Chvíli jsem na ní nepřítomně hleděla, než mi došel význam jejích slov. Zaslechla jsem zalapání po dechu z místa, kde seděla Hel.

„Cože?" vydala jsem ze sebe konečně nějakou reakci. Na doktorce bylo vidět, že to není poprvé, co to někomu oznamovala. I přesto za tou maskou byl soucit věnovaný mně. Ale oni přece nemůžou být mrtví. Jistě si je jen spletli s někým jiným. Pokud byla ta havárie opravdu taková, jak se o ní stále mluví, muselo tam být mnohem více mrtvých. Jak můžou vědět, že mí rodiče teď nejsou v nějaké jiné nemocnici? Zranění ale v pořádku.

„Je mi to moc líto slečno Svobodová."

„Ale...oni nemůžou být mrtví. Chci říct...já jsem naživu, a bylo tam tolik zraněných a takový chaos...jak můžete vědět, že to jsou oni, kteří jsou mrtví." Hlas se mi při každém slovu zadrhával v hrdle a já musela často dělat pomlky. Byla jsem takhle blízko k naprostému zhroucení, a ještě blíž k převezení na psychiatrii.

„O to právě jde. Jejich těla jsou v márnici. Potřebujeme aby, jste je identifikovala." Zbledla jsem snad ještě víc. Ne kvůli tomu, že bych snad potvrdila doktorčina slova, ale při pocitu té chladné budovy s šuplíky, z nichž každý obsahuje tělo, mi bylo mdlo.

„Omluvte mě." Stihla jsem ještě říct, vyskočila z postele, a zmizela ve dveřích spojených s pokojem do malé koupelny. Zabouchla jsem za sebou, padla na kolena, a právě včas ocenila, že je záchod tak blízko. Když bylo po všem, ještě nějakou dobu jsem zůstala skloněná, ruce ve vlasech aby se nezašpinily, oči pevně zavřené. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že na mě někdo klepe.

„Jste v pořádku?" zazněl z venku hlas doktorky. Přikývla jsem a vzápětí mi došlo, že mě nevidí.

„Nic mi není."

„Přijdu za vámi později." řekla ještě na rozloučenou a zmizela. Zvedla jsem se, a znechuceně se podívala do zrcadla. Začala jsem si zběsile vyplachovat pusu. Kartáček jsem tu neměla, takže tohle muselo stačit. Zoufale jsem si prohrábla vlasy, a podívala se na ten přízrak, co se na mě díval ze zrcadla.

„Anno?" ozval se zpoza dveří Helin hlas. Neodpověděla jsem.

„Je mi moc líto co jsem řekla, kdybych věděla...prosím otevři." Neměla jsem sebemenší chuť otevřít. Nejradši bych navždy zůstala v této malé místnosti, jestli se tomu tak dalo říkat. Bílé kachličky, jednoduchý sprchový kout s igelitovým závěsem, záchod, se kterým jsem měla už tu čest a umyvadlo. Vše bylo naskládáno tak těsně u sebe, že stačilo udělat krok, a přemístil jste se od jedné věci k té druhé, aniž by, jste se od té první nějak vzdálil.

„Tak jdu dovnitř sama." V hlavě se mi přehrálo, jak její prsty obemkly kliku. Právě včas jsem vyslala směrem k zámku část svého vědomí. Zaplavil mě pocit bezpečí, když se západka se cvaknutím otočila, a znemožnila tak Hel aby vešla dovnitř. Opřela jsem se dlaněmi o umyvadlo, a sledovala svůj odraz.

„Ale no tak Anno otevři. Tohle ti nijak nepomůže. Nemůžeš tam být zavřená navždy. Dřív nebo později budeš muset stejně vylézt." přesvědčovala mě dál, a já věděla, že má pravdu.

„Nech jí být. Až bude chtít, tak vyleze." zaslechla jsem tichý Moničin hlas. Dál už jsem neslyšela, co jí na to Hel odpověděla, jen to, že její hlas nabral na takové intenzitě, že se mi v hlavě proměnil v jeden velký řev. Chytila jsem se pevně za hlavu. Jakoby ten hlas nebyl jeden, ale bylo jich tisíc. Slyšela jsem svištění pneumatik, matčin řev, vzdálené křičení lidí, troubení aut...Tolik rozdílných zvuků na jednu mysl.

