Zrzka se překvapeně otočila k Hel.

„Vy se znáte?“ Hel s úsměvem přikývla, aniž by ode mě odtrhla pohled. Ušklíbla se.

„Rozbila zrcadlo.“ Nadzvedla jsem obočí. Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor. Setkání s touhle čtenářkou historických romancí bylo pro mě najednou tak vzdálené, i když se stalo téměř před třemi měsíci. Ariel, jak jsem si jí v mysli označila, sesunula nohy z pohovky, a vyslala ke mně pobízivý pohled. Nejistým krokem jsem prošla po vzorovaném koberci, cítící na sobě jejich pichlavé pohledy. Konečně jsem si sedla. Ariel se zasmála mému výrazu. Až teď jsem si všimla smrště světlých pih na jejím nose. Mohlo, jí být asi šestnáct.

„Já jsem Kat. Tohle je Sara,“ pokynula k mlčenlivé brunetě, která mi na pozdrav mírně pokynula. „A Hel už znáš.“ Lehce jsem pozvedla koutky.

„Kdy jsi dorazila?“ zeptala se dychtivě Kat. Rozhodně byla z nás všech nejmladší. Se Sarou asi moc řeč nebyla, ale Hel jsem si pamatovala hodně upovídanou. Teď ale stála u klavíru, který nebyl vůbec černý, ale temně načervenalý, a sledovala mě pobaveným pohledem.

„Někdy odpoledne…myslím.“ dostala jsem ze sebe. „Jak dlouho tu jste?“ Kat si poposedla.

„Sara dorazila v polovině října, já na jeho konci. Hel se k nám přidala na začátku listopadu.“ Při zmínce o Hel se blondýna otočila směrem k oknu.

„A za celou dobu sem nikdo nepřišel?“ Kat zavrtěla hlavou. Opatrně ke mně zvedla svůj modrý pohled. Nadšení v jejích očích bylo najednou pryč. Vystřídaly ho obavy. Poprvé mě napadlo, čím si musely projít ony.

„Jak to u nás vypadá?“ zeptala se tiše. Nemohla jsem si nevšimnout, že i Sara a Hel, které dělaly, že náš rozhovor neposlouchají, napjatě čekají na odpověď. Nadechla jsem se.

„Ne moc dobře.“ Bylo by k ničemu jim lhát. Stejně by mi neuvěřily. Z toho mučivého ticha nás nakonec zachránila slečna Carlssonová. Překvapeně na mě zamrkala.

„Anno. Všude jsem tě hledala.“ Na tváři se jí rozlil spokojený úsměv při pohledu na mě ve středu ostatních dívek. Nejspíš si myslela, že jsme se spřátelily. Já si tím ještě tak jistá nebyla, i když Kat byla moc milá.  „Večeře je hotová.“ Sara zaklapnula knížku, a šla jí vrátit do knihovny. Hel začala skládat deku, kterou následně položila na klavír. I Kat se zvedla, oprášila si z kalhot neexistující špínu, a šla uklidit nedočtenou knihu na své místo. Zaujatě jsem sledovala rituál, který společně prováděly den co den. Když Hel i Sara odešly, Kat se za mnou překvapeně otočila, jako by na mě zapomněla, a až teď si uvědomila, že jsem stále v pokoji.

„Ty nepůjdeš?“ Probrala jsem se z letargie, a následovala jí.

Posadila jsem se stejně jako ostatní na židli s vysokým opěradlem k podlouhlému stolu. K tomu totiž sloužila druhá část haly, jak jsem zjistila. Nedalo se tomu ani říkat samostatná místnost. Byl to zkrátka jen honosný stůl, vměstnaný k vyboulenému vitrážovému oknu. Slečna Carlssonová se posadila až poté, co nám všem přinesla jídlo z kuchyně, která byla na druhé straně haly. Na stole nechyběly svícny s rozžehnutými svíčkami, jejichž plameny se všem odrážely v očích. Nikdo se neměl k tomu začít konverzaci a tak jsme mlčeli. Náhle bouchly vstupní dveře, a slečna Carlssonová se napjala. Položila lžíci zpět do talíře. Do haly brzy vešla žena. Hospodyně se jako na povel zvedla. Nejspíš paní domu, si mezitím odmotávala z krku tmavě modrý šátek.

