Anna

Rozhlédla jsem se po sále. Upřímně, nečekala jsem, že by se v tomhle domě plném chodbiček a zákoutí mohlo skrývat něco tak obrovského. Sedadla byla rozestavěna do kruhu a řada za řadou se pozvolna zvedala do vzduchu, jako tomu bylo u starořeckých divadel. Jen místo herců byly uprostřed místnosti dva pulty, za které se dalo postavit. Jeden vyšší pro soudce, kterým by podle zákona měla být Královna, ale na dobu neurčitou jí zastupovala Taťána, a druhý značně nižší patřil obžalovanému.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že všechny ty štěbetající čarodějky kolem mě mluví o jediné věci. Od tisíce let staré zrádkyně se lehce sklouzlo k nedávným útokům démonů. Obzvláště, když jejich oběti seděly jen několik metrů od nich. Instinktivně jsem se nahrbila ve snaze se co nejvíce skrýt před jejich zraky. Hel se na rozdíl ode mě ještě více narovnala a na znamení vzdoru vystrčila bradu.

Seděly jsme uprostřed „tribuny," takže jsme měly dokonalý výhled na dění kolem. Přesně naproti nám seděla Caitlyn s Emily po boku. I na tu dálku jsem dokázala rozeznat, jak moc se druhá zmíněná třese. Byla napnutá jako struna a prázdný pohled upírala kamsi před sebe. Eve nad nimi postávala jako soudce.

Caitlyn nebyla jediná, kdo tu měl svého sluhu. Vzhledem ale k celkovému počtu lidí v sále mi došlo, že mít někoho takového se váže k jisté prestiži.

Byli mladí, staří, velcí i malí. Všichni nehybně jako sochy postávali za svými „majitelkami" a čekali na chvíli, kdy budou potřeba jejich služby.

Zabolelo mě u srdce při myšlence, že ještě před několika týdny by nad Theou stála slečna Carlssonová. Jenže také ještě před několika týdny mě Thea brala jako jednu ze svých schovanek a neházela po mně pohledy plné nenávisti, kdykoli kolem mě prošla.

Bylo to jako stát uprostřed úlu. To věčné bzučení dialogů jako by nemělo konce. Útržky rozhovorů doléhaly k mým uším jen proto, aby se vzápětí zase vytratily. Proto bylo tak zvláštní, když najednou všichni ztichli a od zdí se odrazil zvuk otevírajících se dveří. Nemusela jsem se otáčet jako celý zbytek osazenstva, abych věděla, kdo právě vstoupil. A i přesto jsem to udělala.

V čele „formace" kráčela Taťána. I přes vznešenou chůzi hodnou člena královské rodiny se v tom shluku čarodějek ztrácela. Obzvlášť, když jen kousek za ní šla Nora, které ani špína na tvářích a dlouhé noci strávené ve vězení neubraly na respektu, který z ní vždy vyzařoval. Možná za to mohl částečně fakt, že Taťána převyšovala o celou hlavu. Po obou stranách jí jistily dvě neznámé čarodějky, zatímco v patách jí byla ta děsivá ženská, kterou jsem potkala v Taťánině kanceláři.

Jako by snad jejich přítomnost něčemu pomohla, kdyby se náhle Nora rozhodla, že chce pryč. A právě proto mě celá tahle situace tolik iritovala. Pokud je opravdu tak silná, a podle počtu lidí v místnosti snad i obávaná, proč už dávno odsud neuprchla? Ta pečeť na dveřích její cely by přece pro ni jen těžko mohla být překážkou. Tak proč to tedy neudělala? Proč tohle všechno podstupovala?

Za posvátného ticha přerušeného jen vrzáním židlí se obě posadily za své pulty.

Eirny mi popsala, jak bude soud probíhat. Nebyl tu žádný obhájce. Jen Taťána a Nora. A pak tu byla ta věc se svědky. Děsila mě představa, že budu středem pozornosti pro takovou masu lidí. A co jim řeknu? Nemůžu lhát, k ničemu by to nebylo. Bylo ale více než zjevné, co se stane, pokud budu mluvit pravdu. Na vše jsem ale měla ještě jeden den. Dnes bylo na programu seznámení s Nořinými zločiny. Říkala jsem si, že něco takového přece nemůže trvat tak dlouho. Velmi brzy jsem ale vše pochopila. Byla to prezentace. Divadlo. Veškerá fakta byla zaobalena takovou dramatičností ze strany Taťány, že se mi zanedlouho začalo zdát, že se vedle ní v této chvíli dočista tichá Nora začíná rozplývat.

