Nora si vyhrnula rukávy, a začala pomalu přejíždět dlaněmi těsně nad Idiným tělem. Nevypadalo to moc magicky. Však víte, žádné jasné světlo linoucí se z jejích dlaní. Občas jemně dloubla do určitého bodu na jejích zádech. Všimla jsem si zvláštní značky na Nořině vnitřní straně zápěstí. Byla velká asi jako dvě padesátikoruny vedle sebe, a světlounce hnědá. Byly to jako by dvě céčka, otočená zády k sobě, dotýkající se v jednom bodě. Stejně jako céčka to ale mohly být i rohy. Cukla jsem sebou, když Nora náhle přitiskla obě své dlaně na Idina záda, a Ida se bolestivě vzepjala.

,,Chytni jí! Když se bude bránit, bude to bolet ještě víc.“ poručila mi pevným hlasem. Udělala jsem, co po mně chtěla. Jako by Ida napůl spala, a napůl byla vzhůru. Čím déle to trvalo, tím bylo těžší udržet Idu jakžtakž v klidu. Na Nořině čele se začal třpytit pot. Jako by najednou zestárla o několik let. Až moc to připomínalo vymítání ďábla z nějakého hororu. Už jsem čekala jen na to, až začne Ida lézt po stěnách a řvát na mě nadávky cizím jazykem. Při té představě jsem jí ještě více zaryla nehty do kůže. Asi po hodině, kdy jsem toho měla dost i já, Nora přestala. Ida se zhroutila na postel, a přerývavě oddychovala. Záda jí hrála všemi barvami, jak se jí začaly modřiny vybarvovat. Nejděsivější na nich ovšem byly dvě lidské dlaně, jako by vpálené přímo do kůže. Hlasitě jsem polkla a pohladila Idu po vlasech. Nora si oddychla, a otřela si pot z čela.

,,Večer to budeme muset zopakovat. Dám jí na to nějakou mast, abych zmírnila aspoň trochu bolest. Ty zatím dojdi k vám domů pro nějaké věci. Dneska tu zůstanete přes noc.“ Úzkostlivě jsem se podívala na Idu, která nejspíš vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Poté se můj zrak stočil k ženě, která by byla nejspíš nejradši, kdyby Ida už nebyla mezi živými. Moc se mi nechtělo jí tu s ní nechávat samotnou. Musela jsem doufat, že po té ,,věci,“ je pro ní už jaksi zbytečné, jí něco udělat. Neochotně jsem tedy vstala, a nechala za sebou svou nejlepší přítelkyni spolu s naší bývalou učitelkou výtvarky.

Vyběhla jsem schody až k našemu bytu. Už jsem sahala po klíčích, když jsem si všimla, že jsou dveře pootevřené. To ne. Opatrně jsem do nich šťouchla. Neslyšně se otevřeli a já polkla. To ne. To nemůže být pravda. Nejistě jsem překročila práh, a ohlédla se zpět do chodby, jestli je to skutečně náš domov. Stěny byly počmárané, šuplíky v předsíni vytrhané a boty vyházené. Z matčiny vázy zbyly jen střepy. Našlapovala jsem tiše. Ještě tu mohl klidně někdo být. Jako první jsem navštívila svůj pokoj. Roztřásla se mi brada jako malému dítěti, při pohledu na mé království. Závěsy byly roztrhané, a pošlapané od zablácených bot. Psaní stůl ležel na zemi. Všechny věci, co byly v něm nebo na něm, a šly nějak zdeformovat, byly všude na zemi zpřelámané, ohnuté, rozbité. Tam, kde bylo dříve zrcadlo, byly teď jen střepy a přelomený rám. Vhrkly mi do očí slzy při pohledu na mou milovanou knihovnu. Mou sbírku. V tom nejlepším případě, knihy přišly jen o stránky. Spousta z nich pozbývala i obálku, nebo byly přetržené v půli. Dveře do mé skříně byly vytržené z pantů. Ani mé oblečení se té katastrofě nevyhnulo. To co nešlo roztrhat, bylo rozstřihnuto, kolikrát i do různých tvarů, jako by se mi tím chtěli vysmívat. Měli dost času, aby si z mého oblečení vystříhali pravidelné hvězdy. Vzduchem létalo drobné peří z mých peřin. Jako duch jsem prošla naším obývákem, do ložnice mých rodičů jsem neměla odvahu jít. Teď už jsem věděla jistě, že jsem v bytě dočista sama. Nefunkční televize byla rozcákaná stejně jako všechna zrcadla. Zastavila jsem se u jedné ze zdí. Dech se mi stále zrychloval. Zamlžil se mi pohled. Přes celou zeď byla nasprejovaná jasná zpráva.

Táhněte čarodějnice!

Popadla jsem tašku, v které jsme s Idou před měsícem odnesli její věci z jejího bytu. Nějakým zázrakem zůstala těmi, kdo to udělali, nepovšimnuta. Začala jsem do ní házet věci, které se ještě daly použít. Všechno jídlo bylo pryč. Našla jsem pár zapomenutých kousků oblečení, dva malé polštáře a jednu deku. Sesbírala jsem jehly a nitě a přidala je do tašky. Moc toho nebylo. Byla jsem jen ráda za svou bundu, kterou jsem měla na sobě. Nechtěla jsem si takhle pamatovat svůj domov. Pevně jsem přimkla víčka k sobě, zadržujíc slzy. Proč jsem si jen nedokázala vybavit to, jak to v kuchyni vonělo, když mamka dělala palačinky? Zastavila jsem se ještě u sebe v pokoji. Pohled mi padl na mé plyšáky, kterých jsem se celou dobu nedokázala vzdát, i když jsem z nich už dávno vyrostla. Hledala jsem v té změti rozervaného plyše a urvaných zvířecích hlaviček jediného medvídka. Toho, co jsem dostala asi ve třech letech. Toho jsem tu nechat nemohla. Nebyl tu. Složila jsem tvář do dlaní. Stále jsem byla svědkem toho, jako postupně vše, co jsem o sobě znala, ve mně umíralo.

