. Vše kolem bylo jako ze zpomaleného filmu. Vlasy, které pod vodou vypadaly skoro jako černé, mi povlávaly všude kolem, jako by byly živé. Zacloumala jsem rukama, a opět se pokusila z nich vykroutit. Oblečení se mi vznášelo těsně nad kůži. Přímo jsem cítila potřebu těla se vznést vzhůru k tomu mihotavému světlu na hladině. Ucítila jsem z boku vlny. Věděla jsem, že bych sebou měla pohnout, a ne takhle plýtvat vzduchem co mi ještě zbýval, ale i přesto jsem svou hlavu otočila. Chvíli trvalo, než mi vlasy zase uvolnily výhled. Neviděla jsem Idě do tváře. Cukala sebou na židli jako zmámená. Ale i přesto byly její pohyby zpomalené a tak zoufalé. Dál jsem se věnovala svým provazům, na kterých se usadily bublinky, drobné jako perly.

Stiskla jsem oči, když se mé plíce začaly prosit o další kyslík, který jsem jim nemohla dopřát. Stáhlo se mi hrdlo. Naprázdno jsem polkla, přesně jako mě to učil táta. Krk se mi trochu uvolnil, a já se mohla zase soustředit. Zaměřila jsem svou mysl na provazy. Dokázala jsem už větší věci. Tak proč se mi teď nedaří. Co pak tohle není dostatečná motivace? Zatnula jsem zuby, ale i tak jsme tomu nezabránila. Skupinka jiskřivých bublin mi unikla z úst, a roztančily se pryč ode mě. Úzkostlivě jsem sledovala jejich pouť směrem k východu z tohoto modrého vězení. Vrazila jsem zády do opěradla židle, i když to nemělo žádný význam. Kurva. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Zamrkala jsem očima, marně se snažíc je zahnat, ale bylo jich stále víc. Objevovaly se a zase mizely, a utvářely na mém zorném poli poblikávající mozaiku. Přestala jsem se vzpouzet. Neměla jsem sílu. Nechala jsem své tělo, aby se lehounce vznášelo těsně nad židlí, přidržované pouze provazy. Klesla mi víčka. Takže tohle je konec. Čekala jsem, že mi před očima proběhne celý život, ale nic takového se nestala. V hlavě mi tepala jen jediná myšlenka. Já umírám.

Prudce jsem otevřela oči. To je sen. Otevřela jsem ústa, a hned na to je zase zavřela, když se mi do nich navalila voda. Měla jsem být mrtvá. Cítila jsem to. Zmateně jsem se podívala na ty proradná lana, a několikrát jimi bezvýsledně zacloumala. Obklopovala mě čistá modř. Jen dole pode mnou byly bílé dlaždice. Rozhlédla jsem se, co mi to židle dovolovala. Při pohledu na Idino vznášející se tělo jsem si konečně vzpomněla. Hlavu měla svěšenou, naprosto odevzdanou vrtochám vody. Jak dlouho už tu jsem? Došlo, mi že mám hrdlo mírně stažené. Ne tak abych se udusila, ale ani příjemné to moc nebylo. Ale ve výsledku, to že jsem bůhví jak dlouho ve vodě mi problém nedělalo. Zachytila jsem koutkem oka pohyb. Ida pomalu zvedla hlavu, a dezorientovaně se rozhlédla. Začala sebou na židli házet, když jí došlo, že je svázaná. Snažila jsem se na sebe nějak upozornit, ale moc mi to nešlo, proto se mi tak ulevilo, když si mě konečně všimla. Chvíli se na mě dívala s prázdným pohledem, než jí došlo, kdo jsem. Otevřela pusu na prázdno, a zase jí zavřela. Hleděly jsme jedna druhé do očí, v nichž se zrcadlila nevyřčená otázka. Ten tlak přišel náhle. Skoro jsem zapomněla, že kromě tohoto světa existuje i něco jiného. Vím, že jsem moc toužila se dostat odsud ven, ale když mě najednou prudce táhli skrze vodu, až jsem cítila, jak mi omývá tělo, vzrostla ve mně panika. Představa, že bych musela opět čelit těm lidem a jejich tvářím byla pro mě nepředstavitelná. Proražení hladiny bylo pro mě jako prudký návrat do reality. Zhluboka jsem se nadechla, jako by celou dobu jely mé plíce na rezervu. I když jsem si tam dole myslela, že bych tam nejradši zůstala, souš mi dala velmi rychle najevo, že tam nepatřím. Sklonila jsem hlavu, co to šlo, a začala vykašlávat vodopády chlorované vody. Mokré oblečení se mi přilepilo na tělo stejně jako vlasy. Polil mě ledový chlad z venku, až jsem se roztřásla. Nějakou dobu pro mě existoval, jako jediný zvuk pocházející od něčeho jiného než ode mě, dopady kapek zpět do vody. Skoro jako by mě opouštěly. Každá z nich si marně hledala svou cestičku zpět do svého domova.