Taťánino chvástání se jejími rétorickými schopnostmi se nakonec opravdu protáhlo na několik hodin. Ze síně jsem vyletěla jen, co to bylo možné.

Ještě tu noc mě navštívila Eirny.

„Pospěš si! Nemáme moc času." popoháněla mě.

„Času k čemu?" zeptala jsem se a sledovala, jak na mé posteli začíná vybalovat balíček, který celou cestu sem držela v podpaží.

„Dostat tě k Noře?" hlesla klidně a na konci věty hlas ironicky zvedla. Rozestavila vedle sebe na přikrývku kadidelnici, pár svíček a několik nádobek. Vykulila jsem oči.

„Jak dostat mě k Noře? Hlídají ji ještě líp než předtím a jen těžko se nám podaří odsud vyjít, aniž by si toho nikdo nevšimnul." Podívala se na mě přes rameno a potměšile se usmála.

„Kdo říká, že odsud budeme vycházet?"

Již za chvíli jsem už ležela v posteli na zádech a hleděla do stropu, v jehož rozích se začínaly shromažďovat obláčky dýmu z kadidelnice. Po stěnách tančily stíny plamenů svíček, jako kdyby se v místnosti odehrával nějaký rej.

Eirny mi pomalými pohyby začala rozestírat průsvitnou mast po čele.

„S nikým nemluv a neohlížej se." Palcem mi zajela mezi oči, těsně nad kořen nosu. „A hlavně se prosím tě nezastavuj. Jdi pořád rovně, dokud neuvidíš Noru." Nabádala mě roztržitě, jako by si nebyla tak úplně jistá svým konáním. Téměř mě už ani nepřekvapilo, když mi mastí potřela rty.

„Nemůžeš jít se mnou?" zašeptala jsem jako malé, vystrašené dítě. Eirny se smutně usmála, zatímco poslední zbytky vtírala do mých loketních jamek.

„Tohle budeš muset zvládnout sama. Musím hlídat tvé tělo." To, jak tu větu vyslovila, mě nikterak neutěšilo.

„Co mám dělat?" zeptala jsem se, když skončila.

„Jen se uklidni a dýchej. Za chvíli by to mělo začít působit."

Myslela jsem, že mě to tíživé ticho snad i zabije, když jsem si náhle uvědomila, že musím čím dál více zaostřovat pohled.

„Eirny!" vykvikla jsem se značnou dávkou paniky a pokusila se nahmatat její dlaň.

„Jsem tady." ujistila mě a stiskla mi ruku. „Vše bude v pořádku. Slibuju." I přes jistý stisk prstů jsem v jejím hlase zaslechla nejistotu. Už bylo ale příliš pozdě cokoliv přerušit.

Myšlenky se velmi brzy staly tak prchavými, že jsem za chvíli mohla jen těžko v hlavě poskládat nějakou smysluplnou. Tělo jsem měla stále lehčí, až jsem dostala pocit, že se vznáším. Tíha, pomalu snášející se na má víčka mě přinutila je zavřít. Když se mi je konečně podařilo zase otevřít, myslela jsem si, že mi někdo pokryl oči průsvitnou blánou. Vše kolem bylo najednou tak zakalené.

Jedna věc byla jistá. V posteli už jsem neležela. Podívala jsem se na nohy. Byla jsem si jistá, že země pod mými chodidly je dostatečně pevná, abych po ní mohla bezpečně chodit. Ale i přesto jsem měla tušení, že by pod silou myšlenky mohla stejně lehce zmizet. Pokusila jsem se udělat krok a překvapeně jsem vykvikla, když se v reakci na něj mé tělo na pár vteřin vzneslo, a pak zase bezpečně přistálo na zemi.

Zatřepala jsem hlavou, až mi kolem hlavy zpomaleně zavířily vlasy. Celá ta snová malátnost mě až neskutečně iritovala. Co jsem to měla udělat? Ano, najít Noru. To říkala Eirny. Její rady jsem si opakovala v hlavě stále dokola ve víře, že mi pomohou se udržet při smyslech v tomto podivném světě. Musím jít. Nesmím se zastavit.

Vše kolem bylo zahaleno mlhou. Jen těžko jsem mohla vědět, jestli jdu stále rovně, jak mě Eirny nabádala. Obrysy záchytných bodů se z mlhy vynořovaly a zase mizely.

Snažila jsem se neohlížet a doufala, že už brzy se přede mnou vynoří Nořina postava.

„Ztratila ses, čarodějko?" Otočila jsem se dřív, než jsem se vůbec stihla nad svým jednáním zamyslet. Několik metrů ode mě postával chlápek opřený o zeď, která jistě ještě před chvílí na tom místě nestála. Při pohledu na mě zavrtěla hlavou.

