Thea

„Snesu představu toho, že na vás Vládce poslal démona, ale Stína? Vážně si myslíš, že by si dal tu práci a poslal na vás někoho ze své osobní gardy?" vyjela po mně Caitlyn s argumenty, proč je jen samotná myšlenka na to jen marněním času. Jako bych to potřebovala připomínat. Proč by se tolik namáhal? Žádná z nás nikdy démona neviděla. Měly moment překvapení. Mohly nás zabít už tu první noc místo navyšování paniky, že nás budou zabíjet postupně. Nechtěli nás zabít. Kdyby chtěli, už by jsme byli mrtví. Ne, šlo jim o něco jiného.

Stačilo vzít v potaz, kolikrát se s ním střetla Anna a přežila, na rozdíl od Linney, která by měla logicky mít větší šanci na přežití. Při pomyšlení na ní se mi sevřelo hrdlo. Odkašlala jsem si.

„Nemyslím, že jim jde o nás. Jsem si jistá, že je s tím vším nějak spojena Anna. Jen nevím jak." Otočila se ke mně s pobaveným zájmem v očích.

„Ta bruneta? Nepřišla mi nijak zvláštní?" Sevřela jsem ruce pěst. Konečně jsem pochopila, jak se musela cítit Alwa, když jí nikdo ohledně Anny nevěřil. Jak jsem mohla být tak slepá?

„Co si o ní myslí Atropos?" Měla jsem podezření, že se mě ptá jen proto, aby se zasmála nad mou další odpovědí. Odvrátila jsem zrak.

„Nic zvláštního," K uším mi pronikl její smích. Se zájmem se opřela o hranu stolu.

„A jsem si jistá, že i Beatrice si na ní udělala svůj vlastní pohled. Ta by Společnosti nikdy nic nezatajovala." Neodpověděla jsem. U Atropos jsem si nikdy nemohla být ničím jistá. Na rozdíl od nás všech byla na Společnosti nezávislá. Ale Beatrice? Věděla jsem ale, že i přesto mám pravdu.

„Hele, jestli chceš mít kompletní názor všech sudiček, Emily je hned nahoře." řekla se smíchem, a kývla hlavou směrem ke stropu.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Každý věděl, že Emily není zrovna nejspolehlivější zdroj informací.

„Myslela jsem, že je v Itálii." Pro obě strany tento pobyt byl výhodný. Společnost byla ráda, že alespoň na několik let odklidila porouchané zboží a Emily se mohla v klidu soustředit na malování.

Caitlyn přikývla. „Stáhli jí zpátky. Nemysleli si, že by tam byla nadále v bezpečí." Jak se dalo čekat. Jednali s ní v rukavičkách, jako by se snad měla každou chvílí sesypat. Vlastně to tak i do jisté míry bylo.

„Jak je jí? Není to tady pro ni příliš hektické." Otočila se ke mně zády.

„Většinu času tráví stejně nahoře. Co se týče aktuální situace, je to tady pro ni nejbezpečnější. Navíc..." Otočila se ke mně s pohledem, který jasně říkal, ať se nepletu do věcí, do kterých mi nic není. „...má ještě spoustu času."

Anna

Dny se tady od sebe příliš neodlišovaly. Jako bych se ocitla zase na začátku. V neznámém domě a s chladnými pohledy na každém kroku. Jediný člověk, který mi vždy dokázal zlepšit náladu, ležel v posteli a nikdo mi nebyl schopný říct, jak na tom vlastně je.

Počáteční obdiv k domu brzy přešel v znepokojení. Všechny ty pečlivě uspořádané pokoje, jako by čekaly, až je někdo zaplní. V hlavě jsem si neustále přehrávala cestu, protože jsem se obávala, že bych jen těžko mohla znovu najít cestu do svého pokoje.

Vše tu bylo stejné. Dokonce ani vybavení v jednotlivých pokojích se od sebe příliš nelišilo. Proto mě tak překvapilo, když jsem náhle vstoupila do spoře osvětlené kruhové místnosti. Kolem dokola samé dveře. Mohla jsem jen hádat, jestli vedou do pokojů nebo dalších chodeb. Celé to až moc připomínalo scénu z Alenky v říši divů.

Málem  jsem se přerazila, když jsem zavadila o točité schody vprostřed místnosti. Nahmatala jsem zábradlí a plna zvědavosti vystoupala nahoru. Byl to zatím největší pokoj, který jsem za svůj krátký život viděla. Jen těžko jsem dohlédla na jeho stěny. Po zemi se povalovaly zmuchlané papíry a nábytek byl rozestavěn do jakéhosi labyrintu, jako by ho někdo neustále přesouval. Promnula jsem si slzící oči a rozkašlala se. Mé obavy se potvrdily při pohledu na šlápoty, které zanechaly mé boty ve vrstvě prachu.