„Patnáct minut. To docela jde, nemyslíte." Otočila jsem ztrhaný pohled k tomu chlápkovi na stupínku, který se zle křenil, a ukazoval lidem stopky. Počkat, co že to řekl? Patnáct minut? To není možné. To bych přece měla být...mrtvá. Vítězoslavně se k nám otočil. Ida vyděšeně sledovala vodní hladinu, jako by tomu stále nemohla uvěřit. Střetla jsem se pohledem s tim tyranem. Rozhodně jsem nehodlala uhnout jako první. Usmál se.

„Dejte je do sklepa. Ta malá půjde jako první."

Plná potlačovaného strachu, jsem se zdviženou hlavu scházela schody, které podle mých myšlenek snad vedly až do pekla. Ida na rozdíl ode mě sotva chodila. Bála jsem se, že se každou chvíli skácí dolů. Nehrozilo, že by jí jedna z těch goril, co nám šly v patách, zachytila. Neopomenuly nás neustále strkat do zad, a smát se tomu, když se nám kvůli tomu pletly nohy, což u takhle prudkých schodů nebylo moc dobrý, obzvlášť když máte svázaný ruce. Zalitovala jsem, že nemůžu Idu chytit za ruku. Bůh ví, že bych to i já potřebovala. Konečně jsme sešli i poslední schod. Neviděla jsem nic, kromě siluet těch dvou chlápků a Idy. Otočila jsem se čelem k nim. Prudce do mě vrazili. Skácela jsem se na betonovou zem jako pytel brambor. Zasmáli se slizkým hlasem, a udělali k nám krok. Naštěstí se ale ozval ze shora něčí hlas. Zašklebili se, a vydali se do schodů. Obezřetně jsem je pozorovala až do doby, kdy poslední paprsek světla zmizel, následován cvaknutím zámku. Dosoukala jsem se do rohu, a opřela se o stěnu. Brzy se ke mně připlazila i Ida, a opřela se mi o rameno. Neskutečně se třásla. Nevím, jestli za to mohlo to mokré oblečení, nebo to všechno co se za poslední dva měsíce stalo. Povzdechla jsem si.

„Prosím řekni, že tě tvá matka viděla, jak používáš nějakou mega úžasnou schopnost." zaskuhrala jsem. Bylo to od té doby poprvé, co jsem tohle téma vytáhla. Možná by bylo dobré si to vyjasnit, když za pár hodin dost možná zemřeme. Dost jsem pochybovala, že bych nás dokázala nějak zachránit, když jsem z toho šoku nedokázala ani rozvázat provazy. Neodpověděla mi.

„Anno, na co mě chtějí připravit?" zeptala se po nějaké době plačtivě. Místo odpovědi jsem se k ní ještě více přitiskla, když jsem jí nemohla obejmout. Brzy se sklepem rozezněly její vzlyky, tlumené mou bundou. Byla to nejdelší noc v mém životě.