„První cesta, a už tak daleko."

„Musíš uznat, že má odvahu." ozval se mi těsně za hlavou dívčí hlas. Stejně jako předtím byl jindy prudký pohyb pomalý, jako bych byla pod vodou.

„Nebo je úplně blbá."

„Ztratila ses? Můžeme ti ukázat cestu." nabídla mi dívka se sladkým úsměvem a dotkla se mé paže. V návalu mrazu, který mi projel tělem v reakci na její dotyk, jsem ustoupila o několik kroků nazpátek.

„Neměla by ses tu potloukat sama." poznamenal chlápek a tváři se mu roztáhl potutelný úsměv.

„Dej na něj Anno," Chtěla jsem se jí zeptat, odkud sakra zná mé jméno, když mě její zjev přinutil se zarazit. Stejné červenohnědé vlasy spletené do copu, dokonce i prsty umazané od barev. Zalapala jsem po dechu.

„Ido?" Lehce nadzvedla koutky, jako by si ani ona nebyla tak úplně jistá svou existencí. Opatrně ke mně natáhla ruku.

„Pojď. Vezmu tě domů." Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Byla tak skutečná. Až na poslední chvíli jsem si uvědomila, že nevědomky natahuju dlaň, abych se jí dotkla. Ucukla jsem a zamrkala očima, jako bych se probrala z transu.

Úsměv byl ten tam. Stiskla rty tak silně, až jí zbělely. Zakroutila hlavou ze strany na stranu a protočila oči směrem do nitra hlavy. Kůže se jí napnula jako maska, a pak se zase zpátky scvrkla. Za chvíli už přede mnou zase stála ta holka s rysy skřítka. Zapotácela jsem se a jen silou vůle se odhodlala rozpohybovat nohy a rozeběhnout se do neznáma.

„Chyť ji!" dolehl mi k uším hysterický výkřik.

„Noro! Noro!" křičela jsem plná strachu do mlhy.

Bodání v boku jsem se pokusila utlumit stisknutím dlaně. Nemohla jsem utéct. Neměla jsem se kam schovat. Byla jsem až příliš snadná kořist.

„Noro!" Z mlhy místo odpovědi zazněl jen posměvačný smích. Obklíčili mě. Byl konec. Nestihla jsem ani vykřiknout, když mě najednou nějaká osoba za mými prudce přitáhla k sobě.

Nevěděla jsem, kolik mi zbývá času, ale nehodlala jsem jim v ukončení mého života pomáhat. S poslední kapkou odvahy, co mi zbývala jsem se ohnala po vzduchu za mnou. Ať tam byl kdokoliv, byl pryč. Stejně jako hlasy, stejně jako mlha.

Stála jsem v tmavém pokoji bez oken, do něhož vnášelo příjemné, hřejivé světlo pouze pár svíček a stěnách a oheň v krbu. Kromě dvou křesel a huňatého koberce pod mýma nohama tu už nebylo nic. Jako by si někdo zařídil místnost ve spěchu a ani se nezamyslel nad tím, jak bude ve výsledku vypadat.

„Jsi v pořádku?" Pomalu jsem se otočila. Přede mnou stála Nora s očima plnýma strachu. Skočila jsem a jí kolem krku a svou tvář skryla do jejího ramene. Až při styku s její osobou mi došlo, jak moc se klepu.

„Jak ses sem proboha dostala?"

„To Eirny. Říkala, že se mnou potřebuješ mluvit." odpověděla jsem jí a odtáhla se. Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Co jí to napadlo? Poslat tě sem samotnou." Chytila mě za hlavu a podívala se mi zblízka do očí. „Čím tě nadrogovala, že se ti podařilo sem dostat hned napoprvé?" mumlala si pro sebe, zatímco mě prohlížela. Když byla spokojená, pohladila mě po hlavě a promnula mi rameno, jako by se chtěla ujistit o mé přítomnosti. „Je ti dobře?" zeptala se ještě jednou. Přikývla jsem a ještě jednou se rozhlédla.

„Kde to jsme?"

„V bezpečí, alespoň na chvíli." odpověděla mi a popostrčila mě do křesla. Uvědomila jsem si, že jsem jí až doteď vždy viděla buď ve tmě, nebo z velké dálky. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdá, už to bylo velmi dlouho, ale jako by Nora, od té doby, kdy mě ještě v Čechách učila základy magie, omládla. Stříbrné nitky, které jsem byla zvyklá vídat v jejích vlasech, zmizely. Pozadu nezůstaly ani vrásky okolo očí. Nebylo to nic zvláštního. Stejně jako všechny čarodějky se dokázala vracet do věku, kterým si už jednou prošla.

