Eirny

„Jakým právem jsi jí tam uvěznila?!"

„Neuvěznila jsem ji tam já, ale Taťána. Anna se chystala narušit popravu. Bylo to jen pro její bezpečí."

Snažila jsem se předstírat, že jejich nadmíru hlasitou výměnu názorů neposlouchám. Bylo to po dlouhé době, kdy někdo zpochybnil Thein úsudek. Alwa s ní byla v poslední době jen za jedno, a Olivii bylo už všechno jedno, pokud se to přímo netýkalo jí, nebo jejích dětí. Taky, kdo při smyslech by se Anny zastal? Pod Taťáninou taktovkou se pro ni situaci čím dál více zhoršovala. Kdyby se mnou odešla, když jsem chtěla...Nora zemřela tak jako tak. Její přítomnost na tom nic nezměnila.

Rozhodně jsem ale nečekala, že ten někdo, kdo by se postavil Thee by mohla být Hel. Ta blonďatá čarodějka bez schopností, u které jsem vždycky předpokládala, že Annu nesnáší.

Měla bych se vypařit ze scény, dokud se Taťána soustředí na Annu. Něco takového bych si ale neopustila. Ona kvůli mně svůj život riskovala. Měla bych udělat to samý.

Hel si založila ruce na prsou a probodla Theu pohledem.

„Vážně? Už je to týden, co byl Nořin popel rozprášen po okolí. Proč je tedy Anna stále uvězněná?"

Kdoví, jak by Thea argumentovala. V tu chvíli ji zachránil příchod Taťány. Daria v kaštanovém kostýmku jí byla v patách.

„Co se děje?" zeptala se a přeskočila pohledem z jedné na druhou. Já jejímu vševidoucímu oku naštěstí unikla. Bezeslovný rozhovor mezi Theou a Hel trval sotva okamžik. Čekala jsem, že se stáhnou a vyřeší si to mezi sebou později. Ale již podruhé za toto odpoledne se té bloncá podařilo mě vyvést z omylu.

Přistoupila k Taťáně na vzdálenost, kterou by někteří mohli označit za troufalou. Pohlédla jí do očí. Její postoj nebyl povyšující ani prosebný. Netuším, jak to dokázala. Snad za to mohla nevědomost o osobě, která před ní stála, že náhle přede mnou nebyla vládkyně a její poddaná, ale dvě čarodějky s naprosto stejnými pravomocemi.

„Žádám tě, abys propustila Annu. Nic neprovedla. Není důvod jí tam držet."

Čekala jsem, že Daria po Hel každou chvílí skočí. Dokonce i Thee se v obličeji odrážel šok nad Heliným chováním vůči Taťáně.

K překvapení všech přítomných si Taťána povzdechla a soucitně Hel pohladila po rameni.

„Chápu tvé obavy. Strávila jsi s ní dlouhou dobu. Je poslední přítelkyní, která ti zbyla. Tím víc mi trhá srdce to, co teď budu muset říci."

„Co se stalo?" zeptala se Thea, a já nad jejím zájmem pomyslně protočila oči, i když jsem se samotná obávala Taťániných slov.

Odstoupila od nás a ohlédla se, jako by se za sebe styděla. Vždy mě fascinovalo, jak se ve svých šarádách vyžívala.

„Lhala jsem vám. O svém věku." Plna neuvěření jsem zvedla pohled. Nechce přece...

„Nemyslím si, že by mi do toho něco bylo. Komukoliv." řekla Thea a zatěkala očima ze strany na stranu. Nadzvedla jsem koutek. Když myslíš.

„Je, pokud to znamená, že mám dar vidění." Thea vykulila oči.

„Cože? Myslíte, jako Atropos?" A jak jsem čekala, ukázala na mě. Jako bych snad najednou byla někdo jiný. Někdo, kdo stojí za bližší pohled než doposud. Pod váhou jejího pohledu jsem se ošila a zahleděla se na rytinu zdobící skříňku u protější stěny.

Taťána se pousmála. „Ano, tak nějak."

