Anna

Nevěděla jsem, jestli dělám dobře. Mohl mě tam (ať to bylo kdekoliv) čekat stejný osud. V té chvíli ale bylo jakékoliv místo lepší než to, kde se nacházela Taťána.

Přenos se příliš nepodobal tomu, na co jsem byla zvyklá. Pozbýval prudkost a jistou dávku agresivity jako tomu bylo u cesty portálem nebo i u krátké cesty tehdy do Alwina domu. Tohle bylo jako plout na vlnách. Nechat se unášet proudem. Občas, jako bych zaslechla útržek rozhovoru, ale vždy, než byla dokončena myšlenka slova pohltila všeobjímající tma.

Dezorientovaně jsem zamrkala očima, když jsme konečně „přistáli." Seth, jako by si až teď uvědomil, že mě stále drží, mě zbrkle postavil zpátky na nohy. Rozhlédla jsem se. Ocitli jsme se v nějaké zapadlé uličce. Nakrčila jsem nos z odéru moči vznášejícího se všude kolem. Už jsem jen čekala na chvíli, kdy za sebou zaslechnu zvuk cupitání bandy krys.

„Měli bychom jít," zamumlal Seth, a aniž by se na mě podíval, se vydal pryč. Raději jsem ho následovala. Kdoví, co všechno se v okolí těchto míst potloukalo.

Tak tohle byl ten démon, co se mě tak dlouho pokoušel zabít? Převyšoval mě asi jen o hlavu a hnědé vlasy mu rostly všemi směry. Na první pohled nevypadal zrovna nejděsivěji, tedy až na ty tmavě zelený oči, které by snadno mohli figurovat v nočních můrách. Oblečen byl jak jinak než celý v černém, jen jeho místy ohořelá bunda už asi zažila i lepší časy.

Snažila jsem se příliš nerozhlížet, když jsme se proplétali labyrintem uliček, do kterých by se jen těžko mohli vedle sebe postavit dva lidé.

Když se uličky zase trochu rozšířily, a já mohla zase dýchat, mé obavy se naplnily při pohledu na skupinky postav skrývajících se ve stínech. S každým krokem jsem na sobě cítila váhu jejich očí. Sama jsem hypnotizovala Sethova záda, jako by mě ten jediný bod mezi jeho lopatkami mohl udržet při životě.

Podle narůžovělé oblohy, která vrhala červené světlo všude kolem, mi došlo, že se schyluje k večeru. Bylo mi jasné, že kdybych nekráčela rovnou za Sethem, kterému jako kouzlem ustupovali z cesty, jistě bych této bandě neunikla.

Náhle jsem se zarazila, když démon zaplul do jedné z budov, na první pohled se nijak nelišící od těch ostatních. Nečekala jsem, než si někdo všimne mého náhlého osamocení a rychle vyběhla schůdky dovnitř. Ztrouchnivělé dřevo pod mými kroky bolestně zaskučelo.

Zabouchla jsem za sebou už tak dost pochroumané dveře a rozhlédla se. Nejspíš se jednalo o zadní vchod nějaké hospody. Stála jsem na temné chodbě, kterou ozařovalo jen světlo z místnosti na jejím konci, z níž se ozývaly lehce přiopilé árie. Po levici stály na první pohled ne příliš spolehlivé schody vědoucí podle všeho k pokojům.

„Kde se couráš?" Uskočila jsem metr nazpět, když se vedle mě náhle vynořil Seth. Nečekal na odpověď a jako vítr vyběhl schody, jako by se už nemohl dočkat, až se mě zbaví. Zamrkala jsem očima a následovala jeho příkladu. Stále jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu v zádech. Nakonec mi to nedalo a otočila jsem se. Na prahu mezi „nalejvárnou" a chodbou stála žena. V první chvíli jsem se zarazila. Myslela jsem, že všechny čarodějky odsud odešly už před lety. Při bližším prozkoumání mi ale došla, že před sebou nikoho takového nemám. V rukou křečovitě svírala džbán a mě zaplavilo tušení, že jestli hodně rychle nevypadnu, s velkou radostí ho po mně mrští. Netušila jsem, co je zač, ani proč mě sleduje, jako bych se na ní dopustila nějaké újmy. Otočit jsem se odvážila až poté, co ji nejspíš majitel ne zrovna nejpříjemněji popohnal k přeplněným stolům.