„Proč si se mnou chtěla mluvit?" Promnula si ruce.

„Předpokládám, že zítra budeš proti mně svědčit." Zarazila mě dřív, než jsem stihla cokoliv odpovědět.

„To je v pořádku." Vykulila jsem oči.

„V pořádku? Nemůžu proti tobě svědčit."

„Můžeš a uděláš to."

„Ale...to tě pak zabijí." Nora přikývla.

„Já vím." Při pohledu na můj výraz se smutně usmála.

„Nejsem nevinná, Anno. Vše, z čeho mě obvinili, je pravda. Utíkala jsem před svým osudem příliš dlouho. Je čas ho konečně naplnit." Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.

„Nemůžeš to jen tak vzdát."

„Přichází nová doba. Kromě mě tu je už jen jedna čarodějka ze starých časů a i ji brzy dohoní čas."

„O čem to mluvíš?" Zhluboka se nadechla a naklonila se ke mně.

„O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Kolik ti toho řekli o smrti Marguerite?"

„Královny? No, že jí zabil Vládce, aby za ní převzal vládu." Pousmála se nad mou naivitou.

„Erik by na ní v životě nevztáhl ruku." Opřela se a pohlédla na strop.

„Víš, že Taťána byla její sestra?" Probodla mě svým fialkovým pohledem. „Nikdy se na ní nepohlíželo jako na sestru Královny. Byla prostě jen jedna z čarodějek, která byla vždy v její blízkosti. Pro někoho s Taťáninou osobností musel být takový život frustrující."

„Kam tím míříš?"

„To ona zabila Královnu. Nevím, jaký byl přesně vztah mezi Erikem a Marguerite. Jestli šlo jen o úctu nebo tam byla i láska. Nezažila jsem dobu, když démoni a čarodějky žili v jednom světě. Tak či tak, víš, co následovalo po její smrti."

„Proč jsi to nikomu neřekla?" Potřásla hlavou.

„Pochybuji, že tady vůbec někdo ví o jejím skutečném věku, natož pak původu." Rozhodila jsem pažemi do stran.

„Proč mi to tedy říkáš?" Nora si povzdechla, jako by na mě už neměla nervy.

„Taťána obětovala tebe, Amélii, aby zabránila Erikovi a ostatním démonům zbavit ji vlády. A teď jsi tu a magie, která začala mizet, když Královna zemřela, se zase vrací. Co myslíš, že to asi všechno znamená?"

Zalapala jsem po dechu. „Ty myslíš...ona je naživu?" Přistoupila ke mně a položila mi dlaně na ramena.

„Říkej si, co chceš. Klidně nevěř tomu, že jsi moje neteř. Ale věř tomu, že vypadáš jako ona. Nemá cenu si namlouvat, že tě Taťána nepoznala ve chvíli, co tě poprvé spatřila. Představuješ pro ni hrozbu." Chytila mě za ruce. „Musíš si uvědomit, že jakmile dořeší mě, budeš další na řadě." Vytrhla jsem se z jejího sevření a vyskočila na nohy.

„A co mám podle tebe asi udělat? Utéct s Eirny?" Stoupla si, takže na mě teď shlížela ze své výšky.

„Chytili by vás. Eirny má sice s utíkáním a skrýváním se letité zkušenosti, ale všechno je teď jinak. Kromě Taťány a jejích poskoků by vás lovili i lidé. Ničemu by to nepomohlo."

„Co tedy navrhuješ?"

„Nebude se ti to líbit."

„Nemám teď zrovna moc na vybranou."

„Nemůžeš tu zůstat, ani nemůžeš pryč. Co ti zbývá?" Ošila jsem se.

„Na co narážíš?" V návalu zoufalství si promnula obličej a odhrnula vlasy z čela.

„Na démony, Anno." Svraštila jsem obočí. Musela jsem přeslechnout. Přece nemohla...Ale její pohled plný očekávání mluvil za vše. Zavrtěla jsem hlavou.

„To nemůžeš myslet vážně."

„Musíš zvážit možnosti. U nich budeš mít největší šanci na přežití."

„Jak něco takového můžeš říct?!" rozkřičela jsem se na ní.

„V minulosti si Erika obelhala," pokračovala Nora dál klidně, jako bych ani nic neřekla. „...a konečně po takové době dostal možnost se všem pomstít. Bohužel, naživu už jsi zbyla jenom ty a Taťána. A nikdo jako on by přece nechtěl na sebe zbytečně brzy strhovat pozornost."