„Co to má společného s Annou?" odhodlala jsem se zeptat se strachem, že snad bych mohla nějakým slovem Taťáně připomenout tu malou dívku, která jí před lety utekla z lopaty.

Taťána zalomila rukama v předstírání nervozity. „Anna je nová čarodějka. Zrodila se teprve nedávno." Thea pomalu přikývla. „Ano, jako spousta dalších. To už víme dávno."

„Tak proč tedy má dar vidění?"

Je obecně známo, že pro každé vyvrcholení příběhu se musí obecenstvo připravit. Gradace musí být postupná. Nic by se nemělo nechat náhodě. Taťána tohle věděla. Každého z diváků připravovala s nadměrnou pečlivostí, aby dojem z představení zkrátka stál za to. A to se právě stalo. Jako by se vše najednou zastavilo. Všechny oči ulpívaly na Taťáně, a v myslích se jim stále přehrávala její slova, které ale jako by nedávala žádný smysl.

Bylo mi jasný, že ten šok nemůže trvat věčně. Nakonec stejně někdo položí tu otázku, proč ona to poznala, a já za celou dobu ne. Co sakra měla Taťána v plánu?

„Ale...jak je to možné?" promluvila nakonec jako první Hel, které se za tu chvíli stihl hlas změnit z plného jistoty v jeho rozklepanou verzi.

„Obávám se, že nepatří do té vlny čarodějek, ze které si vzešla ty, Heleno," promluvila na ní, jako by ji chtěla utišit. „To, že znala Noru, nebyla náhoda. Znám ji, myslím z dřívějška. Nebyla jsem si tím jistá, ale po tomto zjištění už jsem."

„Jak z dřívějška?" zeptala se Thea. Myslím, že něco podobného si o Anně myslela už delší dobu. Jen asi netušila, že by se její dojmy mohly někdy vůbec potvrdit.

„Z doby, kdy byla zabita Královna. Tehdy se jmenovala Amélie. Patřila k těm čarodějkám, které přeběhly k démonům. Zdá se, že se jí nějak podařilo uniknout soudu."

Potlačila jsem zalapání po dechu. Chybělo takhle málo, abych po té mrše skočila. Jak se vůbec opovažuje o ní takhle mluvit?! Nevědomky jsem si zaryla nehty do dlaně tak silně, až se mi na ní utvořilo několik čerstvých, půlměsíčkových ranek. Nenápadně jsem otřela tu trochu krve do šatů a doufala, že si nikdo nevšiml toho vzteku, který ve mně svými slovy vyvolala.

„To není možný," řekla Hel a zavrtěla hlavou. „Něčeho takového by si přece někdo všiml ne? Nerozpoznáte starou čarodějku od té mladé?"

„Ona a dříve i Nora patří do velmi proslulé rodiny. Vždy se vyznačovali neskutečnými schopnostmi. Oklamala nás všechny." Pomalu každou z nás přejela pohledem. Přišlo mi, že se na mě zadívala o několik vteřin déle, ale nakonec jsem to přiřadila své paranoie.

„Co bude teď?" zeptala se Thea.

„Připravíme další soud. Bude to nejspíš trvat o něco déle, než tomu bylo s Norou, protože existuje o její vině velmi málo důkazů." Veškerý soucit, který ještě před chvíli projevovala Hel, byl pryč.

„Musím ji vidět," prohlásila nakonec Hel a pokusila se vyjít z místnosti, jako by snad na ní ta tíživá atmosféra byla už prostě moc. Upřímně jsem ji chápala. Z těch jejích lží mi bylo na zvracení. Nijak bych ale Anně nepomohla, kdybych byla Taťánou sama uvězněná. A očividně, ani Hel nemělo být to privilegium „opuštění pokoje" uděleno. Taťána nepatřila mezi osoby, kterým by ostatní ukazovali záda. Hel vstup na poslední chvíli zatarasila Daria.

„Nemyslím, že je to nejlepší nápad. Mohla by být nebezpečná, když teď ví, že jsme přišli na její plány."