Vlítla jsem razantně do Nořina bytu, a hodila tašku na zem. Naštěstí, slzy jsem už vyplýtvala, ale bylo mi jasné, že si Nora těch zarudlých očí všimne. Nejspíš zaslechla bouchnutí dveří, protože se brzy přede mnou zjevila. Chtěla nejspíš něco říct, ale pak si všimla jak se tvářím.

,,Co se stalo?“ zavrtěla jsem hlavou.

,,Už o nás ví. Celé to tam vyrabovali. Skoro nic tam nezbylo.“ S těmi slovy jsem se zase rozbrečela. Po prvním ostychu mě Nora objala a nejistě mě začala hladit ve vlasech.

,,Neboj se. Něco vymyslím.“

K večeru jsme museli znovu zopakovat Idinu léčbu. Tentokrát se Nora věnovala i její ruce. Bez okolků jí sundala čerstvě nasazenou sádru, a začala jí rukou kroutit. Musela jsem Idu držet snad ještě pevněji než předtím. Stále dokola jsme jí uklidňovala těmi stejnými slovy, které nejspíš ani přes svůj křik nemohla neslyšela. Aspoň že mně přinášely nějakou útěchu. Nakonec Ida vyčerpáním omdlela. Přikryla jsem jí dekou, kterou jsem doma našla. Nora mi podala šálek s kouřícím se čajem, pro ní nejspíš lékem na všechno. Nora vytáhla odněkud placatku, a přilila si do čaje nějakej chlast. Nakonec pokrčila rameny, odložila hrnek, a nalila se rovnou z láhve.

,,Můžeme zůstat u tebe?“ zeptala jsem se jí. Nora přikývla.

,,Na pár dní ano. Než vymyslím něco jiného. Tolik čarodějnic nemůže být spolu na jednom místě. Poutali bychom na sebe příliš pozornosti.“

,,To nemyslíš vážně?“ řekla jsem směrem k Noře o dva dny později. Ida se vedle mě už se zdravou rukou dloubala v polévce, kterou Nora musela jistě uvařit pomocí magie. Nora pokrčila rameny.

,,Máte tam všechno, co potřebujete. Už jsem to tam zařídila. Občas to tam používám pro určité rituály.“

,,To jo ale jeskyně? Uprostřed lesa? Tam opravdu nebudou hledat čarodějnice.“

,,Zavedu vás tam dneska,“ řekla Nora, jako by mě neslyšela. ,,Budete tam v bezpečí. Jen bych vám doporučovala radši moc nevycházet ven. Ta jeskyně je dobře skrytá, ale jak říkáš Anno, kde jinde hledat čarodějku než v lese?“

Nakonec to s tou jeskyní nebylo tak strašné. Nora tam opravdu všechno připravila. Natahala nám tam madrace, a na stěnách a kamenech byla přilepena alespoň tisícovka svíček. Spolu s kotlem a hromadou starých knih to vypadalo jako skutečný úkryt čarodějnice. Nora na to tady seslala nějaké kouzlo, že i když byl venku mráz, tady bylo stále teplo, i když rozdělání ohně vždycky pomohlo. Aspoň jsem se procvičila v jeho ovládání. Takhle jsme tam strávili několik týdnů. Nora nám vždy jednou za čas přinesla zásoby. Samozřejmě že jsem občas vyšla ven. A to se mi tentokrát vymstilo. Procházela jsem se zrovna lesem. Sníh mi spokojeně křupal pod nohami, a já si užívala přítomnost spících stromů. Najednou mě někdo pevně uchytil kolem krku, a strhl prudce. Nestihla jsem ani pořádně zareagovat, když mi přetáhli hrubou látku přes tváře, a prudce mě bouchli do hlavy, až jsem ztratila vědomí.

Když jsem se probudila, zvonilo mi v uších. Několikrát jsem zamrkala očima, protože i když jsem už byla vzhůru, kolem byla stále tma. Došlo mi, že sedím. Nemohla jsem se ani zaboha pohnout. Ruce i nohy jsem měla svázané. Pokusila jsem se aspoň ruce vykroutit, ale docílila jsem jen hrozného pálení na zápěstích. Pomalu jsem se rozpomínala na to, co vlastně stalo. Unesli mě. Zvonění konečně přešlo, a já konečně mohla slyšet, o čem si povídají.

,,Říkali jste o nás, že stále jen mluvíme, ale nejednáme. A tak jste vzali spravedlnost do vlastních rukou. Nemám vám to za zlé. Sám bych to udělal. Tomu je ale teď konec. A abychom vám to dokázali, přivedli jsme přímo sem dvě čarodějnice.“ Oslnilo mě prudké světlo, až jsem musela přivřít oči, když mi někdo strhl látku z hlavy. Konečně jsem se rozkoukala. Seděla jsem na nějaké židli. Byla jsem spoutaná provazy. To ale nebylo to nejhorší. Nacházela jsem se s tou židlí asi metr a půl nad skokanským bazénem. Ozval se jásot a nadávky. Dezorientovaně jsem se rozhlédla. Byla jsem v plavecké hale, a všude kolem byli lidé. Někteří stáli i venku, a koukali na mě skrze sklo. Otočila jsem hlavu, co to šlo, a zalapala po dechu. Zrovna sundali ten pytel z hlavy i druhé čarodějce. Na druhé židli seděla Ida. Na skokánku stál nějaký chlápek, který tomu nejspíš všemu velel.

,,Vítejte na zkoušce vodou!“