„Jestli tohle mělo ospravedlnit jeho chování, tak se ti to moc nepovedlo."

„Musíš najít Marguerite, a tady toho nedocílíš."

„A tam snad ano?"

„Poslyš," přiblížila svou tvář k té mé natolik, až jsem byla schopna vidět svůj doraz v jejích panenkách. „Erik by udělal cokoliv, kdyby se Marguerite vrátila. Dej mu tu naději. Dokaž mu, že tě potřebuje k jejímu nalezení."

„Mám mu lhát? Vždyť ani nevím, jak Královna vypadala." Konejšivě mě pohladila po hlavě.

„Samozřejmě že víš. Poznala by, jsi ji i v davu tisíců lidí. Stačí si jen vzpomenout." Zavrtěla jsem hlavou.

„I kdyby, co pak? Co bude, až jim budu k ničemu?" Nora se odtáhla a nasadila vážnou masku.

„Pak se Marguerite vrátí na trůn a opět nastane řád. Jen ona je dost silná, aby dokázala porazit někoho tak mocného a starého, jako je Taťána. A kdyby došlo k problémům, věz, že Seth by ti nikdy neublížil. Ani tehdy to nedokázal." Nadzvedla jsem obočí.

„Máš na mysli toho démona, co se mě tolikrát pokoušel zabít?" Nora se usmála.

„Ano, přesně toho."

Nevím, jak dlouho jsem na ní beze slov hleděla, než jsem se odhodlala znovu promluvit.

„Nemusí to takhle být. Něco vymyslíme."

„Nech to být. Porušila jsem svůj trest. Musím zaplatit."

„Já to sama nezvládnu." Zašeptala jsem. Nora se pousmála.

„Ale samozřejmě, že zvládneš. Už jednou jsem tě opustila. Nepotřebuješ mě."

„Je tu ještě jedna věc," přerušila Nora tok mých myšlenek snažících se vyrovnat s její budoucí a nejspíš nevyhnutelnou smrtí. „Před svou smrtí musím odevzdat jiné čarodějce svůj dar vidění. Jinak by mohl zasáhnout kohokoliv, třeba i člověka, a to nikdy nedopadá dobře." S povzdechem si poposedla v křesle a přehodila si nohu přes nohu. „Nikomu tady nevěřím a nemám k němu takový vztah, abych mu něco takového udělala. Proto mi přicházíš na mysl jen ty." Tohle až moc připomínalo psaní závěti. Nejistě jsem se usmála, i když jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je smích v téhle situaci na místě.

„Noro, to mi lichotí, ale..."

„Je tu jen jeden problém," pokračovala ve svém myšlenkovém pochodu, jako bych neseděla naproti ní. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo oplýval dvěma pohledy." Zvedla oči a vzápětí je přimhouřila.

„Jak to myslíš „dva pohledy?" Nora nad mým překvapením svraštila obočí.

„Jako Amélie ses narodila v době, kdy bylo normální mít dar vidění, a stejně jako smrt ostatních bylo i tvoje úmrtí součástí Taťánina procesu vyvedení světa z přirozené dráhy. Proto se tvůj dar nepřesunul, ale zůstal v tobě."

„Počkat! Chceš mi říct, že mám dar vidění? To je blbost! Něčeho takového bych si přece všimla." Nora naklonila hlavu na stranu.

„Nic se ti nevybavuje? Na tuto dovednost se nedá zrovna spoléhat. Nemá žádný řád. Nemusí se projevit celé roky." Zavrtěla jsem hlavou. Byly tu jen ty sny, které byly tedy spíš vzpomínky. Ale to ostatní přece byly sny...ne? Hlavou mi probleskl obrázek dívek přivázaných k nemocničním lůžkům a krve otáčejících se v nádobkách, aby putovala do přístroje uprostřed místnosti. Na ty desítky holek uvězněných ve sklepě, vyvedených na dvůr a...

Nora nadzvedla obočí. „Že by přece jen něco?" Zavřela jsem oči.

„Jak mám asi rozeznat vizi od snu?" Pokrčila rameny.

„Jen těžko. Ty jsi vždy dokázala vidět to, co se v danou chvíli odehrávalo na vzdáleném, a tobě jistým způsobem blízkém místě."

„Tím mi jako chceš říct, že je dost možné, že se ty věci, co jsem viděla, opravdu staly?" řekla jsem pomalu a ve větě dělala dostatečné mezery, abych se stíhala nadechnout pro další slova. Nora mávla rukou.

„To je teď jedno. Teď záleží na tom, jestli je vůbec možné někomu předat dar vidění, pokud ho už vlastní."

„Není to jedno! Pokud..."