„A ty jsou jaké?" zeptala se Hel a já doslova cítila, jak v ní plápolá vzdor. Taťána s úsměvem rozhodila rukama.

„Není to jasné? Obnovit dávný spor. Znovu přivést démony na tento svět. Vyvolat chaos a zničit to, co jsme za tu dobu, kdy nás poprvé srazili na kolena, stihly vybudovat."

„Sama jsi říkala, že chápeš můj vztah k ní. Že je poslední přítelkyně, která mi zbyla. Chci to slyšet od ní. Chci jí vidět do očí, až se jí zeptám, jestli může za smrt Kat a Sary." Jestli před tím byli ostatní jejím chováním vůči Taťáně překvapení, teď byli šokováni. Čekala jsem, že Hel začne každou chvíli křičet, ale její hlas stále setrvával mezi naštvaností a panickou hysterií. Taťána ani nehnula brvou. Jako vy všichni vyčkávali na její reakci, aby se na jejím základě mohli správně zachovat. Nakonec se usmála.

„Uvidíš ji, ale ne teď. Musíme toho ještě spoustu zařídit."

Odchod z té místnosti byl pro mě jako vysvobození. Přesto jsem si s ní dala na čas, abych nedala najevo, jak moc ráda jsem odtamtud zmizela. Přesně to se mi stalo osudovým, když všichni zmizeli v chodbách tohoto proklatého domu, až jsem na chodbě zbyla jen já, a k mému neštěstí i Taťána, a to přímo za mými zády.

„Je mi jedno, proč jsi to zatajila." Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem za sebou zaslechla její hlas. Dotkla jsem se místa na hrudi, kde mám srdce.

„Páni, vylekala jste mě." Taťána se usmála, odpíchla se od stěny, o kterou byla celou dobu opřená a přistoupila ke mně.

„Nezajímá mě, jaké plány jsi s Annou měla. Nezodpovídáš se mi, a tak to nebudu řešit dál. Teď se na mém hřišti, a tady se hraje podle mých pravidel, takže jestli nechceš, abych se v tvé za jista velmi pochybné minulosti trochu pošťourala, budeš je respektovat a od Anny dáš ruce pryč. Rozumíme si?" procedila skrze zuby výhružně. Přelila se přese mě vlna vzpomínek. Její tvář, která mě pronásledovala celé dospívání a i léta poté. Ten strach, se kterým jsem žila, že mě jednoho dne najde. Vše se mi vrátilo v té jediné chvíli při pohledu do jejích krutých očí. Div, že jsem se před ní v návalu děsu nesložila. Nakonec se mi podařilo přikývnout. Taťána se potěšeně usmála.

„Jsem ráda, že si rozumíme." Ještě jednou si mě snad plna hrdosti prohlédla, a až pak odkráčela pryč. Uvědomila jsem si, že ještě dlouho poté, co zmizela za rohem, zadržuju dech.

Anna

Mračna na obloze zvolna přecházela z temně modré v nejrůznější odstíny šedé. Ve vzduchu byl cítit nadcházející déšť a v dálce se obrysy stromů ztrácely v objetí mlhy.

Chladný vzduch mě pohladil ve vlasech a přinutil mě se otočit. Až teď jsem si uvědomila, že mě kolem dokola obklíčily postavy zahalené v černých šatech. Dřív, než jsem se stihla pokusit o útěk, mnou otřásl utkvělý pocit, že tu jsem jaksi navíc. Jako by důvodem, proč tu tito lidé s kamennými výrazy stáli, byl někdo jiný. Pomalu jsem se obrátila. Pár metrů ode mě stála z dříví postavená hranice. Jako vedena nějakou neznámou silou jsem k ní přistoupila i přesto, že mnou lomcoval strach k tomu, koho na jejím vrcholu spatřím.

Čekala jsem spoustu věcí. Místo toho na dříví jako duch s tou svou bílou tváří a vlasy obehnána modrými květy ležela Emily. Náhle jí kůže začala šednout a svrašťovat se, až místo ní přede mnou ležela hrouda staré kůže a kostí, která jen vzdáleně připomínala člověka.