Lekla jsem se, když jsem vyšla nahoru, že jsem ztratila Setha z dohledu. Velmi rychle jsem si ale všimla postavy u stěny, netrpělivě poklepávající nohou o zem. Aniž by něco řekl, pokračoval v cestě. Mohl mi aspoň naznačit, kam mám jít, místo aby na mě čekal na každém rohu.

Zaťukal na jeden z pokojů a vešel dovnitř. Plna nedůvěry jsem ho následovala. Ocitla jsem se v místnosti ne o moc větší, než byl můj pokoj. Kromě psacího stolu, truhly a postele ustlané tak dokonale, že mě napadlo, že snad ani neslouží svému prvotnímu účelu, tu nic nebylo. Pokoj ozařovala zář zapadajícího slunce skrze okna. V jeho záři postávaly dvě mužské postavy. Ten menší až do této chvíle toho většího o něčem informoval. Když jsem ale překročila práh, zarazil se a pomalu otočil. Ve tváři se mu vystřídalo hned několik emocí. Neuvěření, překvapení, šok, popírání, vztek.

„Můžeš jít," promluvil ten, který k nám zůstával zády, a i když jeho slova na první pohled dávala nějakou volbu, skrýval se v nich jasný rozkaz. Rozezlený démon prošel těsně kolem mě, až mi naskočila husí kůže.

„Ty taky Sethe,"

„Ale pane..."

„Máme si toho s Amélií co říct." Seth sklonil hlavu pod tlakem hrozby skryté v jeho slovech.

„Rozumím," A zanechal mě v místnosti a neznámým samotnou.

„Omlouvám se za tohle místo." Řekl značně mileji a otočil se ke mně čelem. Možná jsem očekávala něco víc od muže, který se mě tak dlouho pokoušel zabít. Možná dlouhý, černý plášť a zadumaný pohled. Místo toho přede mnou stál skoro dva metry vysoký (jedna z mála na první pohled znepokojivých věcí) třicátník s přeleželými vlasy, jako by se právě probudil a ošuntělým oblečením.

„Upřímně jsem v blízké době nečekal tvou přítomnost. A že se ozveš sama..." Uznale pokýval hlavou. „Překvapila jsi mě. Stejně, jako jsi dokázala tak dlouho unikat Sethovi. Ze začátku to mohl svést na to, že i přes tu dobu byl otřesen, když tě pak znovu viděl na vlastní oči. Ale pak?" Se smíchem zatřásl hlavou. Nevěděla jsem, jak reagovat. Asi jsem prostě očekávala něco od setkání s člověkem, který se mě tak dlouho pokoušel zbavit. Přimhouřila jsem oči.

„Jak otřesen?" Otočil se ke mně s nechápavým pohledem.

„Proč tady na tebe všichni asi tak blbě zírají? I když se pomine fakt, že jsi čarodějka, která na tuhle půdu nevstoupila už hezkou řádku let, stále jsi ta čarodějka, která zblbla Stína. A to už je co říct." prohlásil a pokýval hlavou. Zamrkala jsem očima. Cože? To jako mezi mnou a tam tím něco bylo?

Démon přistoupil k jednomu stolku v rohu, na kterém kromě karafy ležela i rozehraná šachová partie a nalil si na posilněnou. Těžko říct, jestli to bylo proto, jak moc ho náš „rozhovor" vysiloval, nebo proto, jak moc si pohled na můj v návalu emocí pozvolna měnící se ksicht užívá.

„Dáš si?" zeptal a pozvedl mým směrem pohár. Zavrtěla jsem hlavou.

„To nebude nutné." Snažila jsem se, aby má slova nezněla neuctivě, i když jsem měla jisté pochybnosti o tom, z čeho všeho se nápoj skládal. A pak tu bylo to, že jsem si nebyla tak úplně jistá, jak by se s tím jejich „výtvorem" mé tělo popralo.