Přistoupila jsem k jedné ze skříní, abych si lépe prohlédla k ní připevněnou kresbu. Otřásla jsem se, když mě pohladil chladivý vzduch.

„Co tu děláš?" Překvapeně jsem sebou cukla a otočila se. Ten chlad byl způsoben otevřeným oknem. Neznepokojilo mě tolik ani ne to okno, jako spíš žena sedící na jeho parapetu. Těžko říct, jestli v jejím pohledu převažovalo překvapení nebo zaujetí.

„Om-omlouvám se. Nevěděla jsem, že tu někdo je a..."

„Ty jsi přišla s Theou viď. Promiň, že jsem nešla dolů se představit, ale musela jsem tady něco dodělat." přerušila mě, a s těmi slovy típla cigaretu o okenní rám. Nikdy jsem nikoho podobného neviděla. Vypadala, jako by jí někdo zapomněl dát barvu, ať už jsem se podívala na její jemné, bílé vlasy nebo mrtvolně bledou kůži. Přistoupila ke mně s nataženou pravicí.

„Já jsem Emily,"

„Anna," hlesla jsem a stiskla jí dlaň. Poplašeně ucukla a odstoupila ode mě. Svraštila jsem obočí.

„Jsi v pořádku?" Objala si trup pažemi, jako by aspoň o trochu chtěla zmírnit třas, který náhle postihl její tělo.

„Říkali, že jsme jediné. Co jsi zač?" rozkřičela se na mě. Ucouvla jsem a koutkem oka zaznamenala polici, kterou bych v případě útěku mohla na ní shodit. Najednou se její pohled změnil.

„Co ti to provedli?" zašeptala nevěřícně. To mi stačilo. Rozeběhla jsem se ke schodům.

„Vrátí se! Oni se vrátí!" vřeštěla mi do zad jako smyslů zbavená.

Netuším, jak jsem v té rychlosti dokázala tu kresbu vůbec zaznamenat. Bylo jich tu tolik, tak proč zrovna ona? Jako omráčená jsme se zastavila. Jako by se posledních několik minut neodehrálo. Bříšky prstů jsem podobiznu něžně pohladila, jako by se mi měla pod rukama rozpadnout. Byla to ona. Myslela jsem si, že už dávno se mi její tvář vypařila z paměti a zbyl jen její křik. Ještě teď jsem cítila v nose štiplavý zápach jejího těla, když hořela. Ida.

„Proč to tu máš?" Až příliš pozdě mi došlo, že jsme tu otázku položila nahlas. A ještě k tomu k ne příliš příčetné osobě.

„Ty jí nepoznáváš?" zeptala se překvapeně naprosto vyrovnaným hlasem. Pomalu jsem se k ní otočila. Začala jsem pochybovat o tom, co se stalo. Zase tu byl ten zkoumavý pohled. Usmála se.

„To je přece Elyse,"

Rozmýšlela jsem se třikrát, než jsem se odhodlala zaťukat na futra dveří ke Caitlyině pracovně. Když si mě všimla, mihl se jí po tváři pobavený výraz, jako bych jí připomněla nějakou vtipnou historku.

„Neruším?" zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou.

„Vůbec ne, co potřebuješ? Anna že?" Přikývla jsem a posadila se na židli naproti jejímu stolu. Jen těžko jsem mohla říct, že se tahle místnost podobala té, kterou vlastnila Thea. Žádné kameny, vylisované květiny ani ptačí peří. Vše, včetně sešívačky na jejím stole mělo své místo a využití. Pochybovala jsem, že by se tu našla byť jen jediná zbytečná věc.

„Takže, o co jde?" zeptala se Caitlyn a propletla si prsty. Poposedla jsem si.

„Tuhle jsem si procházela dům a na někoho jsem narazila. Myslím, že se jmenuje Emily?"  Veškerý klid zmizel. Natáhla po mně ruku. Bůhví proč jsem se odtáhla. Ale nevypadalo to, že by se jí to nějak dotklo.

„Vyděsila tě? Nemusíš se jí bát, je naprosto neškodná."

„Ne! Nic se nestalo, opravdu jen...ona vidí budoucnost?" zeptala jsem se přiškrceně a sklonila pohled. Nikdy jsem tenhle „dar" příliš nechápala. Věděla jsem jistě, že jím oplývá Eirny a podle toho, co jsem si sama odvodila, tak i Nora. Caitlyn se zasmála.

„Ovšem že ne," Oddechla jsem si, i když jsem stále nechápala tu Idinu kresbu, a proč jí říkala Elyse. Jménem, které jsem tolikrát volala ve svých snech.