„Zmlkni!" zakřičela jsem. Spolu s mým hlasem zaznělo protestující rupnutí a já věděla, že jsem selhala. Nora by na mě nebyla pyšná. Ale konečně bylo ticho. Pomalu jsme zvedla hlavu k zrcadlu. Bylo prasklé, ale ne tak, jako kdyby do něj někdo udeřil. Bylo rozetnuté napříč čistým řezem, jako kdyby puklo sama. Do jisté míry vlastně ano. Žádné drobné, pavučinkové praskliny, jen čistá práce. Aspoň něco se změnilo. Z plochy zrcadla na mě zíral ten samý duch, jen jeho tvář byla tentokrát v polovině podivně zešikmená. Udělala jsem krok dozadu a opřela se o kachličky.

„Anno co se stalo?" Odpíchla jsem se od zdi, odemkla a otevřela dveře. Cukla s sebou. Nejspíš jí moje náhlá změna názoru vylekala. Protáhla jsem se kolem ní, nedělajíc si starosti, že uvidí to zrcadlo. Zalezla jsem do postele, jako by byla územím, kam můžu jenom já, a kde jsem v bezpečí. Přitáhla jsem si peřinu až k bradě, otočila se na bok, a snažila se usnout i když byl den, a já nebyla ani trochu unavená. Přála jsem si jediné. Usnout, a zapomenout že se poslední dva dny vůbec odehrály.

Ten den jsem s Hel už nepromluvila. V poledne jí propustili, a na večer zas mě se slovy, ať přijdu co nejdřív na identifikaci, a za dva týdny na vytažení stehů. Vybelhala jsem se z nemocnice, a zamířila domů. Jako by byly mé city potom, co se stalo v nemocnici ochrnuté. Nějakým zázrakem jsem nakonec domů došla. Zabouchla jsem za sebou dveře, a opřela se o ně zády. Byt byl tichý. Vše bylo na svém místě, přesně tak jak jsme to před dvěma dny tady zanechali. Udělalo se mi znovu nevolno. Nedokázala jsem si představit, že tu budu sama. Škola bylo teď to poslední, na co jsem myslela. Ještě že byly podzimní prázdniny. Vešla jsem do svého pokoje, a sebrala ze stolu mobil. Namačkala jsem číslo a čekala.

„Anno?" ozval se z druhé strany Idin hlas. Na chvíli jsem strnula, než jsem se odhodlala promluvit.

„Anne jsi v pořádku?" zeptala se naléhavě Ida.

„Můžeš prosím přijít?" zašeptala jsem a překvapeně si uvědomila, že začínám natahovat.

„Anno počkej, ztrácíš se mi, co se stalo?" Její hlas začal přeskakovat, jako na špatné nahrávce.

„Prosím přijď." Požádala jsem jí plačtivě, ale její odpověď jsem už nezaslechla, protože mobil ohluchnul úplně. Zkoušela jsem ho zapnout, ale nic se nestalo. Hodila jsem s ní o postel a svalila se k zemi. Docela jsem si i přála, abych se už konečně rozbrečela, ale slzy stále nepřicházely. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, když mě z mého rozjímání vytrhl známý hlas. Vycházel z venku. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, ale když jsem vyhlédla z okna, na ulici opravdu stála Ida. Hodila jsem jí klíče. Za chvíli jsem už slyšela rychlé kroky na schodech a klíč v zámku. Dychtivě jsem přiběhla ke dveřím. Ida nejspíš vyběhla v tom, co měla zrovna na sobě. Přes pestrobarevné tričko měla přehozenou bundu, se zapínáním se neobtěžovala. Červenohnědé vlasy měla napůl spletené, zbytek jí poletoval kolem hlavy. Zběsile oddechovala.

„Anno, jsi v pořádku? Nemohla jsem tě nikde sehnat. Jsou toho plné zprávy." Nakrčila jsem obočí.

„Čeho?" Bez ptaní vešla do bytu a zapnula televizi. Zrovna běžely zprávy. Zdálo se, že v nich probírají stále to samé. Velké nehody, zdánlivě bez příčiny.

„Říkala jsi mi, že dneska někam jedeš s rodiči. Měla jsem hrozný strach, že se ti něco stalo." Rozhlédla se, jakoby jí až teď došlo, že tu jsme sami.

