Když černovlasý vyběhl na ulici a rozhlédl se, Andreho už nikde nespatřil. Jestliže se vydal rychlým krokem k metru, jehož stanice byla nedaleko restaurace, neměl šanci ho dohnat. Zatnul pěsti a uhnul ze dveří páru, který chtěl vyjít. Dlouze se za nimi díval, než stisk povolil a promnul si obličej. Začínal se obávat, že jej Andre chce opravdu opustit. Čím víc ho poznával, tím víc se ujišťoval v tom, že milovat ho bude těžké, ale... nevyjasnit si věci a utéct nikdy nebylo tím nejlepším řešením.

Vrátil se zpět do restaurace a sjel Alison pohledem. Lžičkou míchala svou napěněnou kávu a na tváři se jí usadil úsměv. „Spokojená? Probůh, kolik ti je?"

Černovlasá žena si přitáhla hrníček k ústům a mykla ramenem. Možná ji neměl za nejlepší kamarádku, ale taková pitomost by ho nenapadla ani ve snu. Celé tohle divadlo bylo stupidní a on moc dobře věděl, že se to mezi nimi ani nezlepšilo, ani nenapravilo.

Jako kdyby pohladila čerstvou ránu. Velké bolesti to nezpůsobilo, ale příjemné to také nebylo. Riziko infekce se tady pořád vznášelo.

„Jsi fakt děcko," sjel ji pohledem a vzal si své černé sáčko z opěrátka. Jestli si myslel, že si zajde s kolegyní na dobrý čaj, mýlil se; a to hodně šíleným způsobem.

„Myslím, že mi to za to stejně stálo, měl jsi vidět jeho výraz," zasmála se. Černovlasý muž se po chvíli uchechtl a podíval se na ni.

„Vážně si myslíš, že bys tímhle něco změnila?" zapřel ruce o stůl a naklonil se k ní. Chtěl to té mrše říct do očí. „Myslel jsem si, že bys mohla být super ženská, která to má v hlavě srovnané a člověk se na ni může spolehnout. Jenže jak tak koukám," odtáhl se a sjel ji pohledem. „Oba dva jsme se sakra hodně spletli," odmlčel se a jejich rozhovor ukončil svým odchodem.

---

Andre práskl dveřmi a sesypal se podél nich. Nešlo mu ani o to, co viděl. Ne. Šlo mu o to, že ho viděl. Potřeboval si to v té hlavě jednou provždy vyjasnit a jeho přítomnost tomu nepomáhala. Připadalo mu to zvláštní, ale chtěl a potřeboval čas. NA CO? Jeho myšlenka se mu v hlavě vyobrazila a byla stejně tak upřímná a přímočará, jak se zdála.

Z kuchyně slyšel pláč. Zvedl se a vydal se za ním. Když spatřil svou matku u stolu s papírem v dlaních, opřel se o dveřní futra. Hnědovlasá žena na něj vzhlédla se slzami v očích.

Normálně by si k ní okamžitě sedl, ale tentokrát na ni jen zíral a čekal, co z ní vypadne.

„Podali na mě žalobu, Andy," rozvzlykala se. Nadzvedl obočí a posadil se k ní.

„Za co?" Jeho trpělivost přetekla. Dala mu ultimátum, nastavila pro něj pravidla a jeho srdce se jim podřídilo. Chřadlo a bralo si sebou veškerou empatii, kterou měl.

Cítil se jako sobec a zároveň cítil nespravedlivost. Jenom když zavzpomínal na zmateného Deana na ulici, který by se mu každou chvíli snažil něco vysvětlit. Nechtěl nic vysvětlovat! Miloval ho a chtěl ho vedle sebe.

Avšak... je současnost opravdu tou správnou?

Matka mu předala papír a své klepající ruce si dala na klín. „Jestliže nedostanou peníze zpátky, dostanou to až na korunní soud," trhaně se nadechla. Nemohl uvěřit, že dokáže přemýšlet nad něčím jiným než nad svou matkou, která před ním ztrácela lidskost a zdravý rozum.

Odhodil papír na stůl. Nechtěl to číst. Jestliže si má ve svém životě uklidit, udělá to hned.

„Už toho mám plné zuby!" rozkřikl se, až sebou žena trhla. Alkohol jí dodával sebevědomí, ale teď byla jako ryba na suchu. Momentálně byla osamocená a on jí nabízel poslední možnost, jak to všechno vyžehlit.

„Půjdeš do léčebny, to se stane. A to ti říkám s jistotou. Zaručím se za to a ty taky, protože to je jediná možnost, jak z toho můžeš vyváznout s odřenýma ušima," upřeně jí pohlédl do očí. Měla je prázdné a bez života. Sklopila pohled a přikývla.

„Pochybuju, že takové peníze máš a já už ti své dávat zkrátka nebudu," pokračoval ve svém jednání a opřel se o židli. „Dají ti nejspíš povinnou hospitalizaci v nějakém nápravném zařízení," shrnul a promnul si čelo.

„Andy, to ne!"

„Ty to snad nevidíš? Každý den posledních čtyř let jsi skoro pořád pryč! Chlastáš v noci, ve dne. Každý den jsem makal jako šroub, abys měla střechu nad hlavou, na to ti už seru!" zvyšoval postupně hlas. Měl chuť něco roztříštit, ale namísto toho se pokusil klidně nadechnout.

Tolik let v prdeli a ona po něm chtěla pomoc i teď.

„Mrzí mě to, všechno mě to moc mrzí, Andy. Nebyla jsem dobrá máma," mumlala s dávkou strachu a obav. Oprávněně. Byla v nemalém průšvihu a měla by se za povinný pobyt v psychiatrické léčebně modlit. Toužil po tom, aby to byla zase ona. Aby se sebrala a začala nový život. Nikdy přece není pozdě, ne?

Zabouchl dveře svého pokoje a sedl si za ně. Chvíle klidu ještě nikomu neublížila. Prsty pohladil drsný šedý koberec a azurovými oči pomalu doputoval až ke své posteli. Když koukl do prázdného prostoru pod ní, jemně se pousmál. Jako malý se bál prázdných a temných prostorů, nicméně v tomhle byla jeho postel jiná.

Bylo to díky kartonové bílé krabici, která v sobě skýtala útržky a momenty jeho života. Schovávalo se v ní spousta drobností. Jeho první origami labuť, která byla vyrobená z modrého papíru. Fotky z dětství sepnuté bílou mašlí a jeho básně. I když byly smutné a pro něj drásavé, shledával tuhle terapii jako nejvhodnější. Papír a myšlenky schované v meziřádcích přece nikomu nemohly nic říct.

Nechtěl být sentimentální, ale nakonec se do svých vzpomínek plně ponořil.

Štíhlými prsty zavadil o bílou obálku a zarazil se. Roztřeseně je vytáhl a znovu se na ně podíval. Když rozložil veškeré fotografie po zemi, porovnal jejich atmosféru a situace. Podíval se na každý detail a usmál se. Oči se mu jemně přivřely a rty se od sebe jemně oddálily. Mohl si říkat, co jen chtěl, ale Dean jej fotil způsobem jako nikdo před ním.

Zachytil někoho, koho Andy neznal, ale toužil jím být.

Ten Andre Robinson, co byl na fotografii, ukazoval své pocity otevřeně. Nefalšovaně a čistě. Vydechl zadržený vzduch z plic a zamyslel se. Nedokáže být dobrým partnerem, když bude mít za zadkem despotickou matku a sám v sobě nebude mít jasno. Jenže kolik léků na podobné problémy je?

Znal jenom jeden.