„Ale minulost, to už je jiný kafe." prohodila jen tak mimochodem. Švihla jsem k ní hlavou.

„Cože?" Caitlyn pokrčila rameny, jako by se jednalo o nějaký všemi známý fakt.

„No minulost. Můžeš vidět buď minulost, přítomnost nebo budoucnost. A Emily vidí minulost." Asi půl minuty jsem na ní jen zírala.

„Ty jsi o tom nevěděla?" zeptala se nevěřícně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Thea říkala, že máte mezery ve vzdělání." zamumlala si spíše pro sebe.

„Viděla jsem, jak se ostatní chovají k Eirny. To je to tak vzácný?" Věděla jsem, že je. To mi za tu dobu došlo. Jen jsem chtěla vědět víc. Zamrkala očima.

„No, v dnešní době ano?" Řekla to, jako by spíše něco konstatovala, než vysvětlovala. Musela mě mít za idiota. Při pohledu na můj výraz si povzdychla.

„Tohle Thee nedaruju. Koukej, ten dar je putovní. To znamená, že když čarodějka umře, musí ho někomu předat. Pokud se tak nestane, většinou se uvolní a může zasáhnout kohokoliv. I člověka. Dřív tenhle dar měli všichni." Přimhouřila jsem oči.

„Tak proč..."

„Necháš mě to doříct? Takže jak jistě víš, při válkách s démony velká část z nás zahynula. A ještě větší, když se uzamykal jejich svět. Člověk by řekl, že aspoň při těch plánovaných sebevraždách se rozhodnou tu schopnost někomu dát, ale nestalo se tak. Zmizela spolu s nimi."

„Ale...jak je to možné?" Pokrčila rameny.

„Co já vím? Tyhle filosofický otázky mě moc neberou. Někdo říká, že je to proto, že tak neměli zemřít. Že se stala nějaká chyba, a oni se vrátí." Už jen při zvuku toho slova mi přejel mráz po zádech.

„Cože udělají?"

„Vrátí se,"

Skryla jsem se za kámen právě včas, když se ozval výbuch. Otočila jsem se nazpátek a nechala jednu z těch zrůd vzplanout. Podle pokynů Sylvie jsem se držela vzadu. Věděla, že co se týče boje nablízko, nepatřím zrovna mezi nejlepší. Ohnala jsem se mečem, a spíš díky štěstí zabila jednoho z přízraků za mými zády. Není už čas? Plán byl jednoduchý. Měli jsme je zatlačit do slepé uličky, načež se k nám měli přidat démoni a rozprášit je. Přece jen byli vedeni k boji už od útlého dětství. Pomocí magie se mi podařilo odrazit dalšího přízraka, když se začaly kolem šířit ty hlasy.

„Královna je mrtvá! Královna je mrtvá!" znělo ze všech stran. V první vteřině mi ani nedošel význam těch slov. To přece není možné. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak se pohnula tma. Jsou tady! Po tváři se mi rozlil úsměv při pohledu na neznámého démona, jak se zhmotnil ze tmy. Vyhrajeme! Moje nadšení pro boj vyprchalo ve chvíli, kdy démon popadl zmatenou čarodějku za rameno a s omluvným pohledem do ní zajel mečem. Krve by se ve mně nedořezal. Celá ta scéna byla pro mě až příliš neskutečná, aby byla pravdou. Co se to děje? Přicházeli další.

Přízraci velmi rychle poznali, že to nejsou oni, po kom obávaní vojáci jdou. Šli po svém vlastním druhu. Neměla jsem čas o tom více přemýšlet. Rozdávala jsem kouzla i rány na všechny strany. Někomu se podařilo zasáhnout mou ruku. Prvotní reakce byla stisknout si ránu. Adrenalin ale udělal sví. Velmi brzy přestali všichni rozlišovat čarodějku, démona nebo přízraka. Myslela jsem si, že je to můj konec, když jsem ucítila tupou bolest v týle, následovanou ránou o zem.

Zamžourala jsem očima. Kde to jsem? Do nosu mě udeřil tak pronikavý pach, že mě donutil se probrat. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem se doslova vyhrabala z mrtvol. Pomalu jsem vstala, a hned na to zase upadla, když mi nohama projelo mravenčení. Okolní ticho bylo téměř hmatatelné. Moc dlouho mi ale společnost nedělalo. Velmi rychle ho vystřídalo zvonění v uších tak hlasité, že jsem měla pocit, že si hlavu radši omlátím o strom. Oblečení spolu s vlasy se mi lepilo ke kůži směsicí potu a krve. Překvapeně jsem zvedla k očím prsty orosené čerstvou krví. Byla jsem zraněná na ruce a na boku, a přesto jsem nic necítila. Co se stalo? Stále ještě v šoku jsem se pomalu otočila, a dobelhala se k místu, kde se svažovala cesta.