„Jsou v práci?" Všechno kolem se mi rozmazalo a já jsem začala škytat. Sesunula jsem se k zemi, a Ida mě k sobě přitiskla. Na nic se neptala. Nevím, co si vlastně myslela, nestihla jsem jí to vysvětlit, neměla jsem na to sílu a myslím, že to chápala. Přece jen, kolikrát jsem byla já na jejím místě.

Zastavila jsem se u dveří. Stála jsem na prahu, v bezpečí, mezi dvěma rozhodnutími. Byla tu zima. Nevím, jak jsem si to tu představovala, ale rozklad jsem necítila. Spíš jen všudypřítomnou čistotu a dezinfekci. V místnosti přede mnou byla dvě kovová lůžka, přikrytá bílým prostěradlem. Přistoupila k nim soudní lékařka. Mohlo, jí být tak třicet. Měla zrzavé vlasy svázané do drdolů, a bílý plášť přes civilní oblečení. U zdi stál policajt. Oba se mi jistě představili, ale ani za boha jsem si nemohla vzpomenout. Zrzka se na mě podívala.

„Můžeme?" zeptala se. Zbrkle jsem přikývla, jako bych tím chtěla přesvědčit i samu sebe. Nadzvedla prostěradlo a já pomalu přistoupila. Zastavila jsem se pár kroků od nich. Jako by všechny slzy byly prolité už včera. Jako kdyby mi jich více nezbylo. Nikdy jsem příliš neplakala. Teď jsem ale nemohla. Jen jsem se na ně dívala.

„Jsou to oni?" zeptal se policajt opatrně, i když jistě už byl ze mě celý na nervy. Bůh ví, jak dlouho jsem tam vlastně stála. Stiskla jsem rty k sobě a přikývla. Soudní lékařka a policajt si vyměnili téměř nepostřehnutelný pohled, těsně předtím než je zase zakryla. Brala jsem to jako propustku. Rychlým krokem jsem vyšla z místnosti. Musela jsem odtamtud pryč. Chtěla jsem si je pamatovat takový, jací byli, ne jako ledové schránky, nahé na stole zakryté jen bílou látkou. Před odchodem jsem musela vyplnit ještě nějaké papíry, a pak jsem to konečně všechno mohla nechat za sebou. Prošla jsem kolem krematoria, které sousedilo s márnicí. Pohřeb, padlo mi na mysl. To slovo bylo pro mě stejně nepředstavitelné jako ty těla na stole. Když mi bylo asi tak patnáct, měla jsem do sebemenších detailů vymyšlený svůj pohřeb. Z jakého dřeva by byla má rakev, jaká hudba by hrála. Lidé truchlící nad mým tělem, jakoby spícím. Ale teď? Když jsem se jako malá mamce oznámila, že chci rakev, zasmála se a řekla, že bych měla začít šetřit. Být spálen vyšlo mnohem levněji. Přišlo mi to jako cirkus. Pohřeb. Vyhnala jsem to z hlavy. Kam teďka jen půjdu. Z představy, že bych se vrátila do toho prázdného bytu, se mi obracel žaludek. Zvedl se vítr, a vznesl tak do vzduchu pár listů. Prošla jsem kolem vitríny a zastavila. Pomalu jsem se vrátila. Četla jsem ty slova stále dokola.

Přijď ke mně.

Zuřivě jsem přejela po vitríně rukávem a šla dál. Ta věta mi ale stále rezonovala v mysli. Byla dotěrná stejně jako komár. Zavřela jsem pevně oči, v očekávání z toho co bude u další vitríny, když jsem kolem ní procházela. Věděla jsem ale, jak její vzkazy fungují.

Přijď ke mně. Přijď ke mně. Přijď ke mně. Přijď ke mně.

Stále dokola a dokola ta samá věta. Bylo mi jasné, že mě k sobě dříve nebo později dostane. I kdyby měla donutit všechny lidi na ulici opakovat tu zpropadenou větu. Bylo to teprve pár dní, co jsme se pohádali. Snad si nemyslí, že tak brzy potom si to k ní nakráčím. Ozvalo se zakrákání. Pomalu jsem se otočila. Jak jsem předpokládala. O pár metrů dál ode mě seděl na větvi stromu havran. Pozoroval mě inteligentním pohledem, v očích nevyřčená výzva. Je to docela klišé, nemyslíte? Havran. To poslední o co jsem ale stála, bylo na sebe přitáhnout pozornost tím, že začnou kolem mě létat hejna jako v Ptácích od Hitchococka. Povzdechla jsem si, a hodila po černém poslovi pohledem. Kdyby mohl, jistě by se ušklíbl.