Vládce se ušklíbl. „Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to mnohem kreativněji, nemyslíš?" Naklonil číši ze strany na stranu, až hrozilo, že se tekutina vylije na zem, přičemž ani jednou neuhnul pohledem zaklesnutým do toho mého. Nakonec jsem to byla, kdo tento boj jako první vzdal. Démonovi oči se zastavily u šachů na stolku. Téměř nostalgicky pozvednul koutek. „Ty jsi nikdy nebyla příliš strategicky založený člověk. Tuhle vlastnost jsi bohužel k mé nelibosti po své tetě Sylvii nezdědila." Zavrtěl hlavou. „Škoda, jak skončila." Otočil se zpět na mě. „Ani si nedovedeš představit, jak dlouho jsem čekal, až se u tebe objeví nějaký neobvyklý talent. V magii jsi vždy byla o několik kroků napřed před ostatními, ale nakonec jsem se musel smířit s tím, že stejně jako tvá matka budeš jen o trochu lepší zabiják."

„Co ode mě chcete?" zeptala jsem se možná až moc vysokým tónem, když už jsem ten jeho monolog nemohla vydržet. Zasmál se.

„Nebyla jsi to ty, kdo přišel za mnou?" Založila jsem si ruce na hrudi, aby si nevšiml, jak moc si mi třesou.

„A nebyl jste to vy, kdo se mě posledních několik měsíců pokoušel zabít?"

Naklonil hlavu na stranu, když do sebe obsah poháru překlopil. „Ty si opravdu nic nepamatuješ viď?" Snažila jsem se, aby si nevšiml, jak mé paže ještě těsněji sevřely trup, což šlo celkem těžko s jeho pohledem sledující každý můj pohyb. Pomalu jsem přikývla, jako bych si svým jednáním ani nebyla jistá. Ať ty záblesky mého domnělého minulého života byly jakékoliv, zřejmě byly jen velmi malým zlomkem celého obrazu.

Vládce se zasmál a potřásl hlavou. „Upřímně jsem si myslel, že ta věc s takzvaným „znovuzrozením" je jen jedna velká volovina. Že se ti nějak podařilo přežít a teď si hraješ na chudinku se ztrátou paměti. Ale strávila jsi tady příliš dlouhou dobu Amélie. A i když se ti to nejspíš nebude líbit, znám tě. A útěk od někoho, jako je Taťána jen za účelem, abych tě místo ní odpravil já, se ti nepodobá. Takže se tě ptám, proč jsi přišla?" Sklonila jsem pohled k zemi. Tak, a je to tady. Věta, která rozhodne o mém osudu.

„Jde o Královnu," hlesla jsem. Úsměv zmizel. Přísahala bych, že se v místnosti náhle ochladilo.

„Vypadni," procedil skrze zuby.

„Já..."

„Musím říct, že máš opravdu drzost se tu po takové době ukázat, když jsi se posledně přidala k té zmiji." Jeho hlas nabíral na intenzitě stejně, jako se zmenšovala mezera mezi námi. „Ty a zbytek tvé rodiny jste ti poslední, kteří mají právo mluvit o Marguerite. Bylo vaší povinností ji chránit!" Pohrdavě si odfrkl. „I teď je z tebe cítit stopa po přísaze." Svraštila jsem obočí.

„Jaké přísaze?" Nestačila jsem ani mrknout, když mě náhle někdo popadl z obou stran a znemožnil mi tak pohyb.

„Někam ji odkliďte. Postarám se o ni později."prohlásil ledabyle a otočil se zpět k oknu.

„Ne, počkejte!" Snažila jsem se vykroutit z jejich sevření, ale byly jako z ocele. Má slova ztratila veškerou váhu. „Je naživu!" vykřikla jsem těsně předtím, než mě vyvedli ze dveří. Jako by se svět na chvíli zastavil.

„Pusťte ji," zaznělo nakonec bezvýrazně. Klopýtla jsem, když veškerá udržení rovnováhy záviselo zase jen na mně a promnula si bolavá zápěstí. Vládce na mě hleděl jako na zjevení. Nemohla jsem si nevšimnout jeho křečovitého postoje a tiku v pravém oku.

„Snažíš si získat čas nebo co?" Zhluboka jsem se nadechla.

„Vrátila se stejně jako já." Sarkasticky nadzvedl koutek.

„A to jsi jen tak vydedukovala nebo..."

„Nora mi to řekla. Pochybuji, že před svou smrtí měla ještě nějaké ambice k lhaní." Rozesmál se.

„Nora byla sobecká mrcha. Doba, kdy by přestala lhát, by byla dobou, kdy by zamrzlo peklo. Vlastně mě docela překvapuje její předčasná smrt. Nehodí se mi k ní, aby svůj drahocenný dar jen tak vyhodila do vzduchu.