Zvedla jsem hlavu a tam, za davem podél stromů jsem se setkala s pohledem svých vlastních očí.

Otevřela jsem oči. Chvíli mi trvalo, než mi došla souvislost s tím podivným snem a osobou, která se nade mnou skláněla. Poplašeně jsem odskočila a vmáčkla se do rohu stěn, co nejdál od ní.

„Klid, to jsem jen já." snažila se mě Emily uklidnit, a já až teď zaregistrovala svůj přerývavý dech.

„Noční můra?" Přikývla jsem a snažila se vyhnout jejímu pohledu, jako by si přímo přede mnou měla strhnout tvář.

Promnula jsem si obličej. „Byla jsi tam ty a byla jsi..."

„Mrtvá?" dořekla za mě Emily. Překvapeně jsem se na ní podívala.

„Jak to může vědět?"

„Toho jsem se obávala."

Až teď jsem si všimla postav They a Taťány u zdi. Musela jsem zamžourat, abych na ně aspoň trochu viděla. Bůhví, proč se mi každou chvílí rozmazával pohled jako by mě mé vlastní tělo ponoukalo k tomu, ať jdu spát.

„Anno? A jak v tom snu Emily vypadala?" zeptala se mě Taťána s tváří, jako by tázání se bylo jen formalitou a ona odpověď už dávno znala.

„Jako smrt," hlesla jsem, jako by vedle mě Emily vůbec neseděla a Taťána nezabila Noru. V té malé chvíli po probuzení jsem si jen těžko spojovala fakta v jednotný obraz.

„Jak je to možné? Říkala jsi, že vidí přítomnost a ne budoucnost." poznamenala Thea o stupeň vyšším hlasem, než bylo nutné.

„Zdá se, že naše drahá Nora předala svůj pohled tady Anně." odpověděla Taťána zastřeným hlasem, aniž by ode mě byť jen na okamžik odtrhla pohled.

„Ale...přece nemůže mít dva!"

„Očividně ano." zamumlala s rostoucí averzí vůči Thee a dál mě pozorovala, jako bych byla její nový experiment.

„Počkejte!" vykřikla jsem najednou. „Co myslíte tou budoucností?" Taťána se koutkem oka zadívala na Emily.

„Emily trpí velmi vzácnou chorobou. Postupně jí z těla mizí magie. Proto je tak bílá. Až to skončí, bude vypadat tak, jak jsi to viděla." Neodvážila jsem se na Emily otočit. Překvapila jsem sama sebe, že jsem pociťovala šok při tom, jak chladně a bez kapky emocí Taťána o Emily mluvila.

„Stále tomu nemůžu uvěřit," zašeptala Thea a pomalu se na mě podívala, jako by se bála, že jí pohled na mě spálí. „Starala jsem se o tebe. Zajistila ti bezpečí. A ty jsi k nám mezitím dotáhla ty krysy!" Svraštila jsem obočí.

„O čem to mluvíš?"

„Nedělej hloupou! Skoro pět měsíců a čtyři mrtví. Docela hezký počet. Anebo je to snad pro takové, jako jsi ty ještě slabý odvar?! Kdo vlastně jsi?!" Teď už křičela. Chybělo jí jen pár kroků, aby se dostala až úplně ke mně. Vmetala mi do tváře všechna ta obvinění, a já, místo toho, abych se bránila, jsem mohla jen zírat. Nelhala jsem, když jsem říkala, že netuším, o čem to mluví.

„Theo, uklidni se. Rozčiluješ se naprosto zbytečně."

„Tak zbytečně?" Slíbila jsi nám, že až vyřešíš Noru, uděláš cokoliv, aby žádné z nás už démoni neublížili. Ona s nimi souvisí víc, než kdokoliv a proto se ptám, kdy bude soud?"

„Nemyslíš, že se trochu změnily okolnosti?"