Ani jsem nestihla zaklepat, když otevřela dveře. Prameny temně hnědých vlasů, protkaných stříbrem se jí uvolnily z drdolu, a poletovaly jí kolem hlavy. Upřela na mě svůj znepokojivý modrofialový pohled. Nora Carterová. Moje bývalá učitelka výtvarky.

„No že ti to trvalo." zabrblala a vrátila se do bytu. Zavřela jsem za ní dveře a zůstala stát. Byl podzim, takže celý byt byl provoněn sušenými bylinkami. Na komodě bublala voda v rychlovarné konvici, která stejně jako vždy nebyla zapojená v zásuvce. Odložila jsem si tašku na zem, a založila si ruce na prsou, snad abych mezi mě a její slova nastavila aspoň nějakou bariéru, byť je sebevíc k ničemu. Otočila se ke mně. „Co tam tak stojíš? Sedni si." řekla, a pokynula ke křeslu, kam si normálně sedávám. Nehodlala jsem jí to ulehčit. Stalo se až moc věcí, ne že by ona nějak pomohla k tomu, aby se vůbec staly.

„Co chceš?" zeptala jsem se, a přešlápla z nohy na nohu. Bylo mi nepříjemné se k ní tak chovat. Tolik mi pomohla. Nevím, co bych dělala, kdybych jí nikdy nepotkala. Kdybych chodila do jiné školy, nebo jí naopak na jinou přijali. Občas jsem si říkala, jestli to skutečně byla náhoda. Nadzvedla obočí.

„Co já chci? Myslela jsem, že to ty si budeš chtít promluvit." Stiskla jsem rty.

„Tys to věděla viď." Naklonila hlavu na stranu.

„Co myslíš?" Zakroutila jsem hlavou. Nemohla jsem to vyslovit nahlas.

„Když jsem tu byla naposled, vlastně si mi řekla, že všichni kolem mě zemřou. Že je to jen otázka času." dostala jsem skrze zaťaté zuby. Čekala jsem úsměv triumfu. Ona místo toho ale natrhala několik lístků máty z květináče, a hodila je do dvou hrnků.

„Je mi to líto Anno."

„Můžeš za to? Můžeš za to, že mí rodiče jsou mrtví?" vyslovila jsem otázku, kterou jsem si už dlouho obracela v hlavě. Překvapeně se ke mně otočila.

„Opravdu si myslíš, že bych zabila tolik lidí, jen aby se má slova vyplnila?" při svých slovech přimhouřila oči, až z nich zbyly jen dvě ametystové škvíry.

„To nevím." přiznala jsem se. Vrátila se zpátky k přípravě čaje.

„Máme před sebou těžkou dobu. To co jsi viděla, byl jen začátek. Zatím jsou takový jako my v bezpečí, ale nebude tomu na dlouho."

„Jak to můžeš vědět." Nora se zasmála.

„Ach Anno, ani netušíš, kolikrát jsem si podobnou situací prošla já. Znám myšlení lidí lépe než oni sami." Když jsem jí takhle viděla, začala jsem sama o sobě pochybovat, jestli opravdu dokážu odhadnout, kolik jí vlastně je.

I když jsem to nechtěla přiznat, Nořina slova se pomalu ale jistě vyplňovala. Elektřina selhávala čím dál víc. Auta nejezdila už vůbec. Mobily byly hodně poruchový, ale stále si jimi šlo zavolat, i když spojení nevydrželo nikdy moc dlouho. Bytem se rozlehla známá melodie. Rozeběhla jsem se do pokoje a chňapla po něm dřív, než přestal vyzvánět.

„Anno?" ozval se z druhého konce Idin hlas plný děsu.

„Ido co se stalo?" Chvíli bylo z druhého konce slyšet jen škytání a vzlyky.

„Ido uklidni se. Kde jsi?"

„Doma. Jsem zabarikádovaná v pokoji. Nevím, jak dlouho to vydrží." Dostala ze sebe a znovu se rozplakala.

„Ido co se děje? Mám za tebou přijít?"

„To máma...myslím, že mě chce zabít."