Černovlasý to už nevydržel. I když jeho múza trpěla, nedokázal ji neshledávat krásnou. Prohlížel si každý kousek jeho tváře, až své tělo nechal uvolněné. Nemohl uvěřit tomu, jak přirozeně to přišlo. Chtěl umlčet ta slova, do nichž vkládal tolik bolesti. Toužil vyléčit veškeré vrásky na jeho tváři a udělat ho šťastným, ale v tuhle chvíli prahl jenom po jediném.

Neměl nejmenší tušení, jestli k němu cítil Andy to samé. Celou dobu z něj měl pocit, že to od prvního okamžiku zkrátka nepochopil. Černovlasý se mu odevzdal, ale co když to Andy nikdy neudělal a neudělá? Nevinný dětský polibek trval sotva pár vteřin, než si odkašlal doktor u dveří.

Hnědovlasému zůstala jemně pootevřená pusa, jak se snažil dát si věci dohromady. Jeho výraz by se dal rozhodně nazvat překvapeným.

Dean rozhodně potřeboval čerstvý vzduch. Nelitoval toho, jenom možná čekal víc? Co vlastně u všech všudy předpokládal? Nebo na to jenom spěchá? Měl celou dobu pocit, že tuší, jak to mezi nimi je, jenže momentálně si nebyl jistý ani svými pocity.

Tak moc miloval každou část jeho těla. Od jistě hladkých chodidel přes to mléčně bílé tělo až po ty hnědé kadeře. Toužil zažít celou jeho osobnost. Seznámil se jen s paletou jeho povrchních vlastností, jenže kým doopravdy byl? Co chce v životě dělat? Měl v dětství domácího mazlíčka? S čím má rád toasty?

Toužil vědět všechno, ale zároveň se bál, že si dveře k jeho srdci tímto dobrovolně zavřel sám.

„Já... počkám v autě, Andy," kývl na hnědovlasého muže a odešel.

Málem do volantu před sebou praštil. Co si od tohohle sliboval? Myslel vůbec někdy na něj, nebo jenom na sebe? Vykolejila jej ta situace s jeho matkou. Když o tom mluvil, jeho výraz byl smutný a zoufalý.

Měl pro něj jednu nabídku, ale po tomhle unáhleném kroku je po všem. Promnul si obličej. Co bylo vůbec v plánu? Potkat ho? Ne. Nabídnout mu práci? Ne. Pokusit se ho líbat? Ne. I když se snažil, druhý muž mu to nijak zvlášť neoplácel.

„Do hajzlu!" vykřikl, až se na něj ohlédla nějaká stařenka, co šla okolo.

Když mu na okénko zaklepal Andy, znatelně sebou trhl. Andre se jemně pousmál, mezitímco na něj upíral své modré studánky. Odemkl mu dveře a Andy si sedl vedle něj.

„Pojedeš ještě do práce?" zapnul si pás, a tím tak Deana probral z jeho přemýšlení. Předstírání toho, že se nic nestalo, je ale nejbolestivější cestou, po níž by Dean šel jen nerad. Měl rád čerstvý vzduch a jasně stanovené věci. Když se tak nedělo, byl podrážděný a napjatý. Zmohl se jen na přikývnutí. Možná to tak bude lepší.

„Chtěl bys jet taky?" optal se, když míjel květinářství a odbočoval na silnici vedoucí do Richmondu. Andyho rozhodování netrvalo moc dlouho a přikývl. Jestliže atmosféra ráno byla nepříjemná, tak tohle bylo samotné peklo. Zabubnoval prsty do volantu a chtěl něco říct, ale pusu na poslední chvíli zavřel.

„Nestavíme se na jídlo? Nevím, jak ty, ale za něco rychlého bych vraždil," uchechtl se, aby odlehčil situaci.

„Mohli bychom. Máš rád čínské nudle?" Dean nepřítomně, ale souhlasně pokývl hlavou. Bylo mu jedno, co bude jíst, hlavně když zacpe ten prázdný pocit.

---

„Jak to vlastně funguje?" optal se Andy, když si vkládal sousto do úst. Těžko by mohl ocenit tu chuť, když mezi nimi vládlo to nepříjemné napětí.

„Co jak funguje?"

„No... Když si to tak vezmu, vím o tom, že máme jenom jednu spisovatelku, pár fotografů a grafika," začal uvažovat nahlas hned, jakmile měl ústa prázdné. „Jak to můžete zvládat, když je vás tak málo? Pochybuju, že by modelové s něčím pomáhali."

„Kouzlo dobře naplánovaného času?" uchechtl se, ale vzápětí mykl rameny, která byla celou dobu napnutá. „Bylo nás více. Hodně lidí přešlo ke konkurenci, jenže my jsme se rozhodli to nepoložit. Je hodně podniků, které takhle zkrachovaly, ale... Richard to s námi nechtěl vzdát.

Časopis jsme vydávali měsíčně, ale teď vydáváme pouze s novou sezónou, což sotva stíháme, ale... výsledek většinou stojí za to. Nevím, čím to je, ale jsem rád za to, že se pořád najde spoustu lidí, co s námi neztratili trpělivost. A nemusí to být jenom ti, kteří si sem tam chtějí počíst o módě, ale i módní návrháři.

Máme tu výhodu, že dokážeme spolupracovat s kýmkoliv. Nechci tu opěvovat Richarda, ale nebýt jeho, tak už nikdo z nás práci nemá. Díky jeho vkusu se umí domluvit prakticky s jakýmkoliv návrhářem. Může být přehnaně arogantní, může to být snílek – kdokoliv, když bude mít talent."

Andy na něj upíral zrak po celou dobu vyprávění. Možná, že se na tom večírku přece jenom unáhlil ke špatným závěrům. Bohužel ani Richard nemá svou tmavou nebo naprosto světlou stránku.

K Andymu se dostala vůně jeho čínských nudlí, a tak se v nich začal opět rýpat.