„To taky neudělala," hlesla jsem.

„Tak kdo z těch, kteří jí dotáhli na hranici je tím šťastlivcem?" Zašoupala jsem nohama.

„No, já." Bylo více než jasné, že mi nevěří. Na druhou stranu, Nora opravdu nepatřila k těm lidem, kteří se s klidem smíří s tím, že se jejich dar dostane k někomu, kdo si ho podle nich vůbec nezaslouží. A obávám se, že by se s tím nedokázala smířit ani navzdory tomu, že by opačným rozhodnutím mohla svým blízkým ublížit.

Dřív, než jsem si stihla cokoliv uvědomit, u mě stál Vládce a chytil mě za ruku. Vzápětí ucukl, jako by se popálil a v očích mu zasvítilo. „Mluví pravdu," zamumlal, jako by tomu ani sám nevěřil.

„Ale, jak je to vůbec možné? Nemůže mít přece dva pohledy." prohlásil ten démon, který na mě po celou dobu zíral jak na vraha. Vládce si promnul strniště.

„To ano. Nebyla by to fyzicky ani psychicky schopna ustát."

„Možná za to může ten přenos. Magie tam pořád lítá nahoru a dolů na rozdíl odsud." přidal i Seth své moudro.

Vládce naklonil hlavu na stranu. „Zvláštní, že se tvá výjimečnost projevila i po takové době. Už jsem nedoufal." Ulevilo se mi, když poodstoupil o několik kroků dál. „Na chvíli připusťme, že říkáš pravdu. Že Marguerite je skutečně naživu. K čemu tě potřebujeme? Přece jen, dokážeme ji najít sami."

„Pokud opravdu Královna žije," přistoupila jsem na jeho hru. „...pak je jí každý den vtloukáno do hlavy, že démoni si nepřejí nic jiného než zabít každou čarodějku, která kolem nich projde. I kdyby jste ji našli, nevěřila by vám a akorát by každou volnou chvíli vymýšlela plán úniku, což by v téhle situaci nebylo zrovna nejlepší." Odmlčela jsem se jen proto, abych se nadechla. Jako by slova vycházející mi ze rtů ani nebyla má. „Navíc, kolik nových čarodějek se každý den objevuje? Už takhle ji má větší šanci najít Taťána se všemi těmi jejími konexemi. Mě ke Královně stále váže přísaha. Beze mě ji nenajdete." zakončila jsem obhajobu za cenu svého života. Netušila jsem, kde se všechna ta slova najednou vzala, ale měla jsem z nich dobrý pocit, i když jsem se při pohledu na Vládcův výraz trochu obávala, jestli jsem to trochu nepřepískla.

Když se dostal přes prvotní šok z mé přímočarosti, zdálo se, že opravdu zvažuje mé argumenty. Ulevilo se mi, když se mu na tváři rozlil úsměv.

„Sethe, sežeň dámě pokoj. Zítra odjíždíme. Jestli s tím druhým pohledem vydrží další dva týdny, rozhodnu co dál." Oba démoni přikývli a než jsem se stihla nadechnout, dveře k Vládcovu pokoji se za mnou zabouchly. Démon, kterého jsem neznala jménem, se vypařil hned, jak to bylo možné. A tak jsem zůstala na chodbě sama a s démonem, který za sebou nechal nejednu mrtvolu z řad mých blízkých, aby se dostal ke mně.

Démon, který znal celou naši společnou minulost a snažil se ji vymazat z mysli a já, která jsem znala jen dohady a žila ve strachu, že se mi jednoho dne veškerá paměť navrátí.

Epilog

„...čísla obětí těchto novodobých honů na čarodějnice se velmi často rozcházejí. Všechny se ale shodují v tom, že škody byly masivní. Je jisté, že kromě skutečných čarodějnic byli i milně zabíjeni obyčejní lidé. Oběti nejvíce stouply v době, kdy jistá doktorka Němcová zjistila, že krev čarodějnic elektřinu pohlcuje a je tak možné ji z ní získat nazpět. Trvalo ještě několik let, než byla doktorka a všichni její nohsledi zatčeni a čarodějky znovu získali většinu svých práv, které měly, když ještě byly brány jako lidé. V dnešní době musejí každý měsíc odvádět daň krve, což sice zní strašně, ale jde jen o malý odběr, abychom se my zase mohli těšit z elektřiny." uzavřel svůj výklad profesor historie. Znuděně jsem natáhla jednu vlnu v barvě hořké čokolády a sledovala jsem jako stokrát předtím, jak se zkroutila zpět. Přehodila jsem si vlasy na rameno a zapsala pár poznámek.