„Mám vám připravit jídlo paní?“ zeptala se.

„To je v pořádku Sofie, sedni si. Najím se později.“ Měla do půl zad dlouhé, rovné, temně hnědé, na první pohled černé vlasy, a oči v barvě noční oblohy. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá, ale jako by se v nich objevovaly a zase mizely nejrůznější barvy. Nejspíš jen hra světla. Všimla jsem si, že všichni přestali jíst. Chtěla už nejspíš odejít, když se její pohled zasekl na mně.

„Kdo je to?“ zeptala se žena zmateně. Slečna Carlssonová několikrát otevřela pusu na prázdno.

„Anna. Dorazila dneska odpoledne. Myslela jsem, že o ní víte.“

„Neříkám ti snad vždy, když má někdo nový dorazit?“ „To ano ale…“ Paní domu jí zvednutou rukou přerušila a zavrtěla hlavou.

„Až dojí, pošli jí za mnou do pracovny.“ A s těmi slovy odešla do schodů. Všichni si oddychli teprve, když zmizela v patře. Taktně počkali půl minuty, než položili otázku.

„Jak o tobě nemůže vědět?“ zeptala se Hel, a naklonila se ke mně blíž. Cenou útěchy pro mě byl jeden její neposedný vlas, který si užíval lázeň v zeleninovém vývaru. Kat pokrčila rameny.

„Možná na ní jen zapomněla.“ Hel se ušklíbla. „Skoro po dvou měsících nový přírůstek. Opravdu myslíš, že by na tohle zapomněla?“ „Navíc potřebuješ mít povolení, abys mohla projít portálem.“ Prohodila jen tak mimochodem Sara. Nadzvedla jsem obočí.

„Na co pak všechny ty portály jsou, když jsou zaheslované?“ Hel naklonila mírně hlavu na stranu, a slečna Carlssonová přestala jíst. Co jsem zas řekla?

„Jak myslíš to “všechny ty portály?“ zeptala se Sara, a v oříškových očích se jí zalesklo.

„Tak dost!“ zahřměla slečna Carlssonová. Všechny jsme sebou trhly.

„Anno, sněz to, a nenechej paní čekat a vy jí laskavě nezdržujte.“ Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdo jako slečna Carlssonová umí být děsivý. Poslušně jedna lžíce za druhou mi mizela v ústech, a já přemýšlela nad tím, proč se nade mnou tak podivovaly a hlavně, jak jsem tedy mohla projít portálem, když jsem neměla povolení.

„Slečno Carlssonová?“ zeptala jsem se opatrně. Obrátila ke mně rozezlený pohled, že jsem se málem ani nezeptala.

„Co se stane s těmi, kteří nemají povolení projít portálem, a přesto to udělají.“

„To je jednoduché,“ několikrát zakroužila lžící v polévce, a poté sjela pohledem dívky naproti mně. „Zemřou.“

Zamlkle jsem kráčela vedle slečny Carlssonové. Lhala bych, kdybych řekla, že mě její slova u večeře nevyděsila. Já jsem ale byla v pořádku, tudíž jsem povolení projít přece musela mít. Kéž by se tu najednou zjevila Nora a odvedla mě, u ní jsem aspoň věděla co čekat. Nebo jsem si to aspoň myslela. Zastavily jsme před dubovými dveřmi. Správkyně decentně zaklepala, a vešla dovnitř. Nejspíš jsem čekala zatuchlou místnost, s knihami všude kolem. A vlastně jsem se toho i do jisté míry dočkala. Rozhodně jsem nečekala klece s ptáky všech možných barev, a peří poletující vzduchem. Paní seděla za těžkým stolem, na kterém měla vše dokonale uspořádané. O zbytku pokoje se to ale říct nedalo. Knihy z knihoven byly vyházené, a jejich místa zaujaly nejrůznější lahvičky, zkameněliny a kameny. Knihy byly všude po zemi poskládané do komínků, a zanesené různobarevnými pírky. Nějak se mi ta pracovna nehodila k někomu, jako byla ta žena za stolem. Přes pískot, nebo spíš „tutot“ zebřiček jsem málem přeslechla slečnu Carlssonovou, jak za sebou zavřela dveře. Žena mi pokynula rukou.

