Andy se natáhl pro telefon, který si odkládal vždycky na noční stolek. S pozvolným uvědoměním, že ho má nejspíš někde po kapsách bundy, jej přestal hledat a otočil se k Deanovi, který měl přehozenou ruku přes jeho trup. Svým vrtěním jej ale probudil. V šeru na sebe chvíli zírali, než se na sebe konečně usmáli. Byli příjemně znavení. Dean přejel po Andyho tvářičce a políbil jej na rty. Jen lehounce... Včera si zažily dost.

Tenhle polibek měl říkat: „Dobré ráno, broučku." Nic víc.

„Nemám nejmenší ponětí, kolik je hodin," zašeptal Andre, ale hlas mu kvůli rozespalosti několikrát zakolísal. „To by chtělo najít naše oblečení," políbil jej na nos a Andy přivřel oči.

„Ne, to ne. Na to je určitě ještě moc brzo," přitulil se k jeho hrudi. Dean si zabořil nos do jeho vlasů.

„Andy, proč sis ubližoval?" zeptal se na rovinu, mezitímco se mu přehraboval ve vlasech. Po několika kolech měli oba dva dost, a tak se vydali do sprchy, kde mu umyl vlásky šampónem s mátovou vůní.

„Chceš si tím kazit tohle ráno?"

„Samozřejmě. Jen do toho." Andy vydechl horký vzduch na jeho nahou pokožku.

„Na střední škole jsem měl rád jednoho kluka a jednou jsem si řekl, že mu to zkrátka prozradím, protože proč ne? A jeho reakce... No... Vysmál se mi, totálně. A nějak se nezapomněl zmínit ostatním, že jo...

Nenáviděl jsem se za to, jak jsem mohl být takhle hloupý a naivní, a tak jsem se párkrát řízl. A nějak se u toho cítil, alespoň na chvíli, klidněji a vyrovnaněji," vyprávěl, mezitímco si procházel tu vzpomínkově trnitou cestu znovu. Na Deanovu hruď prstem maloval neexistující obrázky.

„Co se stalo potom?" vybídl jej, protože měl tušení, že to nebylo všechno. Andy sebou kvůli tomu ale škubl. Nebyl zvyklý na to, že jej někdo poslouchal s takovou soustředěností.

„Jednou na to moje řezání přišla mamka a začali jsme to s tátou řešit, hodně se mnou trávili čas, ale potom odešel, takže se to potom doma trochu...," zamyslel se. „Vlastně dost posralo... Každopádně jsem rád, že mám střední za sebou," usmál se nakonec. Jako kdyby jej ty roky trápil pocit, který se teď vznášel namísto toho, aby na něj vyvíjel tlak. „Potom už jenom brigáda, práce, a dál už to znáš."

Dean mu vjel rukou do vlasů a přitiskl si ho víc k sobě. „Mrzí mě to, opravdu."

„Umačkáš mě."

Na to mu Dean neodpověděl.

„Čím bys byl, kdybys nebyl fotograf?" zamumlal po chvíli ticha vstřebávání. Dean zamručel ve snaze se přimět přemýšlet.

„Možná... bych byl spisovatel? Ani nevím."

Andy se odtáhl a zahleděl se na svého přítele. „Fakt?"

„Já vím, že to zní blbě, ale baví mě popisování světa okolo. Nápadů jsem měl fakt hodně, ale... nenašel jsem si na to jaksi čas. Fotografování mě ale stejně naplňuje."

Andy se nechal hladit po tváři. Jak by mohl odolat? Jeho doteky působily mile, hýčkavě, jako kdyby mu chtěl každou chvílí říct, že je tady a pro něj. Tiše doufal v to, že to tak je. Možná byl bláhový, ale... představa, že by měl mít v životě ještě někoho jiného se mu příčila. Život je s tímhle ale nevyzpytatelný.

„Myslím, že kdyby ses snažil a vložil do toho kus sebe, tak by to šlo. Všechno přece jde," usmál se a překryl jeho ruku svou.

„No to se vsaď. Čím bys chtěl být ty? Doopravdy? Protože... upřímně, oba víme, že tohle nebyla tvoje vysněná práce," ušklíbl se nad vzpomínkami pár týdnů staré.

„Hej!" zatvářil se naoko uraženě.

„Ale, brouučkuu, ty víš... že je to pravda." Nedokázal si pomoct. Dělat si z něj srandu byla nová, pro něj oblíbená, kapitola.

„Náhodou jo," usmál se. To oslovení ho nemohlo nechat chladným. „Chtěl bych být učitelem angličtiny," odpověděl a opět se k němu natiskl.

