Alison si pečlivě obtáhla rty rudou rtěnkou. Tenhle den měl být její. Neexistovalo snad nic, co by jí mohlo překazit plány. Do práce přijela metrem brzy, aby všechno stihla a zároveň aby si mohla odchytnout šéfa. Naposled se podívala do zrcátka a zkontrolovala svůj vzhled. Nadzvedla jedno obočí a sama sebe se naposled zeptala, zda je tohle všechno opravdu nutné.

Ano, je.

Ticho na recepci proťal zvuk zabzučení otevírajících se dveří.

„Ahoj Alis," usmál se Andy. Pozorovala jeho zmatené hledání klíčí v batohu, ale pozdrav mu neopětovala. Pod očima měl ošklivé pytle, a tak se černovlasá žena neubránila pochybám. Nafialovělý flíček jí ale řekl vše. Jenže opravdu všechno bylo takové, jaké se to zprvu zdálo?

Srdce jí začalo bít pomaleji a o dýchání ani nemluvě. Měla pocit, jako kdyby ho na chvíli zadržela. Proč byla tak fascinovaná situací, jíž si z velké části domýšlela?

I přes to, že měl na krku modřinku, kterou tam mohla udělat jen jediná osoba, vypadal opravdu zamyšleně. Proč se tvářil tak zmoženě? Včera jí s energií otevíral dveře, dneska se nesl jako umírající. Ten smutek a poražení, které spatřila v jeho modrých očích, ji praštil do tváře tak silně, že neodolala a promluvila.

„Všechno v pořádku?"

„A-asi jo," přikývl, ale okamžitě zabočil ke schodišti. Proč chodil tak brzo, když si mohl přispat? Doma to neklapalo? Když se nad tím tak Alison zamýšlela, vlastně hnědovlasého muže neznala. Měla na to skoro půlrok, ale hnala se za něčím úplně jiným. Někým jiným...

Do foyer vstoupil ředitel Dawson. Alison se něj usmála a pozdravila.

„Mohla bych si s vámi o něčem promluvit?" zeptala se jej s jiskřičkami v očích. Potřebovala jen pár vteřin. Jak moc daleko by tenhle muž zašel, aby dostal, ale vlastně nedostal to, co chce? Byl vůbec takhle podlý?

Věděla opravdu všechno a zároveň nic. Jako kdyby se učila chemii, znala veškeré její obory, ale z jednotlivého oboru neznala nic.

„Ale jo, jo, určitě," zamumlal nepřítomně a pokynul ke schodišti.

Jakmile usedl do svého hlubokého křesla, založil si ruce na prsou a vyklenul obočí: „Takže?"

Předložila mu papíry ohledně nákladů na make-up a možná i řešení. Tímhle se mohla zabývat účetní, ale pro Alis tohle bylo alespoň nějaké odreagování od toho, co normálně dělala. Papírování, obvolávání lidí a sjednávání schůzek, ji začínalo nudit.

Muž naproti ní vypadal unaveně a sklesle. Nebýt včerejšího rozhovoru, zeptala by se jej, co ho trápí. Avšak dneska si tím byla jistá. Richard se protáhl ve svém křesle a potěšeně se usmál. „Dobrá práce. Ještě něco?"

Jak se podává taková nabídka šéfovi? Byli v naprosto odlišných pozicích, ale oba dva byli lidmi na úrovni, kteří si šli cílevědomě za svým.

„Omylem jsem zaslechla váš včerejší hovor," přehodila nohu přes nohu a své krátké havraní vlasy odhrnula dozadu. Nebyla na ně zvyklá. Richard pozvedl obočí a čekal, co z ženy ještě vypadne.

„Deanovi na Andym záleží, že?" pohlédla mu do zelených očí. Jeho byly o odstín světlejší než ty její. Oba dva mohli soutěžit v tom, kdo je zákeřnější. Alison by se ale nevsadila na to, že by vyhrál.

„O co vám krucinál jde, Waynová?" předklonil se a sepnul ruce. Žena jej napodobila a usmála se.

„Ale o nic, jenom by vám to mohlo zlepšit náladu," mykla rameny a podívala se do strany. Úmyslně. Chtěla působit nezaujatě. Lhostejně. Ale záleželo jí na tom tak moc, že kdyby to nevyšlo, podala by výpověď ještě dnes. Její práce by tady skončila.

„Povídejte," opřel se zpět do křesla. Černovláska jemně vydechla. Je tedy v polovině své cesty.

„Tak spáchat malou dramatickou scénku by neuškodilo žádnému páru, navíc... aspoň by se přesvědčili, jak vážné to mezi nimi je," podívala se mu do očí, v nichž spatřila zaujetí.

„Co z toho budeš mít ty?" začal jí tykat.

„Možná Andyho, možná nic." Znovu použila svůj nezaujatý hlas. V tomhle případě ani nemusela něco předstírat. Smetla neviditelné smítko ze své černé sukně a vstala k odchodu.

Už se chystala sáhnout na kliku, ale v odchodu jí Richard zabránil.

„Možná bych do toho šel. Co chceš, abych udělal?" zeptal se, ale žádná dávka radosti či touhy po pomstě z něho nezářila.

„Nic moc," mykla rameny a přišla k němu. „Pozvi ho na večeři do téhle restaurace, o zbytek se postarám," podala mu vizitku a s vítězoslavným úsměvem odešla.

Možná ten můj život není tak bídný.

---------------------------------
Nebo je bídnější, než si myslí.