„Nevšimla jsem si,"

„Magie v okolí každým dnem stoupá. To poslední, co potřebuji je někdo jako ona prohánějící se na svobodě, takže zůstane tady, dokud já nerozhodnu. Je ti to jasný?"

„Samozřejmě." odpověděla jí Thea ne zrovna nadšeně.

„Výborně. Prozatím odejděte. Musím si s Annou promluvit." Vykulila jsem oči. Cože? Thea se po mně ještě jednou ohlédla, a pak zmizela ve dveřích. Emily s jistým odporem následovala jejímu příkladu. Provázel ji můj prosebný pohled. Prosím neodcházej, prosím neodcházej.

Když se za oběma zaklaply dveře a Taťána se ke mně otočila s téměř srdečným úsměvem, očekávala jsem nejhorší.

„Amélie. Jak je to už dlouho?" Nervózně jsem si poposedla.

„Proč mi tak říkáte?"

„Přemýšlím nad tím stále dokola. Viděla jsem na vlastní oči tvé tělo, uvězněné za zrovinka stejnou pečetí, která tě tu vězní i teď, tak jak se sakra mohlo stát, že tě tu teď mám před sebou?" Nejspíš očekávala odpověď. Co jsem jí ale měla říct? Dostala jsem už bezpočet důkazů o tom, že o sobě vlastně vůbec nic nevím.

„To opravdu nevím." Taťána se zasmála a začala přecházet po pokoji. Nedovolila jsem si ani na chvíli z ní spustit pohled.

„Mělo mě napadnout hned, co jsem uslyšela o démonech, že za tím stojíš ty. Už tehdy ses s nimi bratříčkovala a nijak tě to před smrtí nezachránilo. Člověk by řekl, že se poučíš." Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. „Nepřipomíná ti to něco? Dav nevinných čarodějnic nad hlavou, ty uvězněná pod zemí," Přejela si prsty po bradě. „Víš, mohla bych to udělat znovu. Přímo se to nabízí, nemyslíš? Tehdy byla magie na ústupu, ale teď? Nebudu jich potřebovat tolik jako dřív. Ti, co jsou, nahoře budou bohatě stačit. Jen se ti tentokrát nepodařilo odvést své blízké," Naklonila hlavu na stranu. „Nikdy jsem ti neodpustila, že jsi Eirny odvedla. Kdo by jen řekl, že jindy tak bezvýznamná figurka dokáže tolik znejistit jinak dokonalé dílo." Ona o Eirny neví, blesklo mi hlavou. Aspoň že něco, ale vůbec se mi nelíbilo, kam tenhle rozhovor, nebo spíše monolog směřoval.

„Ale nevadí," Přiblížila svou tvář až těsně k té mé. „Teď si to můžeme konečně vynahradit. Co ta blondýnka? Jistě ti na ní záleží." Těžko říct, co se v té chvíli stalo. Celé mi to bylo postupně předhazováno od té doby, co se tohle všechno seběhlo. Kdoví, proč se to stalo zrovna teď. Možná v tom hrál roli fakt, že se tato situaci až příliš podobala něčemu, co jsem sama kdysi dávno, kam až moje paměť nesahá, zažila. Obrazy se mísily s pocity tak silnými, až jsem se v důsledku energie, která mi proudila přes páteř, až do konečků prstů celá roztřásla.

Při pohledu do těch její očí mnou otřásla dávno zapomenutá touha, kterou jsem si odjakživa přála naplnit, i když jsem o tom sama nevěděla. Touha jí ten samolibý úsměv strhnout z ksichtu.

Jako zvíře jsem se proti ní vyřítila a přísahala bych, že v tom náhlém skoku měla prsty špetka magie. Její tvář jsem měla na dosah, když vtom se mi něco studeného a tvrdého omotalo kolem zápěstí a kotníků, a s ránou mě to přirazilo zpět. S překvapením jsem si uvědomila, že se jedná o ocelový základ postele, z čeho se tak marně snažím vykroutit.

„Opravdu? To je všechno, na co se zmůžeš? Čekala jsem od tebe tedy víc. Možná si opravdu všechno zapomněla."