„A jak si můžeme být jistí, že je odvádí všechny?" zeptala se jedna z mých spolužaček. Profesor zamrkal očima, jako by otázku nepochopil.

„Jak to myslíte? Skrývat se nemohou. Každý pozná čarodějku od té chvíle, co poprvé použije magii."

„Mám na mysli tu teorii, která mluví o tom, že čarodějnice tu byly už dlouho předtím, než je lidé objevili." Učitel se zasmál.

„Myslíte tu teorii, podle které by měly být čarodějnice schopny žít v průběhu několika století? Budu potěšen, když v mých hodinách nebudeme muset plýtvat časem na nepodložené teorie." A zpražil třídu ostrým pohledem.

„A co si myslíte o čarodějnicích vy, pane profesore?" zeptal se někdo jiný. Po chvíli rozmyšlení se odhodlal odpovědět.

„Nebudu vám nic vnucovat. Každý máme právo na vlastní názor. Navíc jsem ani začátek honů nezažil. Můj otec byl v té době dítě. Ale přesto, nikdo neví, čeho všeho jsou vlastně schopny. Zkrátka se mi nezdá, že po tom všem, co jsme my udělali jim, by to tak nechaly." Za to, co provedly mému otci, by měly všechny shořet! Poplašeně jsem nadskočila, když mi v hlavě zazněl profesorův hlas. Několik hlav se za mnou zvědavě otočilo, a já ještě víc zajela pod stolek. Profesor si mého výlevu naštěstí nevšiml, a ještě další minutu hleděl kamsi do dálky. Zamrkla očima právě nechvíli, kdy už to začínalo být divný.

„Hodina skončila," zamumlal a začal si sklízet věci, jako by odsud chtěl už co nejdřív vypadnout. To jediné jsem s ním měla společného. Popadla jsem tašku a vyběhla z altánu přímo do zahradního bludiště.

A teď rychle domů. V poslední době jsem trpěla lehkým stihomamem, i když jsem já sama uznávala, jak moc patetické to je. Přece jen, kdo by chtěl pronásledovat zrovna mě? Tak proč mě tedy ty kroky v zádech najednou tak rozrušují? A proč zrychlují?

Jak se asi dalo od tak paranoidního člověka, jako jsem já čekat, rozeběhla jsem se. Cestu z bludiště jsem znala dokonale, ale nejspíš jsem ve spěchu někde špatně zabočila. Sakra, kde jsou všichni studenti?

„Počkej!" zaslechla jsem za sebou, ale nereagovala jsem. Měla jsem moc práce s posloucháním své krve tepající mi v hlavě. Byla jsem tak zaujatá držením svého dechu v normě, že jsem ani nezaregistrovala, jak se vzduch okolo ochladil. Možná mě to mělo varovat předtím, než se přede mnou dívka zničehonic zhmotnila. Klopýtla jsem a jako správná dáma upadla na zadek.

„Uklidni se," konejšila mě s dlaněmi před sebou. Ne, že by to nějak pomáhalo. Usmála se, a v očích jí zasvítilo. Neuvěření, štěstí a...fascinace? Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nestál.

„Jsi to ty," hlesla, jako by svým slovům nemohla uvěřit.

„Kdo?" zeptala jsem se obezřetně a vyhlížela chvíli, kdy by přestala dávat pozor a já mohla zdrhnout. Ale nezdálo se, že by v nejbližší době plánovala přestat na mě zírat. Úsměv se jí ještě více roztáhl.

„Jmenuji se Anna. Myslím, že si musíme promluvit."

Nemohu uvěřit, že už je konec. Asi mi bude ještě chvíli trvat, než si na to zvyknu. Všem, který jste tuhle povídku četli moc děkuju a hlavně ellaveci za její skvělé komentáře :). K téhle povídce vyjde ještě takový bonus, kde bude všechno, co se mi nepodařilo do příběhu zasadit. Už se nemůžu dočkat, až se pustím do nového nápadu. Bude to moje úplně první povídka, která nebude fantasy, tak jsem na to sama docela zvědavá. Všem vám ještě jednou moc děkuju :).