„Takového sexy učitele by nikdo neposlouchal," ušklíbl se a pohladil hnědovlasého po rameně. Druhý muž se zazubil. „Minimálně ty bys to nezvládl."

„Andy, s kým to tam mluvíš?" zamumlala Clare z obýváku, když nakoukla, Dean spatřil její černé pytle pod očima. Vsadil by se, že kdyby k ní přistoupil, ucítil by silný odér alkoholu.

Hnědovlasý začal panikařit, ale byl jako paralyzovaný. Mohl tuhle situaci zachránit? Jistěže ne. Oba dva leželi v boxerkách v jedné posteli. Tady nebylo co vysvětlovat. Všechno muselo být jasné. Z jeho objetí se mu ale chtělo, stejně tak jako z té vyhřáté postele.

Příjemné ranní šero přerušila slabým světlem stropní žárovky. Sjela je oba znechuceným výrazem.

„Děláš si legraci, Andy? Proboha!" Dean se také zvedl. Co k tomu hnědovlasý ale mohl říct? Jeho matka s tímhle nikdy nebyla spokojená. Když se jí tehdy přiznal, byla krůček od toho, aby jej neposlala k psychiatrovi. Jenže kdo ho tady opravdu potřeboval?

„Prosím, mami, nedělej tu divadlo," podotkl, když sbíral věci po pokoji. Hodil po Deanovi tričko.

„Jaké divadlo? Andy, už mě nebaví přihlížet tomu, jak se kurvíš tady s tím týpkem! Měl by sis najít holku a žít normálně, ne tohle," kývla k černovlasému muži. Andy sledoval její reakci, až nakonec svěsil hlavu. Cítil se jako pětiletý kluk.

„Skonči to, okamžitě," založila si paže na prsou a podívala se na svého syna přísným rodičovským způsobem.

„Paní Robinsová, děláte si srandu?!" vložil se do toho Dean. Andy nevěděl, co by měl dělat. Chtěl, aby tohle skončilo, aby veškerá provinilost byla pryč. Dokud tady nebyla ona, všechno se mu zdálo růžové. Jenže teď se cítil jako člověk, který si vzal všechno štěstí pro sebe, ale zapomněl na svou matku, která jej zachránila od nejhoršího. Bylo to ale opravdu tak špatné?

„Prosím běž," zašeptal na druhého muže, který na něj překvapeně pohlédl. Pochyboval, že by zvládl říct: „Je konec." Po něčem takovém, jako byla tahle noc. Ne, tohle by nikdy neudělal.

„Ale, Andy," zamumlal.

„Prosím!" pohlédl na něj nakonec. Dean se oblékl a odešel. Andy ještě pár minut zíral na dveře, které se zavřely s velkým zabouchnutím. Proč se rozhodoval pro matku, když věděl, že se doopravdy zamiloval a jeho orientace se zkrátka nezmění?

„Andy, věř mi, teď ti bude líp," položila mu ruce na ramena a tvrdě je zmáčkla. Hrála si s ním jako s loutkovou panenkou. Andy hleděl na své lana a nůžky ležely na konci jeviště. Kolik krůčků k nim doopravdy zbývá?

„Nebude," promluvil pevným hlasem. Avšak stopu smutku v něm by rozhodně nezamlčel. Clare jej obešla a sklonila se k němu tak, aby se jí díval upřeně do očí. Uchopila jeho bradu a stiskla ji.

„Jestliže se s ním ještě někdy spustíš, přísahám ti, že se tady ti vymahači zase objeví, a nevím, jestli mě jenom zamknou do pokoje jako minule," vmetla mu do tváře jako kdyby nic. Z úst jí táhlo a Andy měl co dělat, aby se nepozvracel. Ani nevěděl, jestli z těch slov nebo ze své matky samotné. Proč se najednou chovala takhle? Co jí k tomu vedlo? Cožpak na jiné orientaci bylo něco v nepořádku? Proč jsou s tím někteří lidé tak znepokojení?

-----------------------------------------------------------------------

Dobrý večer, pozůstalí čtenáři, hehe... Jak se máte? 😊
Doufám, že co nejlépe... I když po téhle kapitole bych se ani já necítila nejlépe. Clare mi osobně hodně leze krkem, ale... Bohužel i podobní lidé se najdou. Myslící na své dobro a naprosto přesvědčeni svými názory, i když vidí to, co vidí. Někdy si ale říkám, kde sakra mohla brát ten alkohol... Avšak lidé si umí sáhnout i na úplné dno. Jak se říká... V zoufalých dobách se dělají zoufalé činy...

Přeji už jinak pěkný zbytek dne ❤️