„Pokud co? Vzhledem k tvému vzpomínání si to nejspíš viděla už hodně dávno. A kolikrát se podobné věci už stihli stát znovu? Děje se to každý den a jediný způsob, jak to jednou pro vždy zastavit je najít Královnu." Náhle se strachem rozšířily zorničky. Ztuhla a pomalu se rozhlédla, jako by se snad při sebemenším prudkém pohybu mělo něco stát.

„Už jsi tu moc dlouho," Popadla mě za ruce a pohlédla na mě s takovou prosbou, až se mi z toho zatočila hlava. „Musíš najít Marguerite. Jen na ní záleží. O mě se nezajímej. Uteč k démonům. Rozumíš?"

„Noro..."

„Rozumíš?!" vykřikla a zatřásla se mnou. Ztěžka jsem přikývla. Pohled se mi začal pod návalem slz zamlžovat. Koutkem oka jsem viděla, jak zdi, které nás po celou dobu chránily, začínají průsvitnout, aby vzápětí nadobro zmizely. Na poslední chvíli mě objala. „Omlouvám se. Všechno je mi to tak líto Amélie." Zdálo se, že ani ona nemá daleko k slzám. Tiskla mě k sobě tak silně, jak by mě chtěla pohltit. Přesto ale nezabránila tomu, aby se mi v náručí proměnila v prach.

Věděla jsem, že dřív nebo později budu stát na tomto místě. Ale ani čas mě nedokázal připravit na tu tisícovku očí, propalující mi rány do kůže. Nedovolila jsem si, se byť jen pohnout. Měla jsem štěstí, že jsem seděla na židli a mohla tak skrýt třesoucí se kolena.

Na vyvýšeném pódiu po mém boku seděla Taťána, a i když celou dobu hleděla vpřed, měla jsem neochvějný pocit, že koutkem oka sleduje každý můj krok.

„Anno Svobodová, znáte tuto ženu?" zazněl náhle síní Beatricin hlas. Pomalu jsem přikývla s pocitem, že ať udělám cokoliv, s každým dalším slovem Nořinu oprátku jen víc utáhnu.

„A v jakém vztahu, smím-li se zeptat?" Na zlomek sekundy jsem pohlédla na Noru, sedící naproti mně.

„Byla moje učitelka výtvarky." odpověděla jsem popravdě.

„A když zjistila, že nejste člověk, pokusila se opustit školu?"

„O tom nic nevím."

„Tak jinak," založila si dlaně za zády a olízla rty. „Podporovala vás nějak v magii?" Tahle otázka se nabízela už od samého začátku. Byla jen otázka času, než ji někdo položí. Nemohla jsem lhát, ani mluvit pravdu. Nic z toho by Noře nepomohlo. Věnovala jsem jí další letmý pohled v naději, že v tom jejím snad naleznu nějakou radu. Moje bývalá učitelka ale jako by ani nebyla v místnosti. Všichni včetně mě věděli, jak tohle skončí. Jediný rozdíl mezi nimi a mnou byl, že já se s tím stále nebyla ochotna smířit.

„Ano nebo ne?" zeptala se mě znovu a varovně zvedla hlas. Naprázdno jsem polkla.

„Ano." řekla jsem nakonec a sklonila hlavu k navzájem žmoulajícím se dlaním v mém klíně.

„Kolik vám tehdy bylo?" zeptala se a na tváři jí pohrával úsměv blízko vítězství.

„Čtrnáct," hlesla jsem a doufala, že to už brzy skončí. Díky tvaru místnosti, díky němuž se zvuk dostal vždy i k nejzazším částem hlediště, jsem nebyla nucena svou odpověď zopakovat. Beatrice s viditelným sebeuspokojením uklonila Taťáně.

„Nemám další otázky."

„Dobrá, nechť přistoupí Nora Carterová ke své obhajobě." Než jsem se stihla nadechnout, seděla jsem zpět na svém místě a sledovala, jak se Nořina postava pomalu sune k pultu. Nezáleželo na tom, co řekne. Už ne. Bylo rozhodnuto.

Každý další den se skládal jen z čekání na vynesení rozsudku, jehož verdikt už stejně všichni moc dobře znali. I když jsem věděla, jak tenhle příběh dopadne, stále jsem se nedokázala vzdát naděje. Čekala jsem, že mě navštíví Eirny a pomůže mi spojit se s Norou, ale nic takového se nestalo. K čemu pak všechna snaha byla, když neměla Noru zachránit?

Jako by se dění v domě najednou zpomalilo, což bylo poněkud zvláštní, když se vzalo v úvahu, kolik lidí ho teď obývalo. Jen já jsem zůstávala stejná. Mysl mi těkala z místa na místo ve víře, že se jí podaří vymyslet nějaké východisko. Jak ale pomoct někomu, kdo o to nestojí?