„Posaď se.“ Udělala jsem, co po mně chtěla, a netrpělivě čekala, co se mnou bude. Ona se mezitím prohrabávala nějakými lejstry, a s nakrčeným obočím nejspíš po něčem pátrala. Nakonec si povzdechla, srovnala je o stůl, a položila vedle sebe. Naklonila se ke mně blíž.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se. Naprázdno jsem polkla.

„Anna.“ Mávla rukou. „To vím. Chci znát tvé celé jméno.“ Odkašlala jsem si.

„Anna Svobodová.“ řekla jsem konečně jasným hlasem. Žena se usmála.

„Výborně, konečně se někam dostáváme. Já jsem Thea Lindenmanová. Patří mi tenhle dům. Omlouvám se, ale jsem si naprosto jistá, že nevím o žádné čarodějce, který sem měla dorazit. Na druhou stranu tu jsi, takže jsi povolení mít musela. Kdo ti ukázal portál?“ „Nora.“ Vysoukala jsem ze sebe, když mi došlo, že ona jí znát nemůže.

„Chci říct Nora Carterová. Starala se o mě, když jsem zjistila, co dokážu.“ Thea přimhouřila oči. „Říkáš Nora?“ Přikývla jsem. Zavrtěla hlavou. „Nikoho takového neznám.“ Dovolila jsem si, se trochu pousmát.

„No, je mi jasné že nemůžete znát každou čarodějku na světě.“

„Ne, ty to nechápeš!“ Překvapeně jsem vykulila oči. Propletla si prsty, a opřela si o ně bradu.

„Na světě je už velmi málo Starých duší. Naší jedinou šancí jak přežít je komunikace. Známe se všechny, a spolupracujeme, pokud je to možné. Znám každou z těch žen, které pomohly utéct těm dívkám, co jsou dole. Ale o žádné Noře nevím. Takže se tě zeptám ještě jednou. Kdo ti ukázal portál? Nebo jsi ho snad našla sama?“ Chvíli jsem na ní jen vyjeveně hleděla. To není možné. Musí znát přece Noru. Vzpomněla jsem si na slova, která mi vtiskla do mysli, než mě poslala pryč. Nikomu z nich nevěř. To znamená, že ani ona jim nedůvěřovala. Proč mě sem vlastně poslala? Thea naklonila hlavu na stranu, když jsem jí neodpověděla.

„Jsi čarodějka. To vidím. Stejně jako to, že nemáš dostatečnou sílu, abys prorazila mé kouzlo, a přesunula se sem bez mého souhlasu. Takže ti někdo musel pomáhat.“

„Jak jsem řekla. Nesetkala jsem se s žádnou čarodějkou kromě Nory.“

„Teď lžeš.“

„Nelžu!“ začínala jsem být zoufalá. Jak jí mohu přesvědčit. „Ano, potkala jsem Hel, ale o té jsem to tehdy netušila.“ Thea zavrtěla hlavou. „Tu nemyslím.“ Ida. Myslí jí. Sklonila jsem hlavu.

„Věřte mi, ona by mi těžko mohla jakkoliv pomáhat. Netuším, proč mě sem Nora poslala, ani proč o ní nemáte ponětí, ale jak sama říkáte, já sama bych to nezvládla. A kdo by vám chtěl kromě lidí ublížit?“ Thea na mě zamyšleně hleděla.

„To by ses divila drahá.“ zašeptala. Povzdechla si. „Ale takový vztah by se na tobě podepsal. Chci tě mít na očích, takže tu zůstaneš, než vymyslím co s tebou.“ Sklonila hlavu zpět k papírům.

„Můžeš odejít.“ řekla konečně. Vystřelila jsem ze židle. Neběžet mě stálo všechny mé síly. Jaká úleva to byla, když jsem za sebou zavřela dveře. Čirý strach mě pálil na chodidlech každým krokem. Nehodlala jsem se s nikým dnes už setkat. Svět kolem se začal rozmazávat a mě došlo, že začínám ztrácet poslední jistý bod v mém životě. Došlo mi, jak vlastně málo toho vím o Noře Carterové.