Byli všude. Těl bylo tolik, že neexistovalo místo, na které by se dalo stoupnout suchou nohou. Jen těžko se dalo poznat, o kterou ze stran se původně jednalo. Zvedl se mi žaludek. Už jsem ale neměla možnost ho vyprázdnit.

Slyšet zvuky bylo tak zvláštní. Děkovala jsem sama sobě, že jsem v tom šoku nezapomněla, co je to pud sebezáchovy a schovala se do lesa. Přimkla jsem se k jednomu ze stromů a zadržela dech. I přes strach jsem se odhodlala vykouknout ze svého úkrytu. Kus ode mě ležela polomrtvá čarodějka. Zajíkavě lapala po dechu, ale nacházela jen krev, která jí u rtů vytvářela narůžovělé bublinky.

Pohledem zaznamenala pohyb. Neodvážila jsem se ohlédnout směrem, kam upírala oči. Ty klouzavé, neslyšné pohyby bych poznala kdekoliv. Zvláštní, že jsem v prvotním okamžiku myslela, že jí démon jde zachránit. Čarodějčiny panenky se roztáhly děsem. Za neustálého vykašlávání krve se pokusila postavit, ale ničeho tím nedosáhla. Chtěla se od něj jen dostat co nejdál. Když se ocitnul sotva na krok od ní, nezbývalo jí nic jiného, než doufat v milost. Byli jsme proboha jeden druh. 

Stál ke mně zády. Věděla jsem, že bych jí dokázala zachránit. Mohla jsem se vymluvit, že jsem nemohla tušit, jestli je opravdu sám. Pravda ale je, že jsem se bála. Strach mě doslova paralyzoval. Mohla jsem se jen dívat. Sklonil se k ní a jediný pohybem ukončil její život.

Chvíli bylo ticho. Setrval ve stejné pozici asi minutu, než se zvedl opět na nohy. Jako by mi tento jednoduchý úkon náhle vlil do nohou novou energii. I přes svá zranění jsem se rozeběhla skrze les, jako bych měla v patách samotného ďábla. Do jisté míry tomu tak i bylo.

Hlavní město jsem považovala za obrněnou pevnost. Nikdo se nemohl dostat dovnitř, aniž by nebyl záměrně puštěn od někoho zevnitř. Navíc ho obklopovala osmá pečeť, kterou mohl zrušit jen ten, kod jí vytvořil. Jeden člověk se ale přes ni mohl dostat. Jak to mohla udělat? Nemohlo to být z její vlastní vůle. Prostě nemohlo. Neměla jsem se tam vracet. Nikdo by tak neměl vidět svůj domov.

Za posledních několik dní se ke mně démon, kterého na mě nasadil Vládce, nebezpečně přiblížil. V posledním městě jsem se zdržela až příliš dlouho. Neměla jsem na koho se obrátit. Většina byla mrtvá a zbytek se rozprchl kdoví kam. Byla jsem v tom sama.

Věděla jsem, že jakmile se Vládce dozví, že nejsem mrtvá, bude mě hledat už jen kvůli pověsti mé rodiny. Té hloupé pověsti. To Nora byla ta výjimečná. Té jsem ale věřit nemohla. Ne po tom co provedla. Myšlenka, že nemůžu věřit už ani mé nejbližší osobě, která se o mě starala, když jsem přišla o rodinu, byla nepředstavitelná.

Měla jsem být ve střehu. Věděla jsem přece, jak blízko mi může ten démon být. Vrhl se na mě ze strany, a strhl ze svahu dolů do listí. Ocitla jsem se pod ním. Dlaněmi mi přišpendlil paže k zemi. Na kouzlo jsem ani nepomyslela a vyšvihla koleno mezi jeho nohy. Zaskučel a svalil se ze mě.

Vyškrábala jsem se na nohy a dala se do běhu. Sakra, sakra, sakra. Další chyba. Nikdy se neotáčej ke svému nepříteli zády. Dřív, než jsem stihla zareagovat, se zhmotnil ze tmy a přimáčkl mě ke stromu. Bylo mi jasné, že podobný zoufalý úprk se mi už nepodaří. Přitiskl mi ke krku chladnou čepel, o které jsem předpokládala, že je otrávená. Předpokládala jsem špatně. Stačil jediný pohled do jeho zelených očí, aby mi bylo jasné, že tenhle démon žádnou zbraň, aby mě otrávil, nepotřebuje. Ušklíbl se, jako by čekal, že budu vzdorovat víc.

„Erik tě chce vidět."

Věci se začínají pomalu vyjasňovat. Budu ráda za vaše komentáře :)