„Vstupte!" vykřikl Richard Dawson. Andre nakoukl do místnosti a plaše se pousmál, vešel.

„Dobrý den," pokývl uznale hlavou. Šedovlasý muž své překvapení nijak neskrýval. Jeho oči byly jemně rozevřené a jeho obočí nadzvednuté.

„Dobrý, co pro vás můžu udělat?" otázal se zdvořile.

„Rád bych si s vámi o něčem promluvil nebo se vás spíš na něco zeptal." Důkladně za sebou zavřel dveře a přišel k jeho bílému stolu. Pracovna na něj působila autoritativně, ale nakonec zvládl svůj ledově klidný výraz a na tolik očekávané pokynutí ruky si sedl.

„Bylo by možné přeložení k jinému fotografovi?" zeptal se nuceně, jako kdyby mu to někdo nadiktoval a on si slovo od slova zapamatoval nazpaměť. Cítil se při vyřknutých slovech ještě hůř. Jako zbitý pes, který neposlouchá. On ale uposlechl, tak v čem je problém?

V tom, že už není svobodný. Je jenom loutkou jeho matky, a ne svým pánem a mužem, do kterého vyrostl a stále se ještě vyvíjel. Byl chlapcem, kterému matka řekla, že pokud bude hltat své jídlo, bude mít žaludeční vředy. Chtěl milovat a být milován, ale namísto toho tady seděl a šel proti tomu. Bylo mu to proti srsti.

Sepnul ruce v klíně.

„Rád bych se té otázce vyhnul, ale co vás k tomu přivádí, Andre?" opřel se zpět do křesla, mezitímco si hrál s propiskou v ruce. Hnědovlasý přemístil svůj pohled ze strany na něj. Má nepříjemná matka, ale to není odpověď.

Jenže to, že jsem totálně posraný a neumím si říct pravdu, asi taky ne...

Doba ticha se prodlužovala a jej napadalo čím dál tím víc myšlenek, co neudělat než co udělat. Pral se s tím, co je správné a co špatné, ale mohl vyhrát? Každý má svou pravdu, svůj názor a svůj svět. Nedokázal se ztotožnit s tím od matky. Plný alkoholu a manipulace. Jediné věci, ve kterých byla výjimečná.

„Ale ne... Omlouvám se, že jsem vás rušil, už půjdu," vyhrkl v rychlosti. Dal by si za tohle ukvapené rozhodnutí pár pohlavků.

Avšak ředitel okamžitě pokračoval. „A co takhle to rozebrat u dobrého jídla?" navrhl.

Andy se zastavil ve svém vstávání a šokovaně pohlédl na svého šéfa. Co mělo tohle znamenat?

„To asi nebude nutné," zamumlal.

„Nenechte se prosit. Pracovat s Deanem je těžké, rád si o tom s vámi promluvím," usmál se. Andre sklonil hlavu. S černovlasým se těžce nepracovalo. Byl svérázný, ale jenom pro to, aby mu ta práce nepřišla tak nicotná. Dělal věci svým stylem, protože kdyby to nedělal, neměl by tady co dělat.

Hnědovlasý nakonec souhlasil a poděkoval za pozvání. Měl na něj počkat a v šest pojedou. Lehl si na pohovku dole a s pohledem na strop usnul. Necítil se dobře.

---

Tuhle restauraci měl Richard rád. Byla klidná, nenásilná a jídlo zde bylo vynikající. Svým interiérem připomínala obyčejný podnik, ale spojení dřevěných tapet stěn a černé barvy baru byla neobyčejná. Nebyla zde žádná velká okna, která by narušovala soukromí hostů.

Šedovlasý muž si objednal jídlo a sjel druhé tělo pohledem. Nikdy si Andreho úplně neprohlížel, i když měl spoustu příležitostí. Byl tak o polovinu mladší než on. Kaštanově hnědé vlasy mu spadaly do jemné tváře. Byla znavená, ale uměla poskytnout kouzelný úsměv. Nejvíc jej ale upoutaly jeho rty, které byly bledé. Měly krásný tvar; plné a zároveň úzké. Když jej spatřil poprvé, přišel mu jako obyčejný kluk.

Teď už ale pochopil, proč je Dean tak zamilovaný. Cožpak do toho ale mohl doopravdy vidět? Mohl si přiznat, že nebyl objektivní, ale zamilovanost byla, je a bude slepá.