„Vím, co jsi udělala! Znovu už ti to neprojde!" Taťána se zasmála.

„A co s tím asi tak uděláš? Nevypadá to pro tebe zrovna nejlíp," Naklonila hlavu na stranu. „Možná tě nezabiju. Radši si počkám, až tě to, čím tě obdarovala tvá milovaná teta, rozežere zevnitř." Věnovala mi ještě jeden úsměv a pak se otočila, jako bych nic neznamenala. Ignorovala jsem železné chapadlo omotávající se mi kolem pasu.

„Je zpátky! Vrátila se jako já!" Taťána ztuhla v polovině pohybu. Pomalu se ke mně otočila, v očích mísící se šok s počátečním strachem.

„Lžeš." Potěšeně jsem se zasmála.

„Tak proč ses tak vyděsila?" Ještě vteřinu na mě jen zírala, načež razantně vykráčela z místnosti a zabouchla za sebou dveře. Zřetelně jsem slyšela její řev, jak komandovala ostrahu. Na tváři se mi roztáhl úsměv. Na chvíli se mi nad ní podařilo vyhrát. Nechtěla jsem si prozatím připustit, že jsem díky své pýše možná právě udělala jednu ze svých nejhorších chyb.

Nevím, kolik času uběhnulo. Jen těžko dokážu určit dobu, kdy jsem byla při smyslech a kdy ne. Mozek se stále marně snažil vypořádat s tím, pro co nebyl uzpůsoben. Z obrazů se velmi rychle staly jen nesmyslné útržky, navzájem nijak nesouvisící. Skutečně důležitým myšlenkám, nad kterými bylo potřeba se zamyslet, se jen výjimečně podařilo v tomto stavu mě dotknout.

Právě proto bylo takovým zázrakem, když tyto nevyzpytatelné pohledy alespoň na chvíli přestaly soutěžit o to, kdo z nich bude v mé osobě zastupovat vyšší post, a já otevřela oči s jasným cílem a to dostat se za každou cenu k démonům.

Veškeré mé konání, jako by prováděl někdo cizí, a já mohla jen přihlížet. Kdoví, kde jsem to kouzlo sebrala, ale stalo se tak, že jsem najednou stála nad svou dokonalou a zcela hmotnou podobiznou. Ona ale na rozdíl ode mě ale byla pokroucena do všech možných úhlů a z hlavy jí unikala krev.

Nebyl čas na žádné mistrovské plány. Už tak jsem neměla ponětí, kolik jsem ho ztratila. Přimáčkla jsem se ke zdi, natáhla ruku směrem k figuríně a zavřela oči. Byl to jednoduchý postup. Tak proč jsem byla tak nervózní?

Tělo se otřáslo, a jako loutka vzneslo do vzduchu. Stále jsem si musela opakovat, že ta věc přede mnou není skutečná mrtvola. Tolik byla iluze uvěřitelná. Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy. Pokusila jsem se o ten nejuvěřitelnější výkřik, kterého jsem byla schopná a prudce švihla rukou směrem k zemi. Při zvuku nárazu těla se mi zkřivila tvář.

„Hej! Ty tam! Jsi v pohodě?" ozvalo se zvenku. Ještě více jsem se přimkla ke zdi, když strážná začala mumlat zaklínadlo na zrušení pečetě. Přiběhla k mé kopii, a tak se ocitla ke mně zády. Iluze se sotva začala rozplývat, když se mi podařilo ji chytit za hlavu. Dlaněmi mi projela elektřina přímo do ní. Bylo to tak snadné. V jediné chvíli najít to správný místo a vyvolat tak spánek. Čarodějka se mi sesunula k nohám. Musela jsem si pospíšit. Nevěděla jsem, jak dlouho to vydrží.

Zavřela jsem za sebou dveře cely a rychlým krokem se vydala pryč. Pochybovala jsem, že ty čarodějky, které se sem sjely před Nořiným soudem, by poznaly mou tvář. Stačilo se ztratit v davu a najít cestu ven. Jaká byla pravděpodobnost, že bych tu na někoho narazila?