Rozhodla jsem se. Musela jsem ji vidět. Alespoň ještě jednou. Tohle jsem nemohla zvládnout sama. Žádná z jejích rad mi nedávala smysl. Nedokázala jsem přijmout to, že podle ní bych měla zradit veškerá svá dosavadní přesvědčení a vetřít se do přízně démonům.

„Stejně jako kdysi ona." Zněl mi vzadu v hlavě nepříjemný hlásek, který bylo stále těžší zahánět.

Neměla jsem čas pozastavovat nad výrazy, které na mě cizí čarodějky házely při cestě k Eirninu pokoji. Možná jsem si jich měla všímat. Možná, kdybych se řídila Nořinými radami, přijala její rozhodnutí nebo se alespoň pokusila také o něco jiného, než jen bezvýsledné tlachání, možná bych tehdy neucítila tupou bolest v zátylku, nepodlomily by se mi nohy a nezůstala bych jim takto napospas.

Podrážděně jsem zamžourala do světla, které trpělivě doráželo na má víčka. První věc, kterou jsem si uvědomila, byla bolest vzadu na hlavě. Pokusila jsem se posadit, ale mžitky před očima mě přinutily tento rok na nějakou dobu odložit.

Dezorientovaně jsem se rozhlédla. Nejprve jsem si jen těžko mohla rozpomenout na to, co že se vlastně stalo. V mysli jsem měla jen to ohromné odhodlání si ještě jednou promluvit s Norou. A teď jsem se probudila v bílém pokoji, jehož jediným přívodem světla byl malý světlík u stropu. I přesto by se ale pokoj dal jen těžko označit za temný. Kromě bílé, železné postele s jak jinak než bílým prostěradlem a tenkou přikrývkou tu nebylo nic. Opatrně jsem se posadila a již o něco jistějším tempem jsem se dostala ke dveřím.

„Haló?" zavolala jsem a několikrát do nich bouchnula. Venku bylo ale ticho. „Hej!" zakřičela jsem hlasitěji a udeřila do dveří pěstí. A znovu. A znovu. Panika ve mně rostla. Promarnila jsem svou chvíli. Taťána mě má v hrsti. Nora mě varovala. Nora...

Při myšlence na její popravu jsem do dřeva mlátit ještě víc.

„Nech toho už do prdele!" zazněl konečně z druhé strany čísi hlas.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se.

„Kvůli tobě přijdu o show, takže být tebou, držím zobák." Hrklo ve mně. To ne. Jako na povel se zvenku ozval jásot lidí. Pohled se mi stočil ke světlíku. Musela jsem to vidět na vlastní oči. Okénko bylo ale moc vysoko. Posunula jsem pod něj postel a vyškrábala se na ocelový štít. S úlevou jsem se opřela dlaněmi o stěnu a doufala, že na těch trubkách neuklouznu. Zahlédla jsem sotva pár nohou, když se mi pohled začal rozostřovat. Zamrkala jsem a potlačila tendenci si promnout oči. Poslední, co mi došlo bylo, že mi uklouznula noha. Dopad jsem už necítila.

Dvě probuzení na neznámých místech za čtvrt hodiny je asi na jednoho člověka už prostě moc. Ruce jsem měla přivázané nad hlavou roztřepeným provazem. V hlavě se mi rozezněl poplach, když mi došlo, že se nemohu hýbat. A nebylo to kvůli tomu lanu. Jako by mi tělo nepatřilo. Jako bych se jen dívala cizíma očima na dění kolem.

Konečně slunce zmizelo mezi mraky, a já získala výhled na scenerii před sebou. Tohle jsem už zažila. Jen jsem tehdy stála na druhé straně, a na hranici stála má nejlepší přítelkyně. Jako moře mě obklopoval dav jásajících lidí, nedočkavých, až budou s napětím sledovat, jak oheň požírá mé tělo, a tam za nimi...Caitlyin dům.

„Měla jsem o tebe strach. Čekala jsem, že se tohle stane." ozvalo se mi najednou v hlavě a mně při zvuku toho hlasu málem vhrkly slzy do očí.

„Noro?" poslala jsem do tmy nejistou myšlenku. Téměř jsem cítila, jak se jí rty roztáhly do úsměvu.

„Jsi v pořádku?"

„Nevím. Jsem zavřená v nějakém pokoji." Dokonce jsem ani nepotřebovala hlasivky k tomu, aby můj „hlas" zněl poněkud panicky.

