V dálce přistála perlově bílá labuť. Křídla si stáhla k tělu a nechala se kolébat vodou, která si zvykala na nového hosta. Obloha chtěla propadnout noci, ale slunce se ještě snažilo zůstat vzhůru. Soumrak. Kolik podobných a lichotivých slov tenhle obrázek ještě potřeboval?

„Koukej," šeptl Andy a ukázal prstem na další labuť. Bylo jich tady opravdu moc. Některé se procházely po břehu a některé pily vodu z Dansonova jezera. I když byl Andre alergik, výletům do přírody s Deanem se ubránil jen stěží. O to víc jich podnikali, když se oteplilo a svět zažil opět svůj slunovrat. Kvůli někdejšímu deštivému počasí trávili čas u Deana, kde se dívali na filmy nebo se věnovali jeden druhému.

Před pár dny si definitivně sundal dlahu ze zápěstí, a tak to oslavili velkou porcí vanilkové zmrzliny.

„Co opravdu miluješ na focení?"

„Tebe," usmál se a objal jej kolem pasu. Nižší muž pobaveně zavrtěl hlavou. Kolikrát se mu poštěstilo, aby si hověl v trávě s někým, koho měl rád?

„To nebyla odpověď na mou otázku," zamumlal. Dean si položil bradu na jeho rameno a pohlédl jeho směrem. Na třpytící se hladinu a labutě v dáli.

„Rád zachycuju momenty, kdy se lidé smějí, doopravdy smějí, nebo pláčou. Jakákoliv emoce. O to kouzelnější to je, když je opravdu prožitá.

Táta mě brával jako malého fotit východy slunce, ty byly opravdu krásné, ale... na střední jsem začal tíhnout k lidem." Během svého vyprávění přemístil pohled na část tvářičky, která byla zaujatá jezerem. Tak moc miloval jeho vůni. Skutečnost, že je té jemné pokožce tak blízko, jej donutila konat.

Špičkou nosu jej pohladil po líci.

„To je celkem úsměvné, působíš na lidi okolo spíš nepřístupně a rezervovaně," usmál se a otočil se na černovlasého. Další slova už nestihl říct, protože jej Dean začal líbat.

„Protože mě neznají," odtáhl se.

„Andy, přemýšlel jsem, a no... Napadlo mě, jestli by ses ke mně nechtěl přestěhovat," pohladil ho po břichu, které bylo schované za hrubou černou látkou mikiny.

„To myslíš vážně?" vyhrkl.

„Já vím, že je to možná brzy, ale... necítím se moc dobře, když vím, že by se podobné přepadení mělo opakovat. Je tomu už pár týdnů, jenže mě ty obavy ještě nepřešly."

„Zvážím to," přejel po jeho ruce a usmál se. „Nepůjdeme už? Je mi zima."

----

„Nechceš jít dovnitř?" zarazil se Andre u otevřených dveří auta. Poprvé za dlouhý čas přemýšlel nad tím, jaké by to jenom bylo. Jaké by to bylo, kdyby se jeho těla dotýkal někdo jiný než on. Jinak dotýkal. Tak moc se styděl za své myšlenky, ale Deanova společnost by mu stačila k tomu, aby se cítil zase v pořádku. Nechtěl čekat na správnou chvíli. Potřeboval mu dokázat, že mu věří.

Černovlasý se ušklíbl a vytáhl klíčky ze zapalování. Auto naštěstí zaparkoval před květinářstvím, a tak nemusel hledat nové místo.

Když se Andy snažil otevřít dveře, prsty se mu klepaly takovým způsobem, že se Dean neubránil škodolibému úsměvu. „To je pech," drkl do dveří, které se konečně pohnuly.

Stydlivost musela Deanovi říkat víc než slova, která by byla stejně nadbytečná.