Očekávala jsem, že se každou chvílí rozezní poplach. Nic takového se ale nestalo. Pro sebe jsem se usmála. Sakra, mně to snad opravdu projde. Jak to tak bývá, zakřikovat se nemá. Náhle se z moře neznámých tváří vynořila Alwina zrzavá hlava. Nevědomky jsem zpomalila a hned na to zase přidala do kroku. Osud tomu chtěl, že zrovna tehdy Alwa zvedla hlavu.

„Chyťte ji!" prosvištěl zdmi domu její jekot. Rozeběhla jsem se. Čarodějky se po mně rozezleně otáčely, když jsem si skrze ně razila cestu.

Neměla jsem daleko k jásotu, když se náhle dav rozestoupil a přede mnou se otevřela téměř vylidněná chodba. Neměla jsem čas se ohlížet. Za běhu jsem vyhlédla z okna, které teď bylo mým jediným navigátorem. Nemohla jsem být daleko knihovny. A opravdu, brzy jsem zpoza rohu zahlédla dvoukřídlé dveře z třešňového dřeva. Co největší silou jsem se do nich opřela a zmizela mezi vysokými regály. Knihovna patřila mezi nejspíš největší místnosti v celém sídle. Navíc se přes ni dalo šikovně dostat do té části domu, jejíž cesta vnitřkem pro mě zůstávala skryta.

Stačilo se jen dostat přes most. Nevšímala jsem si čtenářů, kteří se sem vydali hledat trochu klidu, a vyběhla dveřmi na most právě ve chvíli, kdy se knihovnou rozlehl klapot Alwiných podpatků. Snažila jsem se nedívat vitrážovými okny ven, abych neviděla, jak moc jsme vysoko.

„Stůj! Okamžitě se zastav!" Kolem nohou mi proletělo kouzlo. Kotníky se mi zamotaly a já letěla k zemi. Se zaskučením jsem se otočila. Musela jsem ji zdržet. Pohled mi padl na okna. Nic lepšího mě opravdu nemohlo napadnout. Nebylo to těžké, jak jsem očekávala. Magie v okolí musela opravdu stoupnout. Skoro jsem cítila, jak ve vzduchu samou nedočkavostí praská. Bylo to jako ťuknout do domečku z karet. Počáteční praskot trval sotva pár vteřin. Najednou se s ohlušující ránou celá okenní tabule po Alwině levici roztříštila přímo jejím směrem s takovou silou, že jí to srazilo k zemi.

Vyškrábala jsem se na nohy a znovu se rozeběhla. Magie mi proudila tělem a omámila mě natolik, že jsem si ani nevšimla, když se střepy náhle vznesly a rozletěly mým směrem. Zakryla jsem si hlavu, aniž bych se zastavila. Snažila jsem se okolo sebe roztáhnout štít, ale přesto mě několik z nich zasáhlo.

„Emily, zastav ji!" Překvapeně jsem odtáhla ruce od obličeje. Ve vchodu do druhé části domu jako opařená stála Emily.

„Na co čekáš? Udělej něco!" křičela na ní Alwa. Byla jsem přinucena se zastavit. Hleděla jsem jí prosebně do očí, zatímco jsem se snažila popadnout ztracený dech. Emily stiskla zuby k sobě a ze zápěstí si strhla bavlnkový náramek.

„Co to děláš?" zakřičela na ní Alwa. Emily se po ní ale ani neohlédla.

„Utíkej." zašeptala a začala s mumláním rozvazovat uzel na šňůrce. Na nic jsem nečekala a proběhla kolem ní na druhou stranu.

Domem otřásala panika. Nikdo přesně nevěděl, co se děje, ale všichni se snažily dostat ven. Těžko říct, jestli to bylo pro mě dobré nebo ne. Mohla jsem lehce splynout. Na druhou stranu, zkuste se dostat z omezeného prostoru přes dav panikařících čarodějek. Obzvlášť, pokud jste jedna z nich.