„Taťána ti neublíží. Máš čas. Jen se uklidni."

„Ty ho ale nemáš." Povzdechla si.

„Možná je lepší, že tu nejsi."

„To mi ani nedáš žádnou poslední radu?" Obávala jsem se, že můj tón byl možná až moc hrubý. Z dálky jsem slyšela Taťánu, jak promlouvá k davu, ale slova jsem nevnímala.

„Uvědom si, kdo jsi. Naše rodina je téměř tak stará jako ta, ze které pochází Taťána a Královna. Zažila jsi starý věk. Oplýváš dovednostmi, kterým by se mohlo ostatním čarodějnicím jen zdát. Ty to zvládneš!" přesvědčovala mě hlasem tak pevným, že jsem mu málem uvěřila. „Slib mi, že najdeš Marguerite. Ona je jedinou šancí dát vše zase do pořádku. Slib mi, že odejdeš k démonům."

„Slibuju." zmohla jsem se na v téhle situaci jedinou správnou odpověď při pohledu na Taťánu blížící se k hranici s nedočkavými plamínky v očích.

„Amélie, omlouvám se, že jsem tě tehdy nechala v té cele. Kdybych se pro jednou nezachovala jako sobec, vše by mohlo být jinak." začala se mi omlouvat hlasem plným strachu, který jsem u ní nikdy neviděla. Jako by ale nemluvila ke mně. Spíš k dávné vzpomínce, kterou jsem představovala.

„Nejsi sobecká, Noro. Vždy ses o mě postarala. Chránila mě." Odpovědí mi bylo uchechtnutí.

„Vše, co jsem kdy udělala, bylo jen v mém zájmu. Jednou jedinkrát jsem se pokusila udělat něco správně, a hele kde jsem skončila."

„O čem to mluvíš?" zeptala jsem se, a už k tomu chybělo jen mé zatřepetání hlavou.

„Starala jsem se o tebe, protože jsem doufala, že mi to přivede klid v duši. Že mi vesmír dává druhou šanci." pronesla zakaleným hlasem. „Všechny jsem zklamala. Nezachránila jsem Královnu, ke které mě vázala přísaha, nedokázala jsem ochránit své sestry, ani jejich děti. Víš, že jsi kdysi měla čtyři sourozence? Všichni jsou mrtví kvůli mně kromě Eirny, ze které je mrzák! Ne, že bych se nějak angažovala při její záchraně." Každou další větou se její hlas stupňoval, až nakonec křičela. Její slova čím dál méně dávala jakýkoli smysl.

Zhluboka se nadechla. „A teď hodlám svůj život zakončit tou největší sobeckostí jen pro pocit, že něco, co bylo po celý můj život mou součástí, nepřipadne někomu tam dole."

„Noro, o čem to mluvíš? Děsíš mě."

„Je mi to tak líto. Prosím, odpusť mi to jen...nedívej se, ano?" A tehdy dala Taťána povel paží a kolem vypuklo peklo.

Prudce jsem narazila do země. Čekala jsem, že nad hlavou spatřím nebe, ale byl to jen starý, bílý strop. Náhle se okolím prohnal křik tak děsivá, až se mi zježily všechny chlupy na rukou. Doprovázel ho kouř. Vyskočila jsem na nohy a jako omámená přiběhla pod světlík, i když jsem věděla, že skrz něj nedohlédnu.

„Pusťte mě ven!" začala jsem opět křičet, když jsem přiběhla ke dveřím a začala do nich mlátit.

„Říkala jsem ti, abys držela hubu!"

„Prosím, musím pryč!" Neslyšela jsem nic jiného. Brzy kouř zaplnil pokoj a začal se mi usazovat na plicích. Rozkašlala jsem. Při myšlence, že dýchám Nořino tělo, se mi zvedl žaludek. Začala jsem bušit do dveří ještě intenzivněji, cokoliv, jen abych přehlušila ten řev. A pak to přišlo. Jako šíp se mi to zabodlo do páteře. Překvapením jsem ztuhla, a na chvíli vše utichlo. Jako elektřina mi ta neznámá síla projela tělem, až se usídlila v mozku. Zatmělo se mi před očima. To, že padám, jsem si uvědomila až díky následnému pádu. Teprve jsem měla zjistit, co Nora myslela tou sobeckostí. Co mi tu, své neteři, nechala na památku.

Konečně se mi to podařilo přepsat. Tahle kapitola opravdu asi zkrátit nešla :D. Snad vám to nevadí a užili jste si jí i tak. Snad poprvé jsem měla vymyšlený název kapitoly takhle dopředu a těšila se, až ho tam konečně napíšu. :)