„Jako kdyby ti bylo šestnáct," uchechtl se Dean a přitáhl si ho k sobě za pas. Za neustálého líbání se dostali do pokoje; bez srážek se to ale neobešlo. Větší pozornost tomu ale nevěnovali. Jak by mohli, když měli na starost sami sebe? Probojovávání se k nahé pokožce bylo těžší a náročnější, než by se mohlo zdát. Boty, bunda, tolik zbytečných a překážejících věcí. Pryč s tím, pryč s tím.

Černovlasý muž podebral mladšího pod hýžděmi a zanesl jej do postele. Položil jej na deku tak opatrně, jako kdyby byl z porcelánu. Ladně, lehce. Tam z něj odstranil předposlední kousky oblečení. Andyho tělo se jemně třáslo. Bylo to vzrušením nebo nervozitou?

Dean si sundal tričko a začal opečovávat hebkou Andyho pokožku. Celou tu dobu si myslel, jak byl blízko, jenže až teď si uvědomil, jak daleko doopravdy byl. Jestliže zajdou dál, ani jeden se už nezastaví. Touha je pohltí a oni se za chvíli nepoznají a zároveň poznají.

„Andy, jestli nejsi připravený, počkám," šeptl mu do ucha, které něžně políbil.

Počkám. Andymu jeho slova rezonovala v hlavě, ale on si jejich význam nechtěl připustit. Kolikrát se takhle zamiloval? Několikrát? Ne. Poprvé. Chtěl, toužil, prahl po tom, aby tohle bylo výjimečné. Jenže když se budou držet za ruce, líbat či snad sledovat, tak ničeho nového nedosáhne. Potřeboval ho.

„Znudil bych tě," vypravil ze sebe. Svými prsty putoval po jeho těle. Dopracovaly se k jeho zádům a svými nehty jej škrábl. Černovlasý si sedl na jeho pas. Měli na sobě pouze boxerky. Dean cítil, jak se dotýká lýtky jeho stehny. Tak horký.

Kdyby bylo pouze na něm. Vzal by si Andreho hned, ale... měl pocit, jako kdyby pracoval s porcelánem.

„Nikdy bys mě neznudil," promluvil vážně. Atmosféru narušil, jenže...

„Jak tohle můžeš vědět?" vyhrkl nevěřícně. Najednou Andremu bylo úzko. Možná tohle nebyl nejlepší nápad. Proč tenhle muž viděl víc, než on sám kdy uvidí? Černovlasý se k němu naklonil a vjel mu prsty do vlasů, čímž zaručil, aby Andy zaklonil hlavu. Měl opravdu takovou sílu?

Ne... Žádná síla to nebyla. Byla to jenom jeho blízkost, vůně, která ho praštila do nosu a on z ní chtěl pocítit víc. Emoce, které jej pohlcovaly, se v něm praly, ale on chtěl jen jediné. Pravdu.

Černovlasý mu hleděl do očí, kde nespatřoval svůj oblíbený odstín modré. Ne, vlastně modré nikdy nefandil, ale tahle ho donutila změnit názor. Rozsvítil lampičku, aby si je mohl prohlédnout. Najít v nich tu ustrašenou duši a seznámit ji se skutečností.

„Vlastně to nevím, to máš pravdu," pohlédl na jeho rty, na které následně vtiskl jeden polibek.

„Zkrátka to tak cítím. Neumím to vysvětlit, celý život máme oba před sebou. Nechci tohle promarnit a za čtyřicet let si říkat, že jsem udělal chybu, životní chybu. Buď to vyjde, nebo ne, ale... nikdy mě nebudeš nudit, tím jsem si jistý," usmál se. Jak by ho mohl nudit? Od těch hnědých střapatých vlasů přes každou jizvu na pažích a po ten nejmenší malíček na nohou byl ten nejneobvyklejší člověk, kterého kdy potkal. V davu lidí běžný muž, ale když se zadívá na každý detail, byl, je a bude výjimečný. 

Andy přejel bříšky prstů po Deanově tváři a naklonil se pro polibek. Zelené prapory vlály ve vzduchu a on věděl, že už brzy bude sotva popadat dech.