„Tamhle je! Uhněte!" Nezjišťovala jsem, komu hlas patřil. Mým jediným cílem bylo dostat se z hlavních dveří, které naštěstí byly už na dosah ruky.

Jak dlouho to bylo, co jsem naposledy cítila čerstvý vzduch na tváři. Snad, když nám démoni zapálili dům, a to nebyla zrovna hezká vzpomínka. Rozeběhla jsem se k lesu. Neměla jsem žádnou záruku, že to bude fungovat. Zvláštní, že jsem v té chvíli vůbec nepřemýšlela nad tím, co tu zanechám. Mohla jsem prostě jen tak utéct. Nikomu se ani nezmínit o tom, co Taťána plánuje. Jistě bych toho čistě spontánního útěku litovala ještě dlouho, kdyby se náhle odkudsi nevynořila Eirny. Skočila jsem jí kolem krku ve strachu, že ji vidím naposledy.

„Anno! Co tu proboha děláš?" dostala ze sebe šokovaně.

„Musíš odsud zmizet. Najdi Hel a Emily a co nejdřív odsud vypadněte." Chtěla jsem zase odběhnout, ale byla jsem zastavena jejími nehty zarytými v mém předloktí.

„Co se to děje?" Povzdychla jsem si.

„Chce to udělat znovu. Chce znovu vytvořit devátou pečeť." Jako už mnohokrát jsem litovala, že Eirny postrádá skutečné oči. To bych teď nemusela odhadovat, co se v ní odehrává jen podle postoje. Ještě jednou jsem ji k sobě pevně přitiskla. Prosím, ať tohle není naposledy. Stálo mě to všechny síly se od ní odtrhnout.

„Amélie!"

„Najdi je!" křikla jsem na ní předtím, než mě pohltily kmeny stromů.

Jak daleko jsou za mnou? Setřásla jsem je? Potřebuji klid. Sakra, co když to tehdy byla jen náhoda? Co když s tím nemám nic společného? A když se to povede, co potom? Vždyť to bylo jako skočit z bláta do louže. Zabít mě přece chtěli oba.

Před pádem mě zachránil strom. V návalu bolesti v mé hlavě jsem stiskla víčka k sobě, a snažila se soustředit na skutečnou bolest, a to na rány od střepů, které mi uštědřila Alwa. Přesto jsem cítila, jak se ta na chvíli stáhnutá síla opět navrací do popředí, a jako kluzký červ objíždí tvar mé lebky. Teď ne. Teď se to nesmí stát. Jak jsem jen mohla věřit úsudku někoho, kdo mi provedl tohle? Už bylo moc pozdě. Nebylo jak to zastavit.

Konečně jsem se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla. Zavřela jsem oči a snažila si vybavit, jak se to stalo tehdy. Roztáhla jsem své vědomí do stran a...nic. Žádné brnění, ani záchvěv energie. Prostě nic. Zatřepala jsem dlaněmi a zhoupla se na patách. No tak. Přece se to teď nemůže pokazit.

Vzrostla ve mně panika, když jsem zaslechla kroky. Otevřela jsem oči. Byly tam všechny. Bylo moc pozdě. A pak se to najednou stalo. Jako by se ta natáhnutá gumička uvnitř mě ve velmi malý čas smrskla zpátky do své původní velikosti. Zalapala jsem po dechu, když mi elektřina projela tělem a příval větru odhodil vlasy z ramen. Oči mých pronásledovatelek se rozšířily zděšením při pohledu na něco za mými zády. Skoro jsem se bála otočit. A přesto jsem to nakonec udělala. Kdoví, kdo z nás dvou byl více překvapený. Jestli já, že to opravdu fungovalo, nebo on, že jsem ho sem dobrovolně zavedla. Čekala jsem, kdy se čarodějnice probudí z prvotního šoku. Seth, jak se démon jmenoval, neměl čekání ve zvyku. Náhle mi zmizela půda pod nohama a svět se ponořil do tmy.