„Nic si nedáš?" optal se jej, aby řeč nestála. Druhý muž zavrtěl hlavou. To si opravdu popovídáme. Pozvání na večeři mu ulehčil víc, než by si sám pomyslel, ale tíživější atmosféru podobného rázu už dlouho nezažil.

„Tak dobře, k věci. Proč chceš opravdu odejít od Deana? Měl jsem pocit, že jste si vy dva sedli až perfektně," významně na něj pohlédl a přiložil si ke rtům hrnek s horkou kávou.

Nemohl si nevzpomenout na Deana, který mu předkládal ultimátum s takovou vervou a elánem. Po dlouhé době v jeho temně čokoládových očí viděl emoce. Emoce, které dotehdy neviděl.

Andre se podíval do strany a zamyslel se. „Zkrátka by to tak bylo lepší nebo jsem si to myslel." Z úst mu vycházela slova a on si nebyl jistý, jestli jsou pro jeho dobro než pro jeho zkázu.

„Michaelovi se uvolnilo pár míst, protože dostali nabídku někde jinde," zamumlal s mírným podrážděním a položil hrníček horké kávy na podtácek.

Richard měl tolik otázek, ale zároveň mu všechny přišly nevhodné. Jeho zvědavost rostla. Nebylo to ani tak kvůli tomu náhlému přeložení, ale kvůli tomu, že Deana miloval. Chtěl vědět, co mu tenhle člověk, co od něj utíká, mohl nabídnout.

„Andy?"

Dovolil si osobnější oslovení. Jak se na tohle vůbec ptá? Však měli sotva dobrý vztah zaměstnance a zaměstnavatele, natož aby se ptal na takové intimnosti. Andre k němu vzhlédl, bez zájmu, ale přesto s jemným překvapením.

„Miluješ Deana?"

Přímočarost mu byla prospěšná, pro některé situace. Věděl, že je to možná krajně neslušné, ale... co jiného mohl dělat? Nikdy jej nebavilo chodit okolo horké kaše. Buď se zeptá a možná z toho mladého muže naproti něco vzejde, anebo taky ne. Kouzlo mládí a tajemství.

„Ptám se, protože... jestli od něj utíkáš, tak nejsi o nic moc lepší než já," vysvětlil svůj záměr.

„Asi ano," přiznal se a přemístil pohled na stoly za Richardem. Neměl rád, když někdo náhle změnil formální konverzaci na kontroverzní. Jakkoliv to bylo zvláštní, rušnost a hlasitost restaurace mu dopomohla se uklidnit.

Záda černovlasého muže by poznal, ať by byl kdekoliv. Seděl u stolu s Alison, která na Andreho upírala pohled. Když si jej všimla, zahleděla se na muže před sebou.

„Co ti tady dělají?" zamračil se. Pravděpodobnost, že se sejdou v jedné restauraci byla asi tak velká, jako že zítra budou z nebes padat trakaře.

Richard se podíval jeho směrem a spatřil černovlasou. Sice nevěděl, co Alison zamýšlela, ale začalo mu docházet, že mezi Deanem a Andym není něco v pořádku. Něco nefungovalo a on po tom zárodku něčeho hezkého odmítal šlapat.

Když Alison Deana začala bouřlivě líbat, Richard si nevědomě promnul čelo a sklopil pohled. Tohle bylo opravdu dětinské a pitomé.

„Asi už půjdu, díky za pozvání, ale necítím se dobře," pověděl tiše a začal se oblékat.

„Andre, nevzdávej to s ním," šeptl za ním. V odchodu už mu nezabránil, ale byl rád, že jeho slova slyšel.

Dean si odcházejícího muže všiml, a tak ani chvíli neváhal a vyběhl z restaurace. Alison na tváři pohrával úsměv, ale Richard se cítil opravdu přihlouple. Zaškaredil se na ní a poté mávl na číšníka.

Namísto jídla do sebe kopl pár skleniček nejostřejší whisky v téhle rádoby luxusní kavárně a odešel domů. Bylo načase jít dál. Tady už nemá co pohledávat. Styděl se za to, co provedl. Jeho bývalá manželka měla přece jenom v něčem pravdu. Dean byl mladý